Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 89/2001Usnesení NS ze dne 08.03.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.89.2001.1

přidejte vlastní popisek

33 Odo 89/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně S. e., a. s., proti žalovanému Č. Š., o 58.420,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 34/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. prosince 1999 č.j. 15 C 34/99-28 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2000 č.j. 18 Co 190/2000-46, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2000 č.j. 18 Co 190/2000-46 se odmítá.

II. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. prosince 1999 č.j. 15 C 34/99-28 se zastavuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 12. 1999 č.j. 15 C 34/99-28 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 58.420,50 Kč s 26 % úrokem od 29. 5. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na zaplacení žalované částky z titulu nezaplacené faktury za odběr elektřiny, odebrané žalovaným na základě smlouvy o dodávce elektřiny, když po zjištění, že žalovaný neumožnil žalobkyni provádění pravidelného odečtu spotřeby a žalobkyně mu proto účtovala pouze stálé platby, dospěl soud k závěru, že na základě zjištěné skutečné spotřeby elektřiny se žalobkyně oprávněně domáhá splnění jeho platební povinnosti.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2000 č.j. 18 Co 190/2000-46 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o důvodnosti uplatněného nároku a k námitkám žalovaného dodal, že pokud měl žalovaný pochybnosti o správnosti údajů měřícího zařízení, mohl podle § 17 odst. 2 zákona č. 222/1994 Sb. nechat měřící zařízení přezkoušet. Vzhledem k tomu, že žalovaný se řízení osobně účastnil a k obsahu žaloby byl vyslechnut, nebyla mu postupem soudu prvního stupně odňata možnost se k věci vyjádřit a navrhovat důkazy a nejde ani o vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže obvodní soud za jeho nepřítomnosti jednal.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání, ve kterém namítá, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř., a tím mu byla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Uvádí, že první jednání ve věci dne 11. 8. 1999, kterého se zúčastnil, bylo odročeno na 22. 10. 1999, tohoto jednání se nemohl ze zdravotních důvodů zúčastnit a dne 21. 10. 1999 telefonicky požádal o jeho odročení a téhož dne bylo obvodnímu soudu doručeno potvrzení jeho ošetřující lékařky. Jednání dne 22. 10. 1999 přesto proběhlo bez jeho účasti a bylo odročeno na 15. 12. 1999. Sociální pracovnice S. B. za žalovaného písemně požádala o odročení tohoto jednání, neboť žalovaný byl v té době hospitalizován; jednání však proběhlo a bylo při něm rozhodnuto. Dovolatel se proto nemohl vyjádřit k důkazům na těchto jednáních provedených, a tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když k prokázání těchto skutečností doložil výpis telefonických hovorů sítě P. a dále odkázal na obsah spisu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, protože podle jeho názoru bylo účtování spotřeby elektřiny v rozporu s příslušnými právními předpisy. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst.1 písm. a/ o. s. ř. ), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ).

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Vzhledem k tomu, že jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu a že soudem prvního stupně nebyl vydán v předchozím řízení rozsudek, který by byl zrušen, není z hlediska ust. § 238 o. s. ř. v této věci dovolání přípustné. Přípustnost dovolání není založena ani podle § 239 odst. 1, 2 o. s. ř., neboť odvolací soud nevyslovil, že je dovolání přípustné pro zásadní význam tohoto rozhodnutí po stránce právní, a návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl v řízení učiněn.

Přípustnost dovolání v této věci může být dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., nýbrž nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.f/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

O takovou situaci se jedná, jestliže soud postupoval v řízení tak, že znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. Dovolací důvod podle § -237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dán především tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka.

Podle § 101 odst. 2 o. s. ř., jež platí i pro odvolací řízení ( § 211 o. s. ř. ), soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně obeslaný účastník k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům.

Jak vyplývá z obsahu spisu, při prvním jednání před soudem prvního stupně dne 11. 8. 1999 se žalovaný vyjádřil k žalobě a byl vyslechnut jako účastník řízení. Jednání bylo odročeno na 22. 10. 1999 v 8,30 hod. Přípisem ze dne 20. 10. 1999, který byl soudu prvního stupně doručen dne 21. 10. 1999, ošetřující lékařka žalovaného sdělila, že „vzhledem k opakované fázi onemocnění nedoporučila účast žalovaného při soudním jednání\". Soud prvního stupně dne 22. 10. 1999 jednal v nepřítomnosti žalovaného a jednání odročil na 15. 12. 1999 v 10,00 hod.; žalovaný byl k němu řádně obeslán. Přípisem ze dne 13. 12. 1999 sdělila sociální pracovnice S. B. z Psychiatrické kliniky VFN, že žalovaný je od 29.11.1999 hospitalizován a ze zdravotních důvodů se nemůže zúčastnit soudního jednání 15. 12. 1999. Soud prvního stupně jednal dne 15. 12. 1999 v nepřítomnosti žalobkyně i žalovaného a ve věci rozhodl.

O odvolacím jednání nařízeném na 23.6.2000 byl žalovaný vyrozuměn 2.5.2000, k jednání se bez omluvy nedostavil.

Podle ustanovení § 119 odst. 1 věta první o. s. ř. k odročení jednání může dojít pouze z důležitých důvodů, které musí být sděleny. Znamená to, že má-li být jednání odročeno žádosti účastníka z důvodu na jeho straně, musí být tento důvod v žádosti o odročení sdělen a konkretizován. Výklad podávaný soudní praxí je pak jednotný potud, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25). Jak vyplývá z obsahu spisu, v dané věci žalovaný o odročení jednání nepožádal a ani přípis jeho ošetřující lékařky ze dne 20. 10. 1999 ani sdělení S. B. ze dne 13. 12. 1999 neobsahují žádost žalovaného o odročení předmětných jednání (22. 10. 1999 a 15. 12. 1999). Pokud pak dovolatel tvrdí, že požádal o odročení jednání nařízeného na 22. 10. 1999 telefonicky dne 21. 10. 1999, a dokládá to výpisem telefonických hovorů sítě P., je třeba konstatovat, že z tohoto výpisu pouze vyplývá, kdy a kam žalovaný ve dnech 21. 10. a 22. 10. 1999 telefonoval, nevyplývá z něj ovšem obsah těchto telefonátů. Postup soudu prvního stupně, který dne 22. října a 15. prosince 1999 ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, který byl předem omluven, nebyl tudíž v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. a nelze dovodit, že by žalovanému byla odňata možnost jednat před soudem nesprávným postupem soudu prvního stupně.

Dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. není tedy dán. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání v dané věci směřuje tedy proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Pokud žalovaný dovoláním napadl také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této části nutno řízení zastavit. Z ust. § 236 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání ( § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalovaný směřuje dovolání přímo proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil ( § 104 odst. 1, § 243c o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst.1 a § 142 odst.1 o. s. ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. března 2001

JUDr. Marta Škárová,v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru