Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 567/2005Usnesení NS ze dne 26.05.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.567.2005.1

přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

33 Odo 567/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce S. m. O., M. o., proti žalovaným 1) D. Č., a 2) T. Č., o zaplacení částky 47.823,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 372/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2004, č. j. 11 Co 541/2004-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 47.823,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného a úhrady na služby spojené s užíváním bytu č. 39 v domě za dobu od 1. 5. 2001 do 31. 3. 2002.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 2. 2004, č. j. 54 C 372/2002-47, uložil žalovaným povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 47.823,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 10. 2004, č. j. 11 Co 541/2004-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází byt č. 39, jenž v době, za kterou je požadováno plnění, užívali žalovaní. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 1999, sp. zn. 36 C 75/96, který nabyl právní moci dne 10. 2. 2000, byli žalovaní uznáni povinnými předmětný byt vyklidit a vyklizený jej žalobci předat po skončení nájemního vztahu do 15 dnů po zajištění přístřeší. Dne 3. 9. 2001 žalobce žalovaným písemně oznámil, že jim bylo zajištěno přístřeší, a vyzval je k vyklizení bytu; tento přípis převzala žalovaná dne 18. 10. 2001 a žalovaný dne 25. 9. 2001. Protože žalovaní byt nevyklidili, byl nařízen soudní výkon rozhodnutí a vyklizení žalovaných z bytu bylo realizováno 15. 1. 2004. Měsíční předpis nájemného činil v květnu a červnu 2001 po 4.270,- Kč, od července 2001 do ledna 2002 po 4.339,- Kč a v lednu a únoru 2002 po 4.455,- Kč. Za dobu od 1. 5. 2001 do 31. 3. 2002, kdy nebylo hrazeno nájemné ani služby spojené s užíváním bytu, dluží žalovaní žalobci 47.823,- Kč; tuto částku pak učinili žalobce a žalovaný nespornou. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud (shodně jako před ním soud prvního stupně) uzavřel, že za dobu do zajištění přístřeší dluží žalovaní, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 30. 5. 2002, žalobci na nájemném 21.557,- Kč. Faktickým užíváním bytu v době po zajištění přístřeší (tj. v době od října 2001 do března 2002 včetně) bez jakéhokoli právního důvodu se pak na úkor žalobce bezdůvodně obohatili o částku 26.266,- Kč, která představuje obvyklé nájemné za byt sestávající ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství v Ostravě-Zábřehu. Odvolací soud připomněl, že odvolací řízení probíhá v systému tzv. neúplné apelace. Vzhledem k tomu, že účastníkům se dostalo poučení ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř., byly odvolací důvody podle § 205a odst. 1 o. s. ř. omezeny a nelze tak jako odvolací důvod akceptovat tvrzení žalovaného, že v době, kdy žalovaným svědčilo právo společného nájmu bytu manžely, opustil společnou domácnost a v období od května 2001 do března 2002 již byt fakticky neužíval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování nepřihlédl ke skutečnosti, že dlužná částka vznikla teprve poté, kdy opustil společnou domácnost v předmětném bytě, což ostatně vyplývá i z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2002, sp. zn. 57 C 389/99, jímž bylo manželství žalovaných rozvedeno. Je přesvědčen, že dovodil-li odvolací soud, že k námitce žalovaného obsahující toto tvrzení nemůže přihlédnout proto, že žalovaný ji v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil, ačkoli byl náležitě poučen ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř., nesprávně interpretuje ustanovení § 121 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení totiž není nutné dokazovat skutečnosti známé soudu z jeho činnosti. Žalovaný před soudem prvního stupně uvedl, že jeho manželství se žalovanou bylo rozvedeno, a odkázal přitom na rozvodový rozsudek, z něhož mimo jiné vyplývala i doba, kdy opustil společnou domácnost. Jestliže soud prvního stupně „učinil skutková zjištění výhradně na základě ústního přednesu žalovaného“ a „do zjištěného skutkového stavu nebyly zahrnuty všechny skutečnosti soudu známé“, došlo ze strany soudů k nesprávnému postupu. Otázka interpretace § 121 o. s. ř. při rozhodování soudů má pro soudní praxi zásadní význam a žalovaný je přesvědčen, že „v předmětné věci je dán dovolací důvod dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.“. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.

I když žalovaný v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí výlučně proti skutkovým závěrům soudů ohledně jeho bydlení v bytě žalobce (tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním soud prvního stupně, vycházel) a vytýká soudům nesprávný postup při zjišťování skutkového stavu věci. Tvrzení, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání žalovaného neobsahuje. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalovaný tvrdil, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru