Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 877/2005Rozsudek NS ze dne 30.09.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.877.2005.1
Dotčené předpisy

§ 109 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 870 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 874 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 877/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovaným 1) P. V., a 2) P. V., o 125.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 238/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. dubna 2005, č. j. 5 Co 364/2005-29, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. dubna 2005, č. j. 5 Co 364/2005-29, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. prosince 2004, č. j. 7 C 238/2004-13, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit jí částku 125.000,- Kč s 10% úroky z prodlení od 9. 4. 2000 do zaplacení. Okresní národní výbor ve S. totiž žalovaným na základě smlouvy ze dne 8.3.1990 (dále jen „smlouva“) poskytl státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu (dále jen „příspěvek“) v žalované výši. Smlouvou se žalovaní zavázali provést výstavbu rodinného domku v souladu se stavebním povolením, dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, a rodinný domek po dobu 10 let od jejího uzavření, nejméně 8 let od kolaudace nepřevést na jiného a užívat jej k trvalému bydlení. Nedodržení některé z podmínek měli oznámit národnímu výboru a do 30 dnů příspěvek vrátit. Žalovaní příspěvek vyčerpali, ale stavbu nedokončili tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci ve sjednané desetileté lhůtě (t. j. do 8.3.2000). Nesplnění podmínek žalovaní neoznámili v dohodnuté době, a proto byli vyzváni k vrácení poskytnutého příspěvku. Do dnešního dne však příspěvek nevrátili.

Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. prosince 2004, č. j. 7 C 238/2004-13, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že žalovaní nesplnili podmínku dokončit výstavbu rodinného domku tak, aby do 8.3.2000 bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, přesto nelze ale žalobě vyhovět. Od 9.3.2000 začala podle § 101 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) běžet obecná tříletá promlčecí lhůta, která uplynula 9.3.2003. Podala-li žalobkyně žalobu teprve dne 12.11.2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Proto nelze v důsledku žalovanou vznesené námitky promlčení uplatněný nárok přiznat a žaloba musela být zamítnuta i ve vztahu k žalovanému podle § 511 obč. zák.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č. j. 5 Co 364/2005-29, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění, posoudil věc po právní stránce shodně se soudem prvního stupně. Právy a povinnostmi z omezení převodu nemovitosti podle § 874 obč. zák. ve znění zák. č. 509/1991 Sb. rozumí odvolací soud ta práva a povinnosti, která tvořila obsah právního vztahu založeného podle § 58 obč. zák. ve znění před 1.1.1992. I když omezení převodu nemovitosti vzniklé před účinností citovaného zákona trvá i po jeho účinnosti, nelze pod pojem práv a povinností z omezení převodu nemovitosti podle § 874 obč. zák. podřadit i délku promlčecí doby, jak byla upravena v § 109 obč. zák. ve znění účinném do 1.1.1992. Proto je nutno postupovat podle § 870 obč. zák. a z jeho pohledu je závěr soudu prvního stupně o promlčení pohledávky žalobkyně správný.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání opírá o § 241a odst. 2 písm b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru založeno na nesprávném právním posouzení věci. To spočívá v nesprávné aplikaci § 870 obč. zák. namísto užití § 874 obč. zák. a v návaznosti na ně § 109 obč. zák. ve znění před 1.1.1992. Dovolatelka spatřuje mezi § 870 a § 874 obč. zák. vztah speciality, v jehož důsledku je třeba na práva z omezení převodu nemovitosti použít § 874 obč. zák. Jelikož práva a povinnosti z omezení převodu nemovitostí, jež vzniklo před účinností zákona č. 509/1991 Sb., se řídí dosavadními předpisy, je třeba délku promlčecí doby posuzovat podle § 109 obč. zák. ve znění před 1.1.1992. Vypuštěním prvé věty § 109 obč. zák. zákonem č. 509/1991 Sb. nemohlo dojít ke změně délky promlčecí doby z původní desetileté na tříletou, aniž by tak zákonodárce výslovně v souvislosti s vypuštěním institutu omezení převodu nemovitosti z občanského zákoníku učinil. V zájmu ochrany dříve nabytých práv, související s tím, že institut omezení převodu nemovitosti nebyl změněn, nýbrž zcela vypuštěn, mají být prostřednictvím § 874 obč. zák. posuzovány vztahy vzniklé z omezení převodu nemovitostí před účinností zák. č. 509/1991 Sb. Oprávnění vyplývající z omezení převodu nemovitostí v sobě totiž obsahuje i právo věřitele uplatnit nárok z práva zajištěného tímto způsobem u soudu nikoliv v obecné promlčecí lhůtě, ale ve lhůtě delší, tj. desetileté. Rozsudek odvolacího soudu by proto měl být zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Podle článku II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 2 písm b) o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem by potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Otázku, zda po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti nadále promlčuje v desetileté promlčecí době nebo zda je u lhůt, které nezačaly běžet před účinností uvedené novely, nutno promlčení posuzovat podle § 101 obč. zák., řeší odvolací soudy dosud rozdílně a v rozhodovací praxi dovolacího soudu se tato otázka zatím vyskytuje jen ojediněle. Pro řešení této otázky má tudíž napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam, navíc (jak bude uvedeno dále) ji soudy obou stupňů vyřešily v rozporu s hmotným právem a dovolání žalobkyně je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Protože žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu, se dovolací soud zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně vymezila.

Podle § 58 odst. 1 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 věřitel může uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena.

Podle odst. 2 téhož ustanovení je ke smlouvě třeba její registrace státním notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace.

Podle § 61 obč. zák. v tomtéž znění zánikem pohledávky nebo jejím promlčením omezení převodu nemovitosti zanikne.

Podle § 109 věty prvé obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje za deset let.

Podle § 870 obč. zák., obsahujícího přechodné ustanovení k úpravám občanského zákoníku provedeným s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto zákona.

Podle § 874 obč. zák. (který je rovněž přechodným ustanovením k novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy.

Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že pod pojem „práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti“, obsažený v § 874 obč. zák., nelze podřadit promlčecí dobu, která byla před tím, než byl institut omezení převodu nemovitosti z občanského zákoníku vypuštěn, podle § 109 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 desetiletá, a proto pokud u práva zajištěného omezením převodu nemovitosti začala promlčecí doba běžet až po 1. 1. 1992, je tato doba (podle § 870 obč. zák. a contrario) ve smyslu § 101 obč. zák. tříletá a počítá se ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. S tímto názorem se však dovolací soud neztotožňuje.

Ustanovení § 870 obč. zák. představuje obvyklou regulaci vztahu lhůt podle staré a nové právní úpravy. I novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. upravila některé lhůty novým způsobem, avšak v důsledku zmíněného přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které začaly běžet před její účinností. Smyslem takové právní úpravy je princip ochrany již nabytých práv. Toto ustanovení však podle přesvědčení dovolacího soudu dopadá pouze na případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy občanského zákoníku. V případě omezení převodu nemovitosti je situace odlišná, neboť zákonem č. 509/1991 Sb. nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s tímto zajišťovacím institutem, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z občanského zákoníku vůbec. Nejde tedy o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou zákona zkrátily nebo prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a kdy je proto třeba – v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv – regulovat délku a běh těch lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před účinností nové právní úpravy. Proto podle názoru dovolacího soudu ustanovení § 870 obč. zák. nelze na tento případ aplikovat. Pak ovšem jediným ustanovením, podle kterého je možno postupovat, je § 874 obč. zák.

Omezení převodu nemovitosti bylo institutem zajištění práv a povinností, který byl upraven v občanském zákoníku až do jeho novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Smyslem omezení převodu nemovitosti bylo nejen zajistit věřiteli možnost vést v případě, že jeho pohledávka nebude řádně a včas uspokojena, výkon rozhodnutí postihující nemovitost vlastnicky náležející dlužníkovi, který ji nemohl (právě v důsledku omezení převodu) bez souhlasu věřitele zcizit, ale též – ve spojení s § 109 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 – prodloužit dobu, v níž se takto zajištěné právo promlčí, tedy posílit právní jistotu věřitele pokud jde o včasnost vymáhání pohledávky. Jestliže s účinností od 1. 1. 1992 přestalo být omezení převodu nemovitosti občanským zákoníkem upraveno, je třeba na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, t. j. desetileté, promlčecí době nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala. Jen tak je totiž možno respektovat shora zmíněnou zásadu ochrany již nabytých práv, kterou musí být vedena každá novelizace právního řádu. Je-li podle § 61 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. neodvratným důsledkem promlčení pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti zánik omezení převodu, je zřejmé, že tehdejší speciální zákonná úprava promlčecí doby u takto zajištěných práv je neoddělitelně spjata s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto institutu. Uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní strany svoji vůli podřídit se režimu § 61 obč. zák. v citovaném znění a tedy i srozumění s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí doby. Výklad přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb., který v této věci přijaly soudy obou stupňů, by vedl k závěrům, které by byly z hlediska ochrany práv věřitele nepřijatelné, t. j. že by k (očekávanému a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a povinností z něj vyplývajících, došlo – v rozporu s dříve projevenou vůlí smluvních stran – v době podstatně kratší. Na podporu názoru, že i po vypuštění institutu omezení převodu nemovitosti z občanského zákoníku se právo jím zajištěné promlčuje v desetileté promlčecí době, lze připomenout i názor zastávaný za účinnosti občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, podle kterého dojde-li k zániku omezení převodu nemovitosti za trvání zajištěné pohledávky (např. dohodou dlužníka a věřitele), nemá tato skutečnost vliv na běh a délku promlčecí doby u neuhrazené části pohledávky (srov. Občanský zákoník, Komentář, Panorama 1997, str. 223).

Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že pokud odvolací soud otázku promlčení uplatněného práva žalobkyně posuzoval podle § 870 obč. zák., nikoli podle § 874 obč. zák., použil jiný právní předpis než jaký měl použít a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím je naplněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2005

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru