Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 678/2004Usnesení NS ze dne 19.10.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.678.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 678/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců A) T. V., a B) F. V., zastoupených, advokátem, proti žalovaným 1) J. K., 2) J. Š., a 3) J. H., zastoupeným, advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 193/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 27 Co 315/2003-163, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným (oprávněným společně a nerozdílně) na nákladech dovolacího řízení částku 3.225,- Kč k rukám, advokáta…, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou podanou původně proti F. V. (otci žalobců), narozenému 2. 3. 1949, domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý jednou polovinou, rodinného domu čp. 62 na stavební parcele č. 307 o výměře 935m2 se stavební parcelou č. 307 o výměře 935 m2 a zahradou parcelního č. 308 o výměře 1.748 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v R., LV č. 361, obec a katastrální území R. (dále jen „předmětné nemovitosti“).

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 9. května 2003, č. j. 4 C 193/2001-139, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, každý polovinou, předmětných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 27 Co 315/2003-163, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že podle smlouvy darovací ze dne 29. 12. 1997 F. a S. V. - prarodiče žalobců (dále jen „dárci“) darovali předmětné nemovitosti svému synovi F. V., narozenému 2. 3. 1949 (dále jen „obdarovaný“). Dárci vyzvali obdarovaného písemnou výzvou ze dne 17. 7. 1998 (doručenou mu dne 3. 8. 1998) k vrácení daru. Následně každý z nich dne 11. 8. 1998 sepsal formou notářského zápisu závěť, ve které shodně ustanovili své vnuky T. V., narozeného 28. 9. 1974, a F. V., narozeného 24. 12. 1972, dědici svého majetku, a současně každý z nich sepsal též listinu o vydědění, kterou oba obdarovaného syna F. V. vydědili z důvodu špatného chování a nezájmu o ně jako o rodiče. Darovací smlouvou ze dne 24. 8. 1998 sepsanou formou notářského zápisu dárci darovali předmětné nemovitosti shora uvedeným vnukům - žalobcům. Dne 12. 12. 1998 předložili Katastrálnímu úřadu v R. žádost o zápis změny vlastnického práva k předmětným nemovitostem záznamem s odůvodněním, že jednostranným právním úkonem, jenž oba učinili ve smyslu § 630 zákona č. 40/1963 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) vůči obdarovanému, se obnovilo zpět jejich vlastnické právo. Katastrální úřad v R. této žádosti nevyhověl a následným rozhodnutím ze dne 5. 2. 2001 zamítl i návrh na zahájení správního řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 24. 8. 1998 s odůvodněním, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán na základě darovací smlouvy z roku 1997 F. V. (obdarovaný). Řízení o žalobě dárců podané u soudu dne 14. 10. 1998 proti obdarovanému, jíž se domáhali vyklizení předmětných nemovitostí, bylo usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 11. 2001, č. j. 3 C 801/98-78, které nabylo právní moci dne 19. 12. 2001, zastaveno podle § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalující dárci po vyhlášení rozsudku, avšak před jeho písemným vyhotovením a před podáním odvolání, zemřeli bez zanechání právních nástupců (obě dědická řízení byla podle § 175h odst. 2 o. s. ř. zastavena). V nyní projednávané věci v průběhu řízení před soudem prvního stupně původně žalovaný obdarovaný F. V. převedl kupní smlouvou ze dne 1. 3. 2002 vlastnické právo k předmětným nemovitostem na současné žalované s tím, že o vkladu vlastnického práva bylo Katastrálním úřadem v R. rozhodnuto dne 4. 3. 2002 s právními účinky vkladu ke dni 1. 3. 2002.

Soud prvního stupně poté, co shledal existenci naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, dovodil, že se žalobcům nepodařilo prokázat kvalifikované hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárcům nebo členům jejich rodiny ve smyslu § 630 obč. zák., a zároveň dospěl k závěru, že výzva k vrácení daru ze dne 17. 7. 1998 nesplňuje formální ani obsahové náležitosti řádné výzvy. Z uvedených důvodů uzavřel, že k účinnému vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák. nedošlo.

Odvolací soud soudu prvního stupně přisvědčil, že v daném případě je naléhavý právním zájem na určovací žalobě dán; v dalším se ovšem s jeho právním posouzením věci neztotožnil. Vzhledem k tomu, že žalobci odvozovali své vlastnické právo k předmětným nemovitostem především z darovací smlouvy ze dne 24. 8. 1998 uzavřené s manželi S. a F. V., konstatoval, že samotná darovací smlouva je právním důvodem převodu vlastnického práva, kdežto (jde-li o převod vlastnického práva k nemovité věci) vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v platném znění, je právním způsobem nabytí vlastnického práva. Vlastnické právo k nemovitosti tak vzniká, mění se nebo zaniká dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak, přičemž právní účinky vkladu nastávají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému katastrálnímu orgánu (§ 133 odst. 2 obč. zák. a § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.). Jelikož Katastrální úřad v R. rozhodnutím ze dne 5. 2. 2001 zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle darovací smlouvy ze dne 24. 8. 1998, nemohli se podle odvolacího soudu žalobci stát vlastníky předmětných nemovitostí. Pokud žalobci své vlastnictví k předmětným nemovitostem odvozovali ze závětí ze dne 11. 8. 1998, odvolací soud uzavřel, že i kdyby byli žalobci závětními dědici, není možno o jejich žalobě na určení, jestliže se jí domáhají určení vlastnického práva pro sebe, rozhodnout mimo dědické řízení. I když se totiž podle § 460 obč. zák. dědictví nabývá smrtí zůstavitele, lze za dědice ve vlastním slova smyslu považovat jen toho, komu bylo rozhodnutím soudu nabytí dědictví potvrzeno. Osoba ucházející se o dědictví se nositelem práv a povinností spadajících do dědictví stane se zpětnou účinností k době smrti zůstavitele na základě výsledků dědického řízení. Ani z tohoto titulu tedy žalobcům vlastnické právo k předmětným nemovitostem nesvědčí. Vzhledem k těmto závěrům pak odvolací soud pokládal za nadbytečné zabývat se posouzením právního vztahu z darovací smlouvy uzavřené mezi dárci a obdarovaným. Rozsudek soudu prvního stupně, byť z jiných právních důvodů, proto potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť „odvolací soud nesprávně právně posoudil komplikovaný případ nabytí fyzickou osobou vlastnického práva k nemovitostem“. S výslovným odkazem na § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zrekapitulovali jednotlivé právní úkony vážící se k převodu předmětných nemovitostí a podrobili obsáhlé kritice postup Katastrálního úřadu v R., který návrh na obnovení vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem na základě vrácení daru (podaný dne 21. 12. 1998) vrátil bez věcného vyřízení s odůvodněním, že neobsahuje souhlasný projev vůle obdarovaného, a který rozhodnutím ze dne 5. 2. 2001 zamítl návrh o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 24. 8. 1998 s odůvodněním, že v katastru nemovitostí je jako vlastník stále zapsán F. V., narozený 2. 3. 1949. Okolnost, že dárci po uzavření darovací smlouvy zemřeli, nemůže podle dovolatelů ohrozit existenci jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť se jako závětní dědici stali účastníky správního řízení. Výslovně též napadli výrok o nákladech řízení, neboť nebyla vzata v úvahu okolnost, že celou situaci zavinil jejich otec F. V.; za použití § 147 odst. 1 o. s. ř. mu proto měla být uložena úhrada nákladů řízení. Navrhli rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně je zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Je proto namístě přípustnost dovolání zvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. může být přípustné jen tehdy, je-li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (tj. právní otázky, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založeno). Současně se musí jednat o právní otázku, která měla význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vymezen. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, tj. jestliže zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal. Jen s posouzením těchto právních otázek je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.

V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena výlučně na kritice správnosti postupu katastrálního úřadu, který jakožto správní orgán je nadán pravomocí rozhodovat v řízení zahájeném k návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle darovací smlouvy (zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv do katastru nemovitostí, v platném znění, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, v platném znění). Dovolatelé sice namítají nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, avšak z obsahu jejich dovolání vyplývá, že ve skutečnosti nevznášejí žádnou konkrétní výtku, jíž by napadali správnost některého z právních závěrů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé založil. Z uvedených důvodů proto nemůže mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam a přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolatelé svými námitkami (jak je v dovolání vylíčili) nezaložili. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.

Námitka dovolatelů směřující proti výroku o nákladech řízení napadeného rozhodnutí není opodstatněná. Dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není totiž podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadený výrok rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovaným (oprávněným společně a nerozdílně) náklady dovolacího řízení, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. b/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3 x 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 19. října 2004

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru