Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 461/2003Rozsudek NS ze dne 25.11.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.461.2003.1
Dotčené předpisy

§ 451 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 461/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. Y. H., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému JUDr. A. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 520.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 19/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2003, č. j. 18 Co 396/2002-120, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.735,- Kč k rukám advokátky …, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. května 2002, č. j. 11 C 19/2000-94, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 520.500,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 18. 8. 1999 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, zastavil řízení „ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 520.500,- Kč do 17. 8. 1999 a dále úroky z prodlení převyšující 12% z částky 520.500,- Kč od 18. 8. 1999 do zaplacení“ a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že v období od 30. 4. 1997 do 23. 7. 1998 převedl L. S., tehdejší klient žalovaného, z účtu žalobce vedeného u … banky, a. s., na účet žalovaného u téhož peněžního ústavu na základě 13 příkazů k úhradě, na nichž napodobil podpisový vzor žalobce, celkem 520.500,- Kč. Stalo se tak bez vědomí žalobce a částka byla použita na úhradu právního zastoupení L. S. žalovaným a na osobní potřeby L. S. Za toto jednání byl L. S. pravomocně uznán vinným trestným činem podvodu a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž mu současně byla uložena povinnost zaplatit žalobci jako poškozenému částku 520.500 Kč. Mezi účastníky v té době neexistoval žádný právní vztah. Žalobce vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení ve výši uplatněné částky do 16. 8. 1999. Vázán právním názorem Městského soudu v Praze, vysloveným v usnesení ze dne 21. ledna 2002, č. j. 18 Co 569/2001-65, jímž byl zrušen prvý – zamítavý – rozsudek soudu prvního stupně v této věci (ze dne 18. dubna 2001, č. j. 11 C 19/2000-42), pak dovodil, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, a to jednak tím, že získal plnění bez právního důvodu, jednak získáním majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů. Proto žalobě s odkazem na § 451, § 456 větu prvou a § 458 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) vyhověl, přičemž úrok z prodlení přiznal žalobci až od požadovaného data, t. j. od 18. 8. 1999. Zastavení řízení ohledně části požadovaného příslušenství bylo důsledkem částečného zpětvzetí žaloby (§ 96 občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2003, č. j. 18 Co 396/2002-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil nákladový výrok tohoto rozsudku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odkázal na své předchozí (shora uvedené) rozhodnutí v této věci s tím, že žalovaný nyní namítá v podstatě totéž, co již odvolací soud zhodnotil. K námitce žalovaného poukazující na to, že v adhézním řízení byla již žalobci přiznána náhrada škody vůči L. S., který je osobou, jež, jak bylo konstatováno v trestním rozsudku, peníze z trestné činnosti získala, odvolací soud uvedl, že podle § 135 odst. 1 OSŘ je soud v občanském soudním řízení vázán jen výrokem o vině a o tom, kdo spáchal trestný čin, nikoli odůvodněním rozsudku, a že přiznání nároku na náhradu škody nebrání žalobci v uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež žalovaný získal plněním bez právního důvodu a plněním z nepoctivých zdrojů. K případnému duplicitnímu plnění se pak přihlíží ve vykonávacím řízení. Podle odvolacího soudu je nerozhodné, zda žalovaný věděl o trestné činnosti svého klienta či nikoli, navíc žalovaný jako advokát se měl okolnostmi poskytnutého plnění zabývat, když na převodních příkazech nebylo jméno L. S., ale jméno žalobce.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Především zdůraznil, že se odvolací soud nezabýval tím, zda se na jeho straně vůbec jedná o obohacení. Za peníze, které mu L. S. poukázal, pro něho žalovaný nakoupil věci podle jeho pokynů a poskytl mu právní zastoupení, a tak je zřejmé, že jediným, kdo se v této věci obohatil, byl právě L. S. K důkazům, které o tom svědčí a které provedl soud prvního stupně, odvolací soud nepřihlédl, ač byly pro právní posouzení věci rozhodující. Nesprávný je i právní názor, podle kterého žalovaný získal majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. Prostředky totiž získal trestnou činností L. S. a jen na jeho straně tak lze o takovémto prospěchu uvažovat. Odvolací soud zcela pominul i důkazy, z nichž vyplývá, že po obdržení prvního převodního příkazu požadoval od L. S. vysvětlení. V případě, kdy je klient ve vazbě, není ničím výjimečným, že náklady jeho obhajoby financuje jiná osoba, a tak po odpovědi, které se mu od L. S. dostalo, neměl žádný důvod přezkoumávat původ přijatých plateb. Peníze obdržené od klienta jsou zálohovými platbami, které žalovaný na konci každého případu vyúčtuje a používá je jen podle pokynů klienta. Ve spisu je dostatek důkazů o tom, jak bylo s penězi od L. S. naloženo, a tak závěr o nedůvodnosti jeho námitky v tomto směru nemá oporu v důkazech. Žalovaný odmítl závěr odvolacího soudu, že již samotné připsání peněz na jeho účet zakládá bezdůvodné obohacení, když podle jeho názoru nelze odhlédnout od dalších okolností, zejména od toho, že s penězi nakládal podle pokynů klienta. Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že na jeho straně nedošlo k obohacení a že přiznáním nároku na náhradu škody žalobci vůči L. S. je pro žalovaného věc vyřízena. Poukázal na to, že nedal souhlas k tomu, aby z jeho prostředků byly hrazeny náklady právního zastoupení L. S., a že žalovaný se ho v tomto směru nikdy ani nedotázal. Proto i kdyby bylo prokázáno, že pohledávka žalovaného za L. S. z důvodů právního zastoupení vznikla, existuje i nadále a současně je žalovaný povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení. Sám žalovaný připustil, že žalobce k němu nebyl v době převodu peněžních prostředků se žalovaným v žádném právním vztahu, který by tento převod odůvodňoval, a tak se jedná o plnění bez právního důvodu. Tyto prostředky navíc pocházely z trestné činnosti, takže jde na straně žalovaného i o prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Žalobce pak ještě poukázal na judikaturu v trestních věcech, z níž lze podle jeho přesvědčení dovodit, že přijetí peněz získaných trestným činem na úhradu pohledávky vůči pachateli musí v každém případě vést přinejmenším k vrácení těchto peněz oběti trestného činu, a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, že se opírá o zákonem předpokládané dovolací důvody, že je splněna podmínka uvedená v § 241 OSŘ a že dovolání obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaný netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, ani jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaný vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení, lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod dopadá na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní (tedy o situaci, kdy skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění byl příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá § 132 OSŘ mimo jiné proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Z pohledu tohoto dovolacího důvodu žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k důkazům, které potvrzují, že peníze poukázané na jeho účet použil v souladu s pokyny L. S. v jeho prospěch, nikoli pro sebe, a že pominul i důkazy svědčící o tom, že se dotazoval klienta na původ peněz, které byly na jeho účet zaslány. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 21. ledna 2002, č. j. 18 Co 569/2001-65, na které tento soud prakticky beze zbytku odkázal v napadeném rozsudku, je zřejmé, že odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost žalovaného vydat žalobci bezdůvodné obohacení je dána bez zřetele na jeho zavinění a že není podstatné, že žalovaný nepovažoval peníze za svůj majetek, ale za majetek svého klienta, jelikož jako vlastník účtu, na který byly poukázány, byl oprávněn s nimi disponovat podle vlastního uvážení. Důkazy, jejichž opomenutí žalovaný odvolacímu soudu za použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ vytýká, se tedy týkají skutečností, které nebyly podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem. Proto nemůže jít o skutkové zjištění, jež nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části, a uvedený dovolací důvod nemůže být naplněn. Otázka, jestli zmíněné skutečnosti opravdu nejsou pro rozhodnutí podstatné, již není otázkou skutkových zjištění, nýbrž otázkou právního posouzení, a správností závěru odvolacího soudu se v tomto směru lze zabývat jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalovaný považuje za nesprávný v prvé řadě závěr odvolacího soudu, že to byl on, kdo se na úkor žalobce obohatil, když podle jeho názoru osobou, která získala na úkor žalobce majetkový prospěch, byl – vzhledem ke způsobu, jakým byly peníze použity – L. S. S touto jeho námitkou však nelze souhlasit.

Podle § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv. Jestliže není sporu o tom, že na základě padělaných příkazů k úhradě poukázal L. S. na účet žalovaného celkovou částku 520.500,- Kč, ač pro takovéto plnění neexistoval ve vztahu mezi účastníky žádný právní důvod, je zřejmé, že se tato skutečnost projevila v majetku žalovaného zvýšením jeho aktiv. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že žalovaný poskytl L. S. právní zastoupení a že část takto získaných prostředků použil v jeho prospěch. Ve věci totiž v žádném případě nemůže jít o situaci předvídanou ustanovením § 454 ObčZ, podle kterého se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Pokud by tomu tak bylo, byl by skutečně osobou povinnou ze závazku plynoucího z bezdůvodného obohacení nikoli žalovaný, ale L. S. Aby však bylo možno bezdůvodné obohacení posoudit podle posledně citovaného ustanovení, je nezbytné, aby bylo prokázáno, že jak tomu, kdo plnil, tak tomu, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že jde o plnění osoby, která k němu nemá právní povinnost, za osobu, která tuto právní povinnost má (srov. blíže zprávu o zhodnocení úrovně rozhodování soudů SSR ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle § 451 a násl. ObčZ, uveřejněnou pod č. R 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K ničemu takovému v této věci nedošlo a ani dojít nemohlo, protože ten, na jehož úkor bezdůvodné obohacení vzniklo, tedy žalobce, nejenže žalovanému za L. S. neplnil, ale dokonce o tomto plnění ani nevěděl. Přitom ovšem to, že plnění neposkytl žalovanému žalobce, ale jiná osoba, není pro aktivní věcnou legitimaci v tomto sporu rozhodující, neboť bezdůvodné obohacení je závazkem, z něhož vzniká povinnost k jeho vydání tomu, kdo se obohatil, a právo na jeho vydání tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, ať už bylo plnění, z něhož bezdůvodné obohacení vzniklo, poskytnuto kýmkoli. Jestliže tedy nešlo o plnění za L. S., jeho dluh vůči žalovanému nezanikl a žalovaný má za ním i nadále pohledávku z titulu právního zastoupení. Z toho plyne, že pokud se majetek žalovaného přijetím plnění z účtu žalobce zvětšil o to, oč se měl zvětšit plněním ze strany L. S., ačkoli ten dosud žalovanému plnění neposkytl, zvětšil se, přestože se zvětšit neměl, a jde tak o obohacení žalovaného ve shora uvedeném smyslu. Pokud pak jde o námitku, že část prostředků, přijatých z účtu žalobce, použil žalovaný pro potřeby L. S. v dobré víře, že jde o prostředky k tomu určené, je třeba zdůraznit, že odpovědnost za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat (bezdůvodné obohacení), vzniká bez ohledu na zavinění (srov. blíže zprávu o zhodnocení rozhodování soudů SSR ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů uveřejněnou pod č. R 25/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaný sice poskytl svému klientovi plnění v domnění, že jde o jeho peníze, ale jestliže ve skutečnosti šlo o prostředky pocházející z účtu žalobce, plnil L. S., aniž k tomu měl právní povinnost, t. j. bez právního důvodu, a důsledkem toho byl vznik závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení mezi nimi dvěma, který nemůže mít žádný vliv na povinnost žalovaného vydat majetkový prospěch získaný bez právního důvodu na úkor žalobce.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud právem nepovažoval skutkové okolnosti týkající se způsobu, jakým žalovaný přijaté peníze použil, a vysvětlení o původu peněz, jehož se žalovanému dostalo od jeho klienta, za relevantní a že nikterak nepochybil, když se blíže nezabýval důkazy, z nichž tyto skutečnosti měly vyplynout. Jeho právní závěr, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil přijetím plnění bez právního důvodu, byl přijat na základě bezchybného výkladu právního předpisu, který na daný případ dopadá, a v důsledku toho je jeho rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, správné. Proto Nejvyšší soud ČR, aniž se musel zabývat výhradou proti závěru, že bezdůvodné obohacení žalovaného lze dovodit i z toho, že získal majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů, podle § 243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ dovolání žalovaného zamítl.

Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ má žalobce, který byl v dovolacím řízení úspěšný, právo na náhradu jeho nákladů. Ty představuje odměna advokátky za písemné vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bodu 6., § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 19.660,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Lhůta ke splnění uložené povinnosti a platební místo vyplývají z ustanovení § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 25. listopadu 2004

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru