Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 889/2005Usnesení NS ze dne 30.11.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.889.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 889/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. L., proti žalované I. Č., o zaplacení 825.760,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 42/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 8. prosince 2004, č. j. 40 Co 1367/2004-90, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 825.760,- Kč s příslušenstvím s tím, že z toho částka 800.000,- Kč představuje nevrácenou půjčku, kterou žalované poskytl dne 18. 7. 2001, a částka 25.760,- Kč představuje sjednané úroky z půjčky.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 5. 2004, č. j. 20 C 42/2003-58, uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 825.760,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 2. 9. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 18. 7. 2001 uzavřeli účastníci smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytl žalobce žalované půjčku ve výši 800.000,- Kč s tím, že tato mu ji vrátí do 1. 9. 2001 spolu s 2 % úrokem měsíčně (což představuje částku celkem 25.760,- Kč). V rámci předmětné smlouvy se účastníci dohodli na zajištění závazků zřízením zástavního práva k movité věci (automobilu), přičemž předmět zástavy byl v den uzavření smlouvy předán žalobci. Žalovaná žalobci ve sjednaném termínu půjčku nezaplatila. Dne 6. 10. 2001 uznala žalovaná písemně, že dluží B. Ch. z titulu smlouvy o půjčce částku 2,200.000,- Kč a zavázala se tento dluh zaplatit ve stanovených termínech v pěti splátkách v dohodnuté výši. Na rubu této listiny B. Ch. vlastnoručně napsal: „dne 5. října byla složena částka 170.000,- Kč panu Ch. B., a k tomuto textu připojil svůj podpis. Na další řádek pak rovněž vlastní rukou připsal: „v uznání dluhu je částka 800.000,- Kč za zástavní smlouvu pana L. J.“. Soud neuvěřil tvrzení žalované, že žalobci ničeho nedluží, neboť postoupil žalovanou pohledávku B. Ch., přičemž tato pohledávka byla zahrnuta do celkového dluhu ve výši 2,200.000,- Kč, který žalovaná vůči B. Ch. písemně uznala v listině ze 6. 10. 2001. Za situace, kdy jak žalobce, tak i svědek Ch. shodně popřeli, že mezi nimi mělo dojít k postoupení žalované pohledávky a opak se z jiného provedeného důkazu nepodává, neshledal soud prvního stupně dostatečně přesvědčivým důkazem svědčícím o postoupení pohledávky poznámku dopsanou B. Ch. na rubu uznávacího prohlášení. Konstatoval, že text „v uznání dluhu je částka 800.000,- Kč za zástavní smlouvu pana L. J.“ nebyl – na rozdíl od zbylé poznámky - opatřen podpisem a namítané postoupení pohledávky není součástí obsahu uznávacího prohlášení. Uzavřel proto, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o půjčce, žalovaná se nezaplacením půjčené částky včetně sjednaného úroku ocitla dne 2. 9. 2001 v prodlení a žalobci svědčí nárok nejen na vrácení půjčky a zaplacení sjednaných úroků, ale rovněž i na zaplacení úroku z prodlení.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 12. 2004, č. j. 40 Co 1367/2004-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Námitky žalované, že soud prvního stupně rozhodl na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, neshledal důvodnými. Dospěl k závěru, že ani v odvolacím řízení se žalované nepodařilo relevantním způsobem zpochybnit skutkové závěry, které soud prvního stupně učinil na podkladě volného hodnocení provedených důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. Protože žalovaná neprokázala existenci smlouvy o postoupení žalované pohledávky, je její námitka o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobce neopodstatněná a právní posouzení věci soudem prvního stupně je správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odkazujíc na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. setrvává na svém stanovisku, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován, neboť postoupil svou pohledávku za žalovanou na Bohumila Chodila. Připomíná, že tato skutečnost jí byla žalobcem oznámena v průběhu jednání mezi ní, žalobcem a B. Ch. a ona nebyla oprávněna požadovat prokázání smlouvy o postoupení pohledávky. Žalovaná je přesvědčena, že se jí podařilo v řízení prokázat vlastní verzi skutku, kterou předkládá k posouzení i dovolacímu soudu a zdůrazňuje přitom zejména rubový záznam na uznávacím prohlášení, k jehož autorství se B. Ch. přihlásil ve své svědecké výpovědi. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srov. znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Proto také při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel při právním posouzení věci soud odvolací. Rovněž dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), lze úspěšně uplatnit jen tehdy, shledal-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.

Přestože žalovaná v dovolání výslovně argumentuje vadou právního posouzení věci a odkazuje na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že kritizuje výlučně správnost skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely. Netvrdí totiž, že by odvolací soud správně zjištěný skutkový stav věci subsumoval po nesprávnou právní normu; podstatou jejich námitek jsou výtky, že soudy nesprávně uzavřely, že se jí v řízení nepodařilo prokázat, že žalobce a B. Ch. uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky žalobce za žalovanou, resp. že žalobce žalované toto postoupení oznámil. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení ohledně věcné aktivní legitimace v daném sporu.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaná v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než takové dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a ze spisu se nepodává, že by žalobci, který by jinak na náhradu nákladů dovolacího řízení právo měl, nějaké náklady v této fázi řízení vznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. listopadu 2005

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru