Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 9/2004Rozsudek NS ze dne 21.10.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.9.2004.1
Dotčené předpisy

§ 64 odst. 2 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 9/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce F.-M. E., zastoupeného, advokátkou, proti žalovaným: 1) MUDr. E. S., a 2) JUDr. A. P., zastoupeným, advokátkou, o zaplacení částky 102.258,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 176/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2003, č. j. 19 Co 248/2003-238, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2003, č. j. 19 Co 248/2003-238, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. prosince 2002, č. j. 25 C 176/96-214, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. prosince 2002, č. j. 25 C 176/96-214, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal od každého ze žalovaných zaplacení částky 51.129,- EUR s 21% úrokem od 14. 6. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že společenskou smlouvou z 8. 12. 1994 založili žalobce a paní M. B. společnost s ručením omezeným, jejíž obchodní jméno znělo F. C. E. s. r. o. a jejíž sídlo bylo v P. 1, C. 23. Téhož dne byla sepsána smlouva o smlouvě budoucí mezi touto společností jako kupujícím a žalovanými jako prodávajícími, jíž se smluvní strany zavázaly, že do deseti dnů poté, co bude kupující zapsán do obchodního rejstříku jako právnická osoba, nejpozději pak do šesti měsíců po podpisu smlouvy o smlouvě budoucí, uzavřou smlouvu o koupi domu č. p. 592 a stavební parcely č. 608 – zastavěná plocha, zapsaných „na LV č. 472 katastru nemovitostí pro katastrální úřad S. m.“, ve znění obsaženém v textu smlouvy. Při uzavření této smlouvy poskytla kupující společnost, zastoupená žalobcem jako jednatelem, každému z prodávajících zálohu na kupní cenu ve výši 100.000,- DEM, přičemž bylo dohodnuto, že „pokud nebude z důvodů na straně prodávajících smlouva o koupi nemovitosti právoplatně uzavřena nebo pokud nebudou splněny podmínky podle čl. II § 6 uvedené smlouvy, bude platba zpětně poskytnuta kupujícímu. Pokud nebude kupní smlouva uzavřena z důvodů na straně kupujícího, propadne platba ve prospěch prodávajících“. Druhý žalovaný podepsal tuto smlouvu 13. 12. 1994. Ve svém žalobním tvrzení žalobce uváděl, že chtěl kupovanou nemovitost využít jako sídlo nově vznikající společnosti a zbývající plochu chtěl pronajímat. K zápisu společnosti F. C. E. s. r. o. do obchodního rejstříku nakonec nedošlo a nebyla tedy ani uzavřena zamýšlená kupní smlouva. Žalobce tvrdil, že návrh na zápis společnosti do obchodního rejstříku nepodal proto, že při jednání o budoucí kupní smlouvě byl uveden v omyl ohledně podlahové plochy kupované nemovitosti, neboť původně mu bylo sděleno, že tato plocha činí kolem 1500 m2, zatímco ve skutečnosti se jednalo o plochu cca 1000 m2. Kupní smlouva, jež byla součástí smlouvy o smlouvě budoucí, je proto podle jeho názoru relativně neplatná podle § 49a občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a z téhož důvodu je neplatná i samotná smlouva o budoucí smlouvě včetně ujednání o „propadnutí“ zálohy. Kromě toho je zde dán i důvod absolutní neplatnosti, jelikož smlouvu o budoucí smlouvě uzavřel subjekt, jenž ke dni jejího podpisu neexistoval. Aplikace § 64 odst. 2 obchodního zákoníku v tehdejším znění, tedy závěr, že ze závazku zakládané společnosti jsou zavázáni zakladatelé společně a nerozdílně, nepřipadá podle žalobce v úvahu proto, že žalobce jako státní občan Spolkové republiky Německo s ohledem na § 25 zákona č. 528/1990 Sb., devizový zákon (dále jen „devizový zákon“), nemohl závazek ke koupi nemovitosti do svého vlastnictví platně převzít. Soud prvního stupně dovodil, že nebyly prokázány důvody relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl kupujícího, když tvrzení žalobce, že při uzavření smlouvy byla rozhodující podlahová plocha nemovitosti, není věrohodné. Navíc bylo zjištěno, že žalobce měl k dispozici plánky, měl možnost si nemovitost prohlédnout, což též za přítomnosti svých expertů učinil, a s ohledem na to, že se již od roku 1975 věnuje nákupu a prodeji nemovitostí a má tudíž v tomto směru velké zkušenosti, byl mu stav nemovitosti znám. Pokud jde o námitku absolutní neplatnosti smlouvy, chrání § 64 obchodního zákoníku třetí osoby jednající v dobré víře tím, že připouští úkony zakladatelů vznikající společnosti ve věcech, které se vznikem společnosti souvisejí. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že mezi věci související se vznikem společnosti patří uzavírání nájemních smluv a smluv, které zabezpečují fungování společnosti bezprostředně před jejím zápisem do obchodního rejstříku, a že podmínkou pro zápis do obchodního rejstříku je sídlo společnosti na území republiky. Proto skutečnost, že žalobce nepodal návrh na zápis společnosti, jež měla být kupujícím, do obchodního rejstříku, nemá na platnost smlouvy vliv. Ujednání o „propadnutí“ zálohy 200.000,- DEM, jejíhož ekvivalentu v EUR se nyní žalobce jako vydání bezdůvodného obohacení domáhá, je podle názoru soudu prvního stupně třeba pokládat za zajištění závazku smluvní pokutou podle § 544 ObčZ a jelikož kupní smlouva nebyla uzavřena z důvodů na straně kupujícího, není uplatněný nárok po právu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. července 2003, č. j. 19 Co 248/2003-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se jak se skutkovými závěry soudu prvního stupně, tak s jeho právními názory ohledně tvrzené relativní i absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí. V souvislosti s aplikací § 64 obchodního zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. (dále jen „ObchZ“) konstatoval, že podle odstavce 1 „jednají do vzniku společnosti ve věcech souvisejících se vznikem společnosti za společnost její zakladatelé, nebo některý z nich, pokud tento zákon nebo zvláštní předpisy nestanoví jinak. Takové úkony jsou tedy platné bez ohledu na to, zda v budoucnu společnost zápisem do obchodního rejstříku vznikne či nikoliv. Z tohoto pohledu je proto nerozhodné a pro platnost uzavřené smlouvy nevýznamné, zda by žalobce jako zakladatel společnosti mohl být zavázán ze závazku této společnosti dle ust. odst. 2, když se jedná o koupi nemovitosti a on je cizí státní příslušník. Jak sám tvrdí, smlouvu o smlouvě budoucí uzavřel jménem společnosti proto, aby v kupované nemovitosti měla společnost sídlo, které je nutnou podmínkou pro zápis společnosti do obchodního rejstříku a tedy úkony směřující k zajištění sídla společnosti je třeba považovat za související s jejím vznikem“. I odvolací soud pak považoval „propadnutí“ částky 200.000,- DEM za ujednání o smluvní pokutě.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“] a v němž namítl, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. V prvé řadě zpochybnil správnost závěru, že podlahová plocha nemovitosti nebyla pro uzavření kupní smlouvy rozhodující, a vytkl soudu prvního stupně, že vůbec nevysvětlil, proč považuje toto tvrzení za nevěrohodné, a že se řádně nevypořádal s dalšími provedenými důkazy. Proto soudy obou stupňů došly k nesprávnému právnímu závěru, že smlouva o budoucí smlouvě není neplatná pro omyl na jeho straně. Pokud jde o namítanou absolutní neplatnost, žalobce znovu zdůraznil, že společnost F. C. E. s. r. o. nikdy nevznikla, takže na ni nemohl přejít závazek jejích zakladatelů, čímž by se tato společnost stala – ve smyslu § 64 odst. 2 ObchZ – od počátku zavázanou. Platilo by tedy, že z jednání učiněných před vznikem společnosti jsou zavázáni zakladatelé, přičemž jedním z nich je žalobce. Platnému vzniku tohoto závazku – tedy závazku koupit nemovitost – ovšem bránilo ustanovení § 25 devizového zákona v tehdejším znění, podle kterého mohli devizoví cizozemci nabývat vlastnictví k nemovitostem v České republice jen ve výjimečných případech, z nichž žádný nedopadal na danou situaci. Žalobce dále namítl, že uzavření smlouvy o smlouvě budoucí na koupi nemovitosti za kupní cenu 2.800.000,- DEM není úkonem souvisejícím se vznikem společnosti. Žalobce sice zamýšlel v této nemovitosti umístit sídlo své společnosti, ale její větší část měla být pronajímána a měla tedy sloužit k podnikání. Tato právní otázka proto byla vyřešena v rozporu s hmotným právem. Dovolatel navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Napadeným rozsudkem byl sice potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, ale i jeho první rozhodnutí vyznělo zamítavě, takže přípustnost dovolání žalobce nemůže být založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) ani b) OSŘ. Zbývá tedy přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).

Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být dána jen pro řešení právních, nikoli skutkových otázek a že tedy musí být dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. To je ostatně výslovně uvedeno v § 241a odst. 3 OSŘ, který omezuje možnost uplatnění námitek skutkového charakteru pouze na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

V dané věci sice žalobce vytýká soudům obou stupňů, že dospěly k nesprávnému právnímu závěru, když neshledaly smlouvu o budoucí smlouvě neplatnou z hlediska § 49a ObčZ, tedy pro podstatný omyl na jeho straně, ale jeho polemika s tímto závěrem je vedena výlučně na úrovni skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Žalobce totiž nenamítá, že bylo postupováno podle nesprávného právního předpisu nebo že byl správný právní předpis nesprávně vyložen, pouze tvrdí, že při právním posouzení věci měly soudy k dispozici nesprávná, případně neúplná skutková zjištění. To je ale právě uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, které – jak bylo uvedeno – u dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ není možné. Dovolací soud se tedy nemůže těmito námitkami věcně zabývat a musí vycházet ze stejného skutkového stavu, jaký bral za základ svého rozhodování odvolací soud. To pak platí nejen pro skutková zjištění podstatná pro posouzení, zda šlo o smlouvu uzavřenou v omylu, ale i pro zjištění, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena především proto, aby v kupované nemovitosti bylo sídlo zakládané společnosti, ze kterého vycházel odvolací soud při posuzování věci z hlediska § 64 odst. 2 ObchZ, neboť i toto zjištění je skutkovým závěrem, který nepodléhá dovolacímu přezkumu.

Podle § 64 odst. 1 ObchZ do vzniku společnosti jednají ve věcech souvisejících se vznikem společnosti za společnost její zakladatelé nebo některý z nich, pokud tento zákon nebo zvláštní předpisy nestanoví jinak. Nejvyšší soud ČR už v rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 33 Cdo 69/99, uveřejněném v časopisu Obchodní právo č. 9/2000, vyslovil názor, že o věc související se vznikem společnosti jde zejména tehdy, jsou-li takovým jednáním, např. uzavřením nájemní smlouvy, vytvářeny předpoklady pro následnou podnikatelskou činnost v najatých prostorách. I když v daném případě se nejedná o nájemní smlouvu, nýbrž o (uvažovanou) smlouvu kupní, je z důvodů shora vysvětlených nutno vycházet ze závěru, že účelem této smlouvy bylo opatřit pro zakládanou společnost sídlo na území České republiky, což bylo nezbytnou podmínkou pro její zápis do obchodního rejstříku. Za této situace je kladné řešení právní otázky, zda lze uzavření smlouvy o budoucí smlouvě považovat za věc související se vznikem společnosti, jak je přijaly soudy obou stupňů, řešením odpovídajícím současné judikatuře, a tak se nemůže jednat o otázku zakládající zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (a tedy přípustnost dovolání) ani z pohledu její novosti či rozdílnosti dosavadního řešení, ani z pohledu tvrzeného rozporu s hmotným právem.

Podle § 64 odst. 2 ObchZ ze závazků, které převzali zakladatelé nebo některý z nich za společnost do dne jejího vzniku, jsou zavázáni zakladatelé společně a nerozdílně. Podle § 64 odst. 3 ObchZ závazky vzniklé podle odstavce 1 přecházejí na společnost okamžikem jejího vzniku, pokud je společnost do tří měsíců neodmítne. Otázkou, zda podle § 64 odst. 2 a 3 ObchZ lze postupovat i v případě, že by mělo jít o převzetí závazku ke koupi nemovitosti na území České republiky zakladatelem společnosti, který je devizovým cizozemcem, t. j. otázkou vztahu mezi uvedenými ustanoveními obchodního zákoníku a § 5 odst. 2 a § 25 devizového zákona, se dovolací soud ještě nezabýval, jde tedy o otázku dosud neřešenou a ta dává napadenému rozsudku charakter rozhodnutí zásadního právního významu. K jejímu řešení je tudíž dovolání žalobce v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Jelikož byly splněny podmínky uvedené v § 241 a § 241a odst. 1 OSŘ, Nejvyšší soud ČR přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou v dovolání vytýkány a ani z obsahu spisu neplyne, že by jimi bylo řízení postiženo. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z výše citovaného ustanovení § 64 odst. 2 ObchZ vyplývá, že jedná-li zakladatel společnosti (za podmínky uvedené v odstavci 1, t. j. že jde o věc související se vznikem společnosti) za společnost v době od jejího založení do jejího vzniku, je z tohoto jednání zavázán on sám, případně společně a nerozdílně s ostatními zakladateli. Závazek vzniklý tímto jeho jednáním sice přechází na společnost, ale tento přechod závazku je podmíněn jednak tím, že společnost vůbec vznikne, jednak okolností, že společnost závazek ve tříměsíční lhůtě počítané od jejího vzniku neodmítne. Nedojde-li k přechodu závazku na společnost, zůstává zavázán zakladatel společnosti, případně všichni zakladatelé solidárně. Proto je nezbytné platnost závazku posuzovat ve vztahu k osobě zakladatele, neboť pouze ten je v okamžiku vzniku závazkového vztahu jeho účastníkem. V této věci se žalobce za společnost F. C. E. s. r. o. jako jeden z jejích zakladatelů zavázal k budoucí koupi nemovitosti nacházející se na území České republiky. V okamžiku uzavření smlouvy se však ze shora uvedených důvodů jednalo o jeho závazek. Předmětem tohoto závazku bylo plnění odporující zákonu a tedy plnění právně nemožné, neboť žalobce je ve smyslu § 5 odst. 2 devizového zákona devizovým cizozemcem a ustanovení § 25 téhož zákona takovýto způsob nabytí vlastnického práva k nemovitostem v České republice devizovým cizozemcem vylučuje. Lze proto přisvědčit žalobci, že jeho závazek obsažený ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní je pro rozpor se zákonem podle § 39 ObčZ neplatný. Závazek koupit nemovitost je samozřejmě podstatnou a tudíž neoddělitelnou součástí smlouvy o smlouvě budoucí kupní, a tak je ve smyslu § 41 ObčZ nutno považovat za neplatnou celou tuto smlouvu včetně ujednání o zajištění závazku kupujícího smluvní pokutou.

Jestliže soudy obou stupňů vycházely z opačného názoru, t. j. že smlouva o smlouvě budoucí kupní sepsaná 8. 12. 1994 je platným právním úkonem, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Proto je uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ naplněn, a to nejen ve vztahu k napadenému rozsudku, ale i ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle § 241b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 OSŘ oba tyto rozsudky zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2004

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru