Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 538/2004Usnesení NS ze dne 21.06.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.538.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

33 Odo 538/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. S. proti žalovanému V.B., o zaplacení částky 150.617,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 2/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2003, č. j. 27 Co 215/2003-306, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. října 2001, č. j. 3 C 2/95-270, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 150.617, Kč s 15% úrokem z prodlení od 31. 12. 1994 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky i o nákladech řízení vynaložených státem. Vyšel ze zjištění, že žalobce investoval ze svých prostředků do nemovitostí, jejichž vlastníkem je žalovaný, a nemovitosti tím zhodnotil – podle znaleckého posudku – o částku 334.281,63 Kč. Šlo o plnění z právního důvodu, který odpadl, a tím se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Podle § 451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) je povinen žalobci toto bezdůvodné obohacení vydat, a to pouze ve výši 150.617,- Kč, když nárok nebyl ve větším rozsahu uplatněn.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. června 2003, č. j. 27 Co 215/3003-306, rozsudek soudu prvního stupně (v záhlaví rozsudku odvolacího soudu je nesprávně uvedeno datum vydání rozsudku soudu prvního stupně 25. 10. 2002) potvrdil ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 150.617,- Kč, zatímco ve výroku o jeho povinnosti zaplatit úrok z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o skutková zjištění, doplnil, že žalobce prováděl investice do nemovitostí žalovaného s očekáváním, že se stane jejich vlastníkem, neboť měl s žalovaným uzavřenu platnou smlouvu o jejich budoucí koupi. K převodu vlastnického práva na žalobce však nedošlo. Co se týče právního posouzení, ztotožnil se se závěrem, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, a jeho výše je dána zhodnocením nemovitostí, k němuž v důsledku investic došlo. K námitce promlčení uplatněné žalovaným pak odvolací soud uvedl, že důvod pro investování žalobce do nemovitostí žalovaného odpadl nejdříve dnem 24. března 1994, kdy nabylo právní moci usnesení o přerušení řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 162/92, v němž se žalobce domáhal plnění podle smlouvy o budoucí smlouvě. Tento den je tedy počátkem běhu objektivní i subjektivní promlčecí doby a jestliže žaloba byla podána 29. 4. 1994, k promlčení nedošlo.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Ten podle jeho názoru spočívá v tom, že rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalovaný namítl, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především poukázal na to, že v období od října 1989 do 22. dubna 1990 existovala mezi účastníky jen ústní dohoda o tom, že žalobce bude nemovitosti žalovaného užívat a provádět jejich opravy. V souvislosti s tím žalovaný slíbil žalobci toliko to, že žalobce bude prvním, komu nemovitosti nabídne k prodeji. Dne 23. dubna 1990 uzavřeli účastníci písemnou dohodu o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání a o budoucím uzavření kupní smlouvy. Podle této smlouvy měl žalobce jako uživatel nemovitostí pouze právo realizovat záměry žalovaného, pokud jde o opravy a úpravy nemovitostí, avšak investovat do nemovitostí o své vlastní vůli oprávněn nebyl a neopravňovalo ho k tomu ani očekávání, že se stane jejich vlastníkem. Pokud tedy přesto investice prováděl, šlo od počátku o plnění bez právního důvodu, nikoli o plnění z právního důvodu, který odpadl. Z tohoto důvodu běží promlčecí doba, a to subjektivní i objektivní, od okamžiku vynaložení investic a k jeho námitce promlčení mělo být přihlédnuto. Žalovaný zpochybnil též obsah znaleckého posudku, ze kterého soudy vycházely při určení výše zhodnocení nemovitostí, a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu po skutkové i právní stránce a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.

Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku proto bylo v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ pak je dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Přesto podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ není přípustnost dovolání dána, jelikož i prvým rozsudkem soudu prvního stupně (ze dne 17. prosince 1998, č. j. 3 C 2/95-158, zrušeným ve výroku o platební povinnosti žalovaného a v nákladových výrocích usnesením odvolacího soudu ze dne 14. září 2000, č. j. 27 Co 326/2000, 27 Co 327/2000-185) bylo žalobě, pokud jde o částku 150.617,- Kč, která nyní zůstala předmětem řízení, vyhověno. Není tedy splněna podmínka odlišnosti potvrzeného rozhodnutí soudu prvního stupně od jeho rozhodnutí dřívějšího.

Proto zbývá pouze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Z jeho znění vyplývá, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. § 241a odst. 3 OSŘ), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.

Jestliže je dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ vázán skutkovým stavem, z nějž vycházel při svém rozhodnutí odvolací soud, jsou bez významu výhrady žalovaného k obsahu znaleckého posudku, ze kterého byla zjištěna výše zhodnocení jeho nemovitostí. Jejich uplatnění je argumentací vycházející z § 241a odst. 3 OSŘ, tedy použitím dovolacího důvodu mířícího na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, a ten nemůže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit. Žalovaný pak v dovolání nikterak nespecifikuje, v čem shledává naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, t. j. existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; ta by ostatně, jak už bylo vysvětleno, sama o sobě rovněž nemohla přípustnost dovolání v této věci založit.

Dovolatel ovšem zpochybnil především právní závěry odvolacího soudu, že zhodnocením jeho nemovitostí investicemi žalobce došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení v podobě majetkového prospěchu získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, a že počátek běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 a 2 ObčZ se odvíjí od okamžiku, kdy odpadl důvod pro další investice žalobce do majetku žalovaného. Přípustnost dovolání by ovšem mohla být dána pouze v případě, kdy by řešení těchto právních otázek zakládalo zásadní právní význam napadeného rozsudku tak, jak ho vymezuje § 237 odst. 3 OSŘ. Znovu však je třeba zdůraznit, že odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že žalovaný v letech 1989 až 1992 investoval do nemovitostí ve vlastnictví žalovaného a tím je zhodnotil s očekáváním, že se stane jejich vlastníkem, neboť měl se žalovaným uzavřenu platnou smlouvu o jejich budoucí koupi, a dále že právní důvod k investování žalobce do nemovitostí žalovaného odpadl nejdříve 24. 3. 1994. Případný zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, stejně jako správnost jeho právních závěrů, tedy musí být posuzovány z hlediska tohoto skutkového stavu, který v dovolacím řízení nemůže doznat změny.

V rozsudku ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9/1998 pod označením SJ 66/98, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že odvolání příslibu vlastníka převést nemovitost na osobu, jež z tohoto důvodu do nemovitosti investovala, zakládá nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodného obohacení), jelikož důvod plnění odpadl. Totéž platí, odmítne-li vlastník podle příslibu dále jednat nebo vytvoří-li takový stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude uskutečněn. V odůvodnění zmíněného rozsudku pak je vysvětleno, že právním důvodem pro investice do cizího majetku je právě příslib budoucího převodu vlastnictví. Jeho dodatečným odvoláním, případně odmítnutím podle něj nadále jednat právní důvod plnění odpadá a vzniká neoprávněný majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení). V tomto rozsudku Nejvyšší soud ČR řešil i otázku promlčení práva na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení a dospěl k závěru, že dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1 ObčZ se počítá od okamžiku, kdy se investující nevlastník dozvěděl o tom, že vlastník odvolal příslib budoucího převodu nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude realizován. Tříletá objektivní promlčecí doba (§ 107 odst. 2 ObčZ) pak běží ode dne, kdy vlastník příslib odvolal nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude realizován.

Z uvedeného je zřejmé, že právní otázka, jak posuzovat případ investic nevlastníka do majetku jiné osoby motivovaných příslibem budoucího převodu, již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a že odvolací soud ji v tomto konkrétním případě posoudil v souladu s judikaturou. Proto nemůže být dán zásadní právní význam napadeného rozsudku ani z hlediska novosti řešení právní otázky, ani pro rozpor jejího řešení s hmotným právem. Dovolání žalovaného tak není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.

O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť ve věci ještě bude vydáno konečné rozhodnutí o příslušenství uplatněného nároku a o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243b odst. 5 věta prvá, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 21. června 2005

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru