Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 863/2001Usnesení NS ze dne 28.01.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.863.2001.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

33 Odo 863/2001-122

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce P. Ř., proti žalovanému L. K., o vrácení daru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 74/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2000 č. j. 10 Co 137/2000-89 takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 9. prosince 1999 č. j. 8 C 74/98-59 zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce P. Ř., je vlastníkem nemovitostí, a to rodinného domu čp. 73, postaveného na zastavěné ploše parc. číslo 209 o výměře 513 m2, včetně toho, že je vlastníkem této zastavěné plochy a dále pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci parcely původního pozemkového katastru, a to parc. číslo 613/1 o výměře 8177 m2, vše zapsané u Katastrálního úřadu V. na LV č. 65 pro obec a katastrální území S., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako původní vlastník shora označených nemovitostí tyto daroval svému synovi J. Ř. a současně zřídil ve svůj prospěch právo doživotního a bezplatného bydlení v jedné místnosti se spoluužíváním domovního příslušenství, kuchyně, spíže, chodby a volného přístupu na pozemek parc. číslo 209. J. Ř., který byl původním žalovaným, odkázal všechny předmětné nemovitosti synu své družky L. K., který se stal po smrti J. Ř. jejich vlastníkem. Soud prvního stupně po úmrtí J. Ř. pokračoval v řízení s dědicem L. K., jemuž byl ustanoven opatrovníkem Okresní úřad ve Vsetíně. Soud prvního stupně především zkoumal, zda se skutečně obdarovaný J. Ř. choval k žalobci jako dárci tak, že by tím ve smyslu § 630 občanského zákoníku hrubě porušoval dobré mravy, jak tvrdil žalobce, zejména tak, že on i jeho družka A. K. a její nezletilý syn L. K. nadávali žalobci vulgárními a sprostými výrazy, vyhazovali ho z domu a omezovali ho v užívání společných částí domu. Dospěl k závěru, že je sice zřejmé, že obdarovaný J. Ř. se za svého života k žalobci jako svému otci a dárci občas nevhodně choval, to však soud neshledal jako dostatečný předpoklad úspěšného uplatnění dárce na vrácení daru, neboť by se muselo jednat o takové chování, které by bylo možno kvalifikovat s ohledem na všechny okolnosti jako hrubé porušení dobrých mravů, muselo by tedy jít buď o porušení značné intenzity, nebo porušování soustavné, ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami nebo neposkytnutím potřebné pomoci. Takové chování obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny se však žalobci nepodařilo prokázat.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. července 2000 č. j. 10 Co 137/2000-89 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vypořádal se s námitkou žalobce, že L. K. v řízení nebyl náležitě zastoupen pro kolizi mezi ním jeho matkou A. K. tak, že uznáním závěti J. Ř. A. K., která přicházela v úvahu jako dědička, podmínky pro kolizi z její strany pominuly, a proto právem jako zákonná zástupkyně zmocnila JUDr. F. k zastupování. Odvolací soud doplnil dokazování dalšími důkazy a také připojil spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 17 Ca 136/97, týkající se návrhu žalobce o zvýšení důchodu pro převážnou bezmocnost, obsahující naprosto protichůdnou výpověď žalobce o chování J. Ř. ve vztahu k žalobci. Odvolací soud poté uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat nárok podle § 630 občanského zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež odůvodnil tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítl, že z provedených důkazů vyplývá, že chování obdarovaného zemřelého syna žalobce naplnilo znaky ustanovení § 630 občanského zákoníku. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání navrhl zamítnutí dovolání, neboť soudy obou stupňů podle jeho názoru velmi přesně vyhodnotily provedené důkazy.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (t.j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 9. prosince 1999.

Dovolání v dané věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v § 239 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.

Dovolání v tomto případě není přípustné ani podle § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nepřipustil možnost podání dovolání, a není přípustné ani podle § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno.

Za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., přičemž ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo, je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 4 ve spojení s § 224 odst. l, § 151 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Dovolatel neměl v dovolacím řízení úspěch, dovolací soud však dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu dané osobními, sociálními i majetkovými poměry žalobce jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které přiznání nákladů dovolacího řízení žalovanému není namístě.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2002

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru