Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 532/2004Usnesení NS ze dne 27.05.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.532.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 532/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce J. B., zastoupeného, advokátkou, proti žalovaným 1) J. Š., zastoupené, advokátkou, a 2) F. Š., zastoupenému, advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7C 453/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2003, č.j. 14 Co 304 a 305/2003-109, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně, advokátky.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se vůči žalovaným domáhal určení, že „je vlastníkem ideální poloviny domu čp. 48/2 na st. parc. č. 1976/1, s ideální polovinou stavební parcely č. 1976/1 a ideální polovinou zahrady č. parc. 1977/1 v katastrálním území D., zapsaných na LV 498 u Katastrálního úřadu P. – m.“. Uváděl, že on a žalovaná jsou sourozenci. Darovací smlouvou ze dne 23. 8. 1996 daroval žalované svůj spoluvlastnický podíl nemovitostí; jejich druhou polovinu jí darovala matka. V roce 1998 darovala žalovaná nemovitosti žalovanému, který je jejím manželem. Žalobce byl k darování motivován tehdejší rodinnou situací a domníval se, že žalovaná se v budoucnu postará o jeho syna, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům. Požadavkem žalobce pak bylo v domě, který byl předmětem darování, spolu se svou rodinou dožít, spokojil se však pouze s osobním závazkem žalované, na zřízení práva doživotního užívání nemovitostí ve prospěch žalobce, jeho manželky a jeho syna, a to bez omezení. Žalovaná se postupně začala vůči žalobci a jeho rodině chovat panovačně a vyzvala jej k vyklizení části domu. Protože její chování považuje žalobce za příčící se dobrým mravům, požádal o vrácení daru, přičemž darovací smlouvu, jíž žalovaná již dříve postoupila nemovitosti žalovanému považuje za neplatnou.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. prosince 2001, č.j. 7C 453/98-69, žalobu o určení, že vlastníkem ideální poloviny zde označených nemovitostí je žalobce, zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2003, č.j. 14 Co 304 a 305/2003-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť „soud nesprávně posoudil důvodnost vrácení daru“. Dovolatel je přesvědčen, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť bylo projednáváno se značnými průtahy a přestože žalobce navrhl výslech svědka M. J., nebyl tento svědek soudem vyslechnut a posléze zemřel, aniž mohl dosvědčit rozhodné skutečnosti ve prospěch žalobce. Za vadu řízení lze mít i to, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrný zjevný spěch s ukončením sporu; jsou zde uvedeny skutečnosti, které nebyly v řízení projednávány a pro rozhodnutí jsou zcela nepodstatné. Naplnění dovolacích důvodů, jimiž lze vytýkat, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, shledává dovolatel v tom, že odvolací soud se nedostatečně seznámil s obsahem soudního spisu, zejména s listinami, které - ačkoli byly do spisu založeny - nebyly vzaty v úvahu. Zůstalo tak bez povšimnutí, že v souvislosti s darovací smlouvou se účastníci dohodli na osobním závazku žalované zřízením doživotního užívání nemovitostí žalobcem a jeho rodinou bez omezení. Přehlížena byla i skutečnost, že žalovaná nikdy neprojevila snahu pečovat o nemovitost a omezila se pouze na udílení příkazů žalobci. Oporu v provedeném dokazování nemá ani tvrzení, že žalobce si přisvojil více práv, než mu náleželo a že došlo-li by k žalobcem požadované obnově vlastnického práva, měla by žalovaná více práv, než v současné době. V této souvislosti žalobce připomíná, že žalovaná je povinna dodržet to, co si ujednala v darovací smlouvě se svou matkou, která by jí jinak svůj spoluvlastnický podíl nedarovala. Žalobce znovu uvádí, že matka k žalované odešla pouze proto, že o ni manželka žalobce pro svoje onemocnění již nemohla pečovat, a že nakonec skončila v domově důchodců, kde také zemřela. Konstatování soudu, že žalovaný chtěl pouze realizovat své vlastnické právo, je v rozporu s obsahem dopisu ze 14. 7. 1999. Oporu v provedených důkazech nemá rovněž závěr soudu, že žalovaný se na konfliktech mezi účastníky podílel. Důkazy, kterými mohlo být prokázáno, že útoky vyvolali žalovaní a že v jejich důsledku došlo k výraznému zhoršení zdravotního stavu syna žalobce a k psychickému zhroucení jeho manželky, odmítl soud provést a postavení žalobce bagatelizuje. Ze všech namítaných důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

Žalovaná je přesvědčena, že soudy obou stupňů provedly řádně důkazní řízení a na základě dostatečně a úplně zjištěného skutkového stavu také rozhodly; délka sporu přitom byla ovlivněna jeho náročností. Žalovaná zdůrazňuje, že sama nikdy nezavdala příčinu k tomu, aby byly nastoleny podmínky pro vrácení daru, a připomíná, že žalobce v řízení neprokázal, že by se žalovaní k němu či členům jeho rodiny chovali v rozporu s dobrými mravy. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné odmítl.

Žalovaný rovněž navrhl dovolání žalobce jako nedůvodné odmítnout. Postrádá v něm zdůvodnění základního předpokladu přípustnosti, tedy vysvětlení zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu se podle jeho názoru v ničem nerozchází se zjištěným skutkovým stavem věci a zohledňuje příbuzenský poměr účastníků i obsah, význam a smysl jejich dosavadních osobních vztahů.

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou řádně zastoupenou advokátem, není však v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně vycházel. Žalobce jako dovolatel totiž netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou jednak výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru), dále pak výtka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

V dovolacím řízení vznikly každému ze žalovaných v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady spočívající v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 2.500,- Kč (srov. část dvanáctou hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif), tedy celkem 2.575,- Kč pro každého ze žalovaných. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovaným nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátů, kteří žalované v tomto řízení zastupovali.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 27. května 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru