Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 439/2006Rozsudek NS ze dne 28.04.2008

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.439.2006.1
Dotčené předpisy

§ 457 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 439/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) P. O. a b) D. O., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému V. B., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 33.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 35 C 205/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. září 2005, č. j. 14 Co 249/2005-184, takto:

Dovolání se zamítá.

Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.

Odůvodnění:

Žalobci se po žalovaném a po JUDr. H. H., která v průběhu řízení zemřela (konkrétně 19. 9. 2003) a do jejích práv a povinností vstoupila Bc. H. H., domáhali zaplacení 660.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Uváděli, že 8. 6. 2001 uzavřeli kupní smlouvu, jíž mínili nabýt do vlastnictví bytovou jednotku č. 22 v domě čp. 1061 v P. za kupní cenu 660.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. 28. C 198/2001, bylo určeno, že tato kupní smlouva je neplatná, neboť ji neuzavřeli vlastníci bytu, nýbrž osoba, která se za vlastníka pouze vydávala. Uzavření kupní smlouvy zprostředkoval žalovaný, ačkoli v té době neměl k poskytování služeb realitní kanceláře živnostenské oprávnění. JUDr. H. H. v rámci své notářské činnosti ověřila podpis kupujícího na kupní smlouvě.

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č. j. 35 C 205/2003-161, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku 33.000,- Kč spolu s 2% úrokem z prodlení od 8. 4. 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu jak v části, jíž bylo požadováno, aby žalovaný společně a nerozdílně s Bc. H. H. žalobcům zaplatil dalších 627.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 3. 6. 2003 do 7. 4. 2004 a s 1% úrokem z prodlení od 8. 4. 2004 do zaplacení (výrok II.), tak v části, jíž bylo požadováno, aby Bc. H. H. žalobcům zaplatila společně a nerozdílně s žalovaným 660.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 3. 6. 2003 do zaplacení (výrok III.). Výroky IV. a V. soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 8. 6. 2001 podepsali žalobci jako kupující kupní smlouvu ohledně bytové jednotky č. 22 v domě čp. 1061 v P. Jako prodávající zde figurovali J. M. a V. M., již J. M. zastupoval na základě plné moci. Koupi zprostředkoval žalovaný podle zprostředkovatelské smlouvy uzavřené dne 6. 6. 2001 s osobou vydávající se za J. M., která mu předala občanský průkaz J. M., ověřenou plnou moc V. M. a dokumenty od převáděného bytu spolu s klíči. Žalovaný byl oprávněn podnikat v oblasti zprostředkování obchodu a služeb a dne 7. 8. 2001 získal živnostenské oprávnění i pro realitní činnost. Kupní smlouvu vypracovala kancelář A. a podpisy na ní byly notářsky ověřeny. Část kupní ceny ve výši 160.000,- Kč předali žalobci osobě vydávající se za J. M. při podpisu kupní smlouvy, zbytek kupní ceny ve výši 500.000,- Kč se zavázali zaplatit do 5 dnů poté, kdy bude Č. s., která žalobcům dne 14. 6. 2001 poskytla hypoteční úvěr na úhradu kupní ceny, předložen výpis z katastru nemovitostí, v němž bude zapsáno zástavní právo pro uvedenou banku. Žalovaný od žalobců obdržel 250.000,- Kč, které 8. 6. 2001 předal osobě vydávající se za J. M. Dne 15. 6. 2001 převedli žalobci na bankovní účet žalovaného 500.000,- Kč, z nichž jim žalovaný dne 22. 6. 2001 vrátil částku 90.000,- Kč (přeplatek kupní ceny); po odečtení své provize za zprostředkování podle ujednání ve smlouvě o zprostředkování předal zbytek kupní ceny (377.000,- Kč) dne 25. 6. 2001 svému klientovi - osobě vydávající se za J. M. K návrhu manželů M. rozhodl Okresní soud v Plzni o tom, že kupní smlouva ze dne 8. 6. 2001 je neplatným právním úkonem, neboť bylo zjištěno, že manželé M. kupní smlouvu neuzavřeli a s realitní kanceláří žalovaného žádná jednání nikdy nevedli. Totožnost osoby vydávající se za J. M. byla ověřena podle občanského průkazu, který J. M. odevzdal Magistrátu města Plzeň dne 9. 5. 2001 při převzetí nového občanského průkazu a měl být týž den skartován. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že JUDr. H. H. žádnou svou právní povinnost notářky neporušila a za škodu, která žalobcům vznikla zaplacením kupní ceny, neodpovídá. Totožnost prodávajícího i kupujících ověřovala standardním způsobem z občanských průkazů a dle vizuální kontroly žádné nesrovnalosti nezjistila; občanský průkaz předložený osobou, vydávající se za J. M., nevykazoval známky padělání a byl již předtím kontrolován právníkem, který kupní smlouvu sepisoval a žádné známky padělání rovněž neseznal. Žalobci v řízení neprokázali, že JUDr. H. nebo žalovaný mohli rozeznat padělek předloženého průkazu totožnosti nebo poznat, že průkaz předkládá nesprávná osoba. Žalovaný se sice dopustil neoprávněného podnikání ve smyslu § 3a obchodního zákoníku, neboť v době, kdy zprostředkoval uzavření kupní smlouvy, neměl k takové činnosti oprávnění, avšak mezi porušením jeho povinnosti a vznikem škody není příčinná souvislost. Při zprostředkování postupoval s nezbytnou opatrností, neměl možnost ani důvod dalším způsobem kontrolovat totožnost svého klienta, který mu předložil své doklady a listiny týkající se bytu i klíče od něho. Naproti tomu sami žalobci nezachovali potřebnou opatrnost deklarovanou v uzavřené kupní smlouvě, když v rozporu s jejími ujednáními převedli částku 500.000,- Kč na účet žalovaného dříve, než jim bylo doručeno rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o zápisu zástavního práva ve prospěch Č. s., a. s. do katastru nemovitostí. Žalovaný s poukázanou kupní cenou disponoval v souladu s pokyny žalobců a její vyplacení prodávajícímu mu nemůže být kladeno k tíži. Protože kupní smlouva je neplatným právním úkonem, je plnění podle ní bezdůvodným obohacením. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že 627.000,- Kč bylo předáno podle pokynů žalobců domnělému J. M. Částka 33.000,- Kč nebyla prodávajícímu předána, žalovaný si ji ponechal jako sjednanou provizi a je tudíž povinen ji jako bezdůvodné obohacení žalobcům podle § 457 obč. zák. vydat.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. září 2005, č. j. 14 Co 249/2005-184, rozsudek soudu prvního stupně v napadené vyhovující části (tj. ve výroku I.) změnil tak, že žalobu, jíž se žalobci po žalovaném domáhají zaplacení 33.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 8. 4. 2004 do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, narozdíl od něho dovodil, že žalovaný se na úkor žalobců bezdůvodně neobohatil, neboť částka 33.000,- Kč mu byla plněna nikoli na základě neplatné kupní smlouvy, nýbrž podle neplatné smlouvy o zprostředkování. Účastníky neplatné smlouvy o zprostředkování uzavřené 6. 6. 2001 byli žalovaný a osoba vydávající se za J. M. a jen tyto osoby jsou povinovány vrátit si vzájemně přijatá plnění. Je přitom zcela nerozhodné, jakým způsobem došlo k zaplacení zprostředkovatelské odměny (provize). Žalobci tudíž „nejsou aktivně legitimováni k vydání částky 33.000,- Kč vůči žalovaným“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný se na jejich úkor bezdůvodně neobohatil, neboť provize ve výši 33.000,- Kč byla uhrazena z kupní ceny, kterou žalobci zaplatili osobě, jež se podvodně vydávala za prodávajícího. Zdůrazňují, že podvodník žalovanému žádné peníze nepředal a žalovaný si jako provizi ponechal část finančních prostředků, které od nich podvodník vylákal na úhradu kupní ceny. Podvodník se však nemohl stát vlastníkem těchto finančních prostředků. Jejich vlastníkem zůstali oni a žalovaný tudíž získal bezdůvodné obohacení na jejich úkor, nikoli na úkor podvodného prodávajícího. Žalobci připomínají, že žalovaný před soudem prvního stupně prohlašoval, že jim získanou provizi vrátí, přesto pak podal odvolání. Kromě toho jsou přesvědčeni, že na výplatu částky 33.000,- Kč od žalovaného mají nárok i z titulu náhrady škody, neboť žalovaný od nich převzal kupní cenu a naložil s ní v rozporu s jejich pokyny. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný s dovoláním nesouhlasil. Připomněl, že provizi přijal v dobré víře od osoby, s níž měl uzavřenu smlouvu o zprostředkování; neměl tušení, že se jedná o podvodníka. Nárok žalobců nikdy neuznal, pokud činil jakékoli prohlášení, vyjadřoval se ve smyslu dobré vůle.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (žalobci) za splnění podmínky advokátního zastoupení odvolatelů a je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.

Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky zde uvedené v případě přípustného dovolání) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (obsahové konkretizace).

Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Citované ustanovení konkretizuje důsledky bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu vymezeného jako jedna ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení v § 451 odst. 2 obč. zák. Z ustanovení § 457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného; jinými slovy řečeno věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Proto lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy o zprostředkování má žalovaný vůči osobě vydávající se za J. M., která s ním tuto smlouvu uzavřela (tato smlouva nezanikla, ani nebyla zrušena). Názoru žalobců, že obohacení získal žalovaný na jejich úkor, protože odměna za zprostředkování byla hrazena z peněz, kterými zaplatili kupní cenu, nelze přisvědčit. Jak správně dovodil již odvolací soud, v posuzovaném případě šlo o dva rozdílné právní vztahy upravené rozdílnými smlouvami (dva samostatné právní vztahy z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatných smluv). Na straně jedné šlo o vztah mezi žalovaným a osobou, která se vydávala za J. M. (potencionálního prodávajícího); tento vztah byl upraven (neplatnou) smlouvou o zprostředkování. Na straně druhé pak existoval vztah mezi žalobci a osobou vydávající se za J. M. upravený (neplatnou) kupní smlouvou. K přijetí plnění, jež podle neplatné smlouvy o zprostředkování přijal od domnělého J. M. žalovaný, je oprávněn výlučně tento účastník smlouvy, přestože sám žalovanému plnil z peněz, které podvodně vylákal na žalobcích v podobě kupní ceny za byt. Pro posouzení vztahu mezi účastníky neplatné smlouvy o zprostředkování je irelevantní, jakým způsobem získal domnělý J. M. finanční prostředky, které použil k úhradě odměny zprostředkovatele (žalovaného). Kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a osobou vydávající se za J. M. - coby neplatný právní úkon - s sebou zase nese důsledky bezdůvodného obohacení mezi těmito jejími účastníky, kdy každý z nich je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Žalobcům tak přísluší podle § 457 obč. zák. právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 660.000,- Kč (tj. celé kupní ceny) vůči osobě vydávající se za J. M., neboť s ní uzavřeli neplatnou kupní smlouvu, na jejímž základě sami poskytli plnění (plnili kupní cenu); je přitom nevýznamné, že část kupní ceny plnili prostřednictvím žalovaného (bankovní účet žalovaného byl pouhým platebním místem).

Důvodnou není ani námitka žalobců, že odvolací soud pochybil tím, že jimi uplatněný nárok na zaplacení částky 33.000,- Kč nepoměřoval ustanoveními o náhradě škody, ačkoli žalovaný při výkonu své podnikatelské činnosti od nich převzal finanční prostředky a naložil s nimi v rozporu s jejich pokyny. Odvolací soud, který beze zbytku převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, však vycházel ze zjištění, že žalovaný s finančními prostředky, které jako zprostředkovatel pro svého klienta od žalobců převzal, naložil v souladu s jejich pokyny. Žalobci proti tomuto zjištění v předchozích řízeních nikterak nebrojili a ostatně ani v dovolání nesnášejí žádné konkrétní argumenty, jimiž by odvolacímu soudu vytýkali, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu tudíž nelze logicky vzato důvodně vytýkat, že - vycházeje ze zjištění, že žalovaný nakládal s finančními prostředky podle instrukcí žalobců - neshledal porušení povinnosti žalovaného v tom, že nakládal s penězi žalobců v rozporu s jejich pokyny a nepoměřoval věc ustanoveními o náhradě škody.

S přihlédnutím k výše uvedenému je zřejmé, že žalobcům se nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správné. Protože žalobci nenamítají (a z obsahu spisu nevyplývá), že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, případně k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, dovolací soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobcům, jejichž dovolání bylo zamítnuto, dovolací soud uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady, jež mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 4.725,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z částky 910,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z těchto částek odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 28. dubna 2008

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru