Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 959/2004Usnesení NS ze dne 20.10.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.959.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. b) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 959/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců A) J. K., a B) O. K., zastoupených, advokátem, proti žalovaným 1) Ing. A. S. a 2) Mgr. V. S., zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 1,750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 478/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2004, č. j. 18 Co 76/2004-88, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 8 C 478/2002-62, zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku 1,750.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení ode dne 5. 12. 2000 do zaplacení, eventuálně s 8 % úrokem z prodlení od 21. 6. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za zjištěné, že žalobci jako prodávající uzavřeli se žalovanými jako kupujícími dne 25. 5. 1999 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod ideální jedné poloviny domu č. p. 224 na stavební parcele č. 1227/1 včetně této parcely, vše zapsáno na LV č. 524 pro katastrální území V., obec P. (dále jen „předmětné nemovitosti“), že žalovaní uhradili na kupní cenu sjednanou v celkové výši 2,000.000,- Kč dne 6. 5. 1999 částku 50.000,-Kč a další částku 200.000,- Kč při podpisu smlouvy. Současně si účastníci podle článku. III. kupní smlouvy sjednali splatnost zbývající části kupní ceny ve výši 1,750.000,- Kč do tří týdnů poté, co prodávající (žalobci) oznámí kupujícím (žalovaným), že byt č. 2 nacházející se v předmětné nemovitosti dosud obývaný A. Z. je uvolněný, a toto doloží pravomocným rozhodnutím soudu. Podle článku VII. smlouvy lze na základě této smlouvy zapsat vlastnické právo pro žalované s tím, že předmětné nemovitosti nabývají do společného jmění manželů. Vklad vlastnického práva pro žalované byl Katastrálním úřadem P. – m. povolen s právními účinky vkladu ke dni 13. 11. 2000. Dopisem ze dne 20. 6. 1999 žalovaní dopisem A. Z. oznámili, že akceptují její užívací právo k bytu č. 2 v předmětné nemovitosti a po dobu pěti let od ní nebudou žádat nájemné. Žalobci neučinili vůči žalovaným žádnou písemnou výzvu k součinnosti za účelem splnění podmínky č. III. smlouvy. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně posoudil článek III. smlouvy o splatnosti části kupní ceny jako odkládací podmínku ve smyslu § 36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), která není nesplnitelnou podmínkou, i když aktivně legitimováni k podání žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu jsou v současné době jakožto vlastníci předmětné nemovitosti pouze žalovaní, neboť žalobci měli vyzvat žalované k součinnosti ke splnění podmínky. To ovšem neučinili, a tak nemohl soud prvního stupně posuzovat případné zmaření odkládací podmínky žalovanými ve smyslu § 36 odst. 3 obč. zák.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2004, č. j. 18 Co 76/2004-88, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se po doplnění dokazování sice ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dovodil však z nich odlišné právní závěry. Účastníky v kupní smlouvě sjednanou podmínku uvolnění bytu posoudil jako nemožnou odkládací podmínku, neboť neodkládala nabytí vlastnického práva žalovanými, nýbrž pouze splatnost zbytku kupní ceny. Jelikož na neplatně sjednanou odkládací podmínku o splatnosti kupní ceny nelze aplikovat ustanovení § 41 obč. zák. o částečné neplatností právních úkonů, dospěl odvolací soud k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. jako celek a žalobci jsou tak dosud vlastníky předmětných nemovitostí. Přitom konstatoval, že k nemožné odkládací podmínce (na rozdíl od nemožné podmínky rozvazovací) je soud povinen přihlédnout vždy. Za použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) s ohledem na okolnosti případu nepřiznal žalovaným, kteří byli úspěšní ve věci, náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž namítli nesprávné právní posouzení neplatnosti odkládací podmínky, neboť - podle jejich názoru - je třeba přihlížet k nemožnosti odkládací podmínky pouze při vzniku právního úkonu. Před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že v době uzavření kupní smlouvy již existovalo rozhodnutí příslušného soudu o vyklizení bytu č. 2 užívaného A. Z. a platnost kupní smlouvy, jejíž nedílnou složkou je i uvedená odkládací podmínka, lze proto posuzovat pouze k okamžiku uzavření. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno ve prospěch žalovaných, avšak vzhledem k právnímu závěru odvolacího soudu, že kupní smlouva je neplatná a že žalobci jsou stále vlastníky předmětných nemovitostí, tak vznikla žalovaným újma, která může být odstraněna jen zrušením napadeného rozhodnutí. Současně napaden byl i výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů s tím, že okolnosti případu neumožňovaly aplikaci § 150 o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu navrhli žalovaní zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že proti meritornímu výroku je dovolání podáno osobami, které k němu nejsou oprávněny, proti výrokům o nákladech řízení není dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí ve věci samé upravují ustanovení § 236 a násl. o. s. ř. Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné podle uvedených ustanovení, však předchází - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 7/2000).

V projednávané věci není dovolání dovolatelů (žalovaných) proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.) žalobu zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně, subjektivně přípustné. Tímto rozhodnutím byl totiž žalobou uplatněný nárok žalobců na zaplacení částky 1,750.000,- Kč z titulu nezaplacené kupní ceny zamítnut, aniž bylo rozhodováno o určení vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem kupní smlouvy. Právní závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy s ohledem na znění petitu žaloby, jak byl žalobci pro toto nalézací řízení formulován (a jak byl převzat do výroku rozsudku soudu prvního stupně), nemůže změnit zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobců v příslušném katastru nemovitostí; soud je vázán žalobou a nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou v řízení navrhovány (§ 79 o. s. ř.). Zrušení potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu by za této situace nemohlo přivodit pro žalované příznivější následek než ten, k jakému dospěly soudy obou stupňů v nalézacím řízení, které žalobu proti žalovaným zamítly.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení účastníků v intencích § 237 až § 239 o. s. ř., které upravují přípustnost dovolání proti usnesení, neboť výroky rozsudku soudu o nákladech řízení mají vždy povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není dána již proto, že napadené výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, nejsou rozhodnutím ve věci samé (k výkladu pojmu „věc sama“ srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod R 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ani ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř přípustnost dovolání nezakládají, neboť rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam taxativně vyjmenovanými případy.

Protože dovolací soud se zřetelem k výše uvedenému dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a že podle platné právní úpravy není založena přípustnost dovolání ani proti výrokům napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b/ a c/ o. s. ř. odmítl, aniž se jím mohl dále zabývat.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za stavu, kdy žalobcům podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli právo proti žalovaným, kterým bylo jejich dovolání odmítnuto.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 20. října 2004

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru