Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Tdo 100/2021Usnesení NS ze dne 17.02.2021

HeslaVydírání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.100.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

4 Tdo 100/2021-386

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o dovoláních obviněných: 1) J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, 2) P. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2020 sp. zn. 12 To 10/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 14/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. 1 T 14/2019 byli obvinění J. K., P. M. a L. S., nar. XY, uznáni vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že v blíže nezjištěné době od 1. 6. 2017 do nejméně 13. 6. 2017 v XY všichni obvinění společně po předchozí vzájemné domluvě nejprve poškozeného P. B., nar. XY, z domu č.p. XY v ulici XY, společně telefonicky kontaktovali, kdy telefonní číslo poškozeného vytočil obviněný P. M., následně telefon předal obviněnému J. K., který vystupoval jako majitel domu č.p. XY a představil se jako pan M., a požadoval po poškozeném P. B., aby vrátil díly litinového zábradlí, které několik dnů předtím zakoupil od obviněného P. M., s tím, že pokud je nevrátí „bude průser a pak mu zláme kosti” a dále po poškozeném požadoval zaplatit částku ve výši 5.000 Kč na opravu zábradlí, následně téhož dne na dvoře uvedeného domu všichni obvinění společně na poškozeného čekali, po příjezdu poškozeného s ním šli společně do vstupní chodby domu č.p. XY, kde mu ukazovali, jak je schodiště v domě bez zábradlí nebezpečné a je nutné zábradlí opět na schodiště nainstalovat, v tu chvíli poškozeného všichni tři obvinění obestoupili, obviněný J. K. poškozenému hrozil přivoláním policie, a poté napřaženou rukou se slovy, že mu „rozbije držku”, pokud poškozený neuhradí výdaje na montáž ozdobného zábradlí na schodiště domu, kdy po poškozeném společně s obviněným L. S. požadovali nejprve částku ve výši 10 000 Kč, poté částku 5 000 Kč, dále spolu s obviněným P. M. poškozenému hrozili mu slovy, aby si uvědomil, že ví, kde bydlí, poškozený P. B. proto následně z obavy o své zdraví s úhradou částky 5 000 Kč souhlasil, uvedenou částku si ještě téhož dne vyzvedl v místě svého bydliště, a poté u domu č.p. XY předal obviněnému J. K., který si částku 1 000 Kč nechal pro svoji potřebu a zbývající finanční obnos předal obviněnému L. S. a obviněnému P. M.

Za to byli obvinění odsouzeni k následujícím trestům: J. K. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. P. M. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. 3 T 85/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2017 sp. zn. 10 To 425/2017, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Zároveň byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. 3 T 85/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2017 sp. zn. 10 To 425/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Současně bylo rozhodnuto o trestu obviněného L. S.

Odvolání obviněných J. K. a P. M., která následně proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali, Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 5. 2. 2020 sp. zn. 12 To 10/2020 podle § 256 tr. ř. zamítl.

Oba výše jmenovaní obvinění pak rozhodnutí odvolacího soudu napadli svými dovoláními. Obviněný J. K. tak učinil s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odůvodnil jej tím, že z výsledku dokazování nevyplynulo, že došlo ke spáchání stíhaného skutku. Minimálně o tom existují důvodné pochyby, tedy byla porušena zásada in dubio pro reo a právo obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkami obviněného upozorňující na nevěrohodnost poškozeného P. B., který koupil zábradlí od osoby, o jejímž vlastnickém právu mohl mít jako obchodník se starožitnostmi pochyby. Poté, co měl dovolatel poškozeného telefonicky kontaktovat a představit se mu jako majitel domu žádajícího vrácení zábradlí, poškozený okamžitě jedná a se zábradlím se vrací k domu, od nějž ho odvezl. Poškozený před nalézacím soudem sám uvedl, že po příjezdu na místo si na první pohled myslel, že osoba, s níž mluvil po telefonu, není majitel domu. Navzdory tomu se nebál jít podívat dovnitř domu na škodu spáchanou na schodišti. Stojí uprostřed schodiště, obviněný K. na horní podestě, dole stojí podle poškozeného jeden nebo dva Romové – poškozený si tím nebyl jist, zda se jednání na schodišti účastní všichni tři obvinění nebo pouze dva z nich, ačkoli je tato skutečnost významná pro kvalifikaci daného skutku. Z výpovědi poškozeného dále vyplývá, že dovolateli odporuje, hádá se s ním o penězích, což neodpovídá jednání osoby pociťující ohrožení. Poškozený pak částku ve výši 5 000 Kč, kterou odevzdal na opravu zábradlí, vymáhá po zprostředkovateli obchodu V. T., který tuto částku poškozenému ze svých prostředků postupně ve splátkách nahradil. S ohledem na uvedené, označil dovolatel napadené rozhodnutí za spočívající na nesprávném právním posouzení.

K dovolání bylo zároveň připojeno i vlastnoručně psané podání obviněného s tím, že se jedná o přílohu dovolání, formulující názor obviněného na napadené rozhodnutí.

V závěru podaného dovolání pak obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2020 sp. zn. 12 To 10/2020 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný P. M. taktéž v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznil, že od počátku popíral, že by se dopustil trestného činu vydírání. Všichni obvinění shodně uvedli, že obviněný M. nebyl přítomen v domě. Jeho přítomnost na místě činu si nevybavil ani svědek T. Jedinou osobou tvrdící, že byl v prostorách domu i dovolatel, je poškozený, jehož výpověď je nevěrohodná. Poškozený uvedl, že přímo mluvil pouze s osobou stojící na schodišti a omílal tvrzení, že ti zbývající dva vzadu přitakávali. Pojem přitakávání však nedokázal blíže vysvětlit. Další přítomnou osobou byl již jen svědek T., který skutečnosti tvrzené poškozeným potvrdil, když uvedl, že byl celému jednání přítomen, ale nevybavuje si, že by poškozený šel s někým dalším do domu, ani žádný útok či výhrůžky. Nevybavil si, že by byl někdo další aktivní než ten starší pán, který přišel na venkovní místo vedle obviněného S. a M. Věrohodnost poškozeného snižuje i okolnost, že tvrzený čin hlásil až s odstupem a že policejnímu orgánu ani dodatečně nedoložil související textové SMS zprávy, které měl poškozený obdržet k této věci. K tomu přispívá i vystupování poškozeného na místě činu, kdy měl s jednající osobou smlouvat a dokonce ji odporovat, což nelze označit za typické jednání osoby jednající pod pohrůžkou či osoby ohrožené. Poškozený neuměl vysvětlit nejen formu uvedeného přitakávání dvou přítomných osob, či zda něco říkaly či dělaly. Obviněný uvedl, že jej poškozený v souvisejícím řízení o trestném činu krádeže zábradlí v domě před soudem ani nepoznal.

Obviněný vyjádřil názor, že společné jednání s dalšími osobami nelze dovozovat ani z okolností předcházejícím vstupu poškozeného do domu. Popírá společnou domluvu s ostatními obviněnými plynoucí z popisu skutku. Z dokazování plyne, že každý z obviněných na dvůr přišel z jiného místa a obviněný tam došel proto, aby se omluvil, tedy za jiným účelem, než pro který byl odsouzen. Nalézací soud taktéž zamítl jeho návrh na výslech svědkyně D. B. Pokud soudy zjistily, že obviněný S. v přípravném řízení uvedl, že si spolu s obviněným M. předali peníze získané od poškozeného, vysvětlil to před soudem a současně popřel, že by si peníze rozdělili na základě dohody související s vyšetřovanou událostí. Jednání vůči poškozenému nezahrnuje jeho zavinění, tudíž mu jej nelze přičítat.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2020 sp. zn. 12 To 10/2020 ve vztahu k jeho osobě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných K. a M. ve svém vyjádření v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že jejich dovolací námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, jelikož s odkazem na něj se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Skutková zjištění obou soudů, která státní zástupce rekapituloval, učiněná po vyhodnocení důkazního materiálu jsou včetně jejich právního posouzení výstižně shrnuta v odstavcích 9. – 10. rozsudku nalézacího soudu a 10. – 13. usnesení soudu druhého stupně, na něž pro stručnost státní zástupce odkázal, jelikož s nimi souhlasí. Zásah do skutkových zjištění je umožněn při existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který však v předmětné trestní věci není možné dovodit. Podle z dokazování vyplynuvších skutkových zjištění obviněný P. M. hrozbám vyjadřovaným verbálně především obviněným J. K. nejen „přitakával“, když význam tohoto slova je všeobecně srozumitelný, nepotřebuje bližší specifikaci a není nic neobvyklého na tom, že s ohledem na časový odstup i pochopitelný stres při skutku jí poškozený nebyl schopen. Mimo to ovšem dovolatel spolu s oběma spoluobviněnými poškozeného obestoupil, čímž zjevně úmyslně zdůraznil a zesílil intenzitu jeho vnímání bezprávných pohrůžek zároveň pronášených zejména obviněným J. K. Takové obstoupení coby konkludentní jednání již samo o sobě splňuje kritéria pohrůžky násilím (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 739/2016, 3 Tdo 1057/2014, 7 Tdo 1535/2015 nebo 3 Tdo 278/2019). Stejně tak konkludentní a nikoliv výslovná může být i dohoda spolupachatelů o provedení trestného činu společným jednáním se společným cílem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 106/2019, 7 Tdo 577/2019 nebo 8 Tdo 223/2019). Není přitom třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 294/2018). Obviněný se tedy evidentně zaviněně dopustil trestného činu, jímž byl shledán vinným, a to v souladu s hodnocením obou nižších soudů v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Pokud je k dovolání sepsanému obhájkyní jako příloha připojeno písemné vlastnoruční podání obviněného označené jako dovolání podané prostřednictvím právního zástupce, tak státní zástupce se domnívá, že přes znění § 265d odst. 2 tr. ř. je při zohlednění výkladu tohoto ustanovení třeba vyhodnotit i toto podání jako řádně podanou součást dovolání. Námitky obviněného J. K. v něm obsažené jsou velmi podobné těm zahrnutým do dovolání spoluobviněného P. M. Jejich jádrem je zpochybňování věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného P. B., což obviněný namítal už v průběhu nalézacího a odvolacího řízení a s čímž se oba soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly. Lze znovu zopakovat, že kromě ničím nepodložených domněnek dovolatelů z ničeho nevyplývá povědomí poškozeného o nelegálním původu jím zakoupeného zábradlí. To nelze předpokládat ani z jeho údajného obchodování se starožitnostmi, jež je navíc toliko zmiňováno svědkem V. T., přičemž poškozený v tomto oboru profesionálem není a má pracovat jako školník. Jako poněkud paradoxní se jeví, pokud obviněný explicitně dovozuje nevěrohodnost poškozeného právě z faktu, že ten se po zjištění skutečného původu jím zakoupené věci bez zbytečného odkladu snažil tuto poctivě vrátit a záležitost tak urovnat. Měl sice pochyby, zda jedná se skutečným vlastníkem dané nemovitosti, za kterého se dovolatel vydával, ale na druhé straně nemohl mít ani jistotu o opaku. Za situace, kdy mu obviněný vyhrožoval a napřahoval se proti němu rukou, ostatně ani neměl dostatek času a prostoru k úvahám na toto téma. Náhrada škody poškozenému V. T., který mu původně koupi zábradlí domluvil, jeho věrohodnost vůbec nezpochybňuje, spíše naopak jeho verzi potvrzuje. Co se týče počtu při skutku přítomných osob, pak poškozený jakožto svědek v přípravném řízení ani u hlavního líčení nehovořil o tom, že by jich mohlo být méně než celkem tři. Všechny obviněné též před soudem poznal. K údajnému porušení ustanovení § 38 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce podotkl, že pokud byl obviněnému, jenž je mimo jiné mnohonásobným recidivistou se zarážejícími více než 30 záznamy v opise z Rejstříku trestů, uložen za zločin spáchaný ze ziskuchtivosti a s rozmyslem trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, pak nepřipadá v úvahu učinit ho předmětem přezkumu dovolacím soudem a už vůbec považovat jej za nepřiměřeně přísný.

Žádný z dovolatelů formálně neučinil předmětem svého dovolání námitku spočívající v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Lze tedy shrnout, že popsané výhrady obviněného jsou vesměs skutkového anebo pro dovolací řízení jinak nepřípustného charakteru a se seznamem důvodů dovolání předepsaným v § 265b tr. ř. se míjí.

Státní zástupce má za to, že oba dovolatelé fakticky uplatnili, byť nikoli výslovně, též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to zjevně v jeho druhé alternativě, tedy že bylo zamítnuto jejich odvolání, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího podle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani tento důvod dovolání.

Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že námitky obou obviněných neodpovídají ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému dovolacímu důvodu a navrhl proto, aby Nejvyšší soud takto podaná dovolání v neveřejném zasedání /k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř./, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí i s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud konstatoval, že obvinění J. K. a P. M. jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím jejich obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřují proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byla zamítnuta odvolání obviněných směřujících proti rozsudku, jímž byli uznáni vinnými a byli jim uloženy tresty.

Současně je však třeba konstatovat, že poukazuje-li obhájkyně obviněného J. K. v dovolání, že jeho součástí je i příloha tohoto mimořádného opravného prostředku v podobě podání obviněného ze dne 17. 2. 2020, které sepsal sám ve výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 335-338), nelze k tomuto tzv. „doplnění dovolání“ přihlížet. Obviněný může dovolání v souladu s § 265d odst. 2 věta první tr. ř. podat pouze prostřednictvím obhájce, stejně tak jako jeho další doplnění. Trestní řád případným podáním, které obviněný zpracoval sám, zásadně právní účinky dovolání nepřiznává (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. 3 Tdo 429/2016 a přiměřeně rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 35/2007, č. T 993). Zákonný formální předpoklad podání dovolání výlučně prostřednictvím obhájce obviněného nelze obejít tím, že obhájce k dovolání připojí text zpracovaný toliko obviněným s tím, že se jedná o přílohu dovolání.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný totožně oběma obviněnými je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Nejvyšší soud po přezkoumání obou podaných dovolání zjistil, že oba obvinění shodně zpochybňují výpověď poškozeného P. B. a jeho vystupování na místě činu, které podle jejich názoru neodpovídá typickému jednání osoby jednající pod pohrůžkou násilí (obviněný K. zmínil i jednání poškozeného po činu, jehož spáchání nahlásil až s odstupem času a nedoložil policejnímu orgánu související SMS zprávy). V důsledku toho zpochybňují jeho věrohodnost. Dále poukazují na domnělé rozpory ve výpovědi poškozeného a jeho aktivní úlohu při vyjednávání částky, kterou předal obviněnému K. Poškozený nebyl ani schopen říci, zda se jednání na schodišti účastní všichni tři obvinění nebo pouze dva z nich, ačkoli je tato skutečnost významná pro kvalifikaci daného skutku. Obviněný M. nadále popírá spáchání souzeného zločinu, tvrdí, že na místě činu nebyl, což potvrdili spoluobvinění a svědek T. Shrnuje, že společné jednání s dalšími osobami nelze dovozovat ani z okolností předcházejícím vstupu poškozeného do domu. Popírá společnou domluvu s ostatními obviněnými plynoucí z popisu skutku, a to i ve vztahu k rozdělení peněz inkasovaných od poškozeného. Na dvůr domu v ulici XY č. p. XY se obviněný M. přišel omluvit, a nikoli aby jakkoli působil na poškozeného.

Z uvedeného je zřejmé, že oba obvinění napadají výlučně zjištěný skutkový stav, zpochybňují provedené dokazování a předkládají svou vlastní odlišnou verzi průběhu skutkového děje, což však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá a ve všech směrech se s ním míjí. Z přezkoumávaných rozhodnutí navíc plyne, že nalézací soud se též dostatečně zabýval zaviněním obviněného M. a shledal, že zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nelze tedy přisvědčit jeho výtce, že jednání vůči poškozenému nezahrnuje jeho zavinění, kterou zároveň ani nijak blíže nespecifikoval a nezdůvodnil, přičemž ve zbytku svého dovolání napadá toliko skutková zjištění obou soudů nižších stupňů. Obvinění tak ve svých dovoláních ve své podstatě neuplatnili jedinou námitku vztahující se k hmotněprávnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a potvrzeného i soudem odvolacím a z charakteru jejich námitek je zřejmé, že jimi vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových. Těmito se pak snaží primárně dosáhnout změny soudy zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazují na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu pouze skutkové, a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat. Obvinění nadto svou argumentaci předkládají v dovolání znovu beze změny poté, co se s totožnými odvolacími námitkami již vypořádal odvolací soud v napadeném usnesení. Nejvyšší soud již dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení.

Ve vytýkaných směrech v žádném případě nebylo shledáno pochybení v postupu a rozhodnutích soudů, které by mělo vést k závěru o porušení zásady in dubio pro reo v podobě, že by došlo k atakování principů spravedlivého procesu a v důsledku toho by bylo nezbytné napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušit. Na základě zhodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů naopak své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (nalézací soud zejména v bodě 9 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a odvolací soud v bodě 10 a 11 odůvodnění napadeného usnesení). Oba soudy se rovněž vypořádaly s návrhem obviněného M. na výslech jeho družky B. s tím, že jej zamítly, což vysvětlily v odůvodnění napadených rozhodnutí (viz bod 8 odsuzujícího rozsudku a bod 9 napadeného usnesení). Nejedná se proto o důkaz opomenutý. Pokud jde o ostatní podrobnosti, tak Nejvyšší soud mohl na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů plně odkázat, aniž by musel jejich závěry znovu opakovat.

Jestliže státní zástupce ve svém vyjádření naznačil, že oba obvinění obsahově uplatnili ve svých dovoláních i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tak k tomu lze poznamenat, že z hlediska formální bezvadnosti podaných dovolání tomu tak být skutečně mělo, a to nikoli pouze obsahově, nýbrž výslovně s poukazem i na tento důvod dovolání. Jelikož se tak ale nestalo a obsahové námitky obviněných v daném ohledu se kryjí výhradně s námitkami skutkovými, resp. napadajícími hodnocení důkazů, s čímž se dovolací soud vypořádal v rámci řešení uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo třeba se problematikou, proč nemohl být vznesenými námitkami naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., zabývat, nehledě na výslovnou povinnost dovolatele přesně ve svém dovolání uvést náležitosti vyplývající z ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. K. a P. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v katalogu dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 2. 2021

JUDr. František Hrabec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru