Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 431/2004Usnesení NS ze dne 20.09.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.431.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 431/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. K., proti žalovaným: 1) JUDr. Ing. B. B. a 2) MUDr. M. B., za účasti J. A. C. H., a Ing. K. T., jako vedlejších účastníků na straně žalovaných, o uplatnění nároků z předkupního práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 415/2001, o dovolání žalovaných a vedlejších účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2003, č. j. 57 Co 781/2002-128, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2002, č. j. 82 C 415/2001-84, takto:

I. Řízení o dovoláních proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2002, č. j. 82 C 415/2001-84, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2003, č. j. 57 Co 781/2002-128, se odmítají.

III. Žalovaní a vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 1.625,- Kč k rukám advokáta JUDr. L. B., a to společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2002, č. j. 82 C 415/2001-84, výrokem označeným I. uložil žalovaným povinnost učinit žalobkyni nabídku s návrhem na uzavření kupní smlouvy v tomto znění: „JUDr. B. B. a MUDr. M. B. prodávají M. K. tyto nemovitosti: 7/12 domu č. p. 2737 postaveném na parc. č. 4134, dále parc. č. 4029/1 – zahrada, parc. č. 4029/2 – zast. plocha a nádvoří, parc. č. 4134 – zast. plocha a nádvoří, zapsaných u K. ú. v O. v katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro obec O. a katastrální území M. O. a 23/48 parc. č. 4026 – zahrada, zapsanou u K. ú. v O. v katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro obec O. a katastrální území M. O., a to za celkovou kupní cenu ve výši 1,420.000,- Kč a M. K. tyto nemovitosti kupuje. Kupní cenu je M. K. povinna zaplatit do sedmi dnů od právní moci vkladu do katastru nemovitostí. M. K. je povinna zaplatit za JUDr. B. B. a MUDr. M. B. daň z převodu nemovitostí, kterou budou JUDr. B. B. a MUDr. M. B. povinni zaplatit České republice“. Výrokem II. pak soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2003, č. j. 57 Co 781/2002-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil, ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí shora uvedených nemovitostí, a to v rozsahu 5/12 pokud jde o nemovitosti zapsané na LV č. 387 a v rozsahu 25/48 ohledně parcely zapsané na LV č. 959. Zbývající spoluvlastnické podíly náležely vedlejším účastníkům, přičemž J. A. C. H. vlastnil podíl 2/6 nemovitostí zapsaných na LV č. 387 a 8/48 parcely zapsané na LV č. 959 a Ing. K. T. podíl 3/12 nemovitostí zapsaných na LV č. 387 a 15/48 parcely zapsané na LV č. 959. Kupními smlouvami ze dne 30. července 2001 prodali vedlejší účastníci své spoluvlastnické podíly žalovaným do jejich společného jmění. Kupní cena byla sjednána částkou 800.000,- Kč v případě prodávajícího J. A. C. H. a 620.000,- Kč v případě Ing. K. T. a bylo dohodnuto, že bude zaplacena do sedmi dnů od vkladu, resp. právní moci vkladu do katastru nemovitostí. Obě smlouvy obsahovaly ujednání, že kupující přejímají všechny povinnosti, kterými byli prodávající z titulu podílového spoluvlastnictví zavázáni vůči úřadům, soudům a třetím subjektům, zejména pak povinnost prodávajících k zaplacení daně u příslušného finančního úřadu ve lhůtě 14 dnů od právní moci vkladu vlastnického práva, což bylo podmínkou pro uzavření smlouvy. Dne 3. května 2001 zaslal žalovaný 1) žalobkyni dopis, v němž se uvádí: „Plnou mocí jsem byl pověřen prodejem spoluvlastnických podílů, které nabyli p. J. A. C. H. usnesením Okr. soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2000 pod čj. D 1/99 a p. Ing. K. T. usnesením Okr. soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2001, čj. D 2663/90 k obyt. domu 2737 s přísl. v k. ú. M. O. V této souvislosti předkládám Vám závaznou nabídku předkupního práva dle § 140 Obč. Z. jako spoluvlastníku 5/12 předmět. nemovitostí z celku za těchto podmínek 1/ Kupní cena podílu p. J. A. C. H. je stanovena částkou 800.000,- Kč ... a v těchže podmínkách bude prodán i podíl p. Ing. K. T. s tím, že kupní cena bude zaplacena v hotovosti prodávajícím při podpisu kupní smlouvy, 2/ doplňující podmínkou je úplné vypořádání vzájemných majetkoprávních vztahů mezi účastníky před sepisem kupní smlouvy“. Dopisem bez data adresovaným žalobkyni a zaslaným stejně jako dopis z 3. 5. 2001 na vědomí advokátu JUDr. L. B. (do jehož kanceláře byl tento dopis doručen 22. 5. 2001) žalovaný 1) doplnil své oznámení „o podmínku, aby kupující převzal všechny daňové povinnosti spojené s prodejem předmětné nemovitosti“. V reakci na tato oznámení sdělil JUDr. B. dopisy z 19. 6. 2001 adresovanými oběma vedlejším účastníkům, že žalobkyně nabídku k prodeji jejich spoluvlastnických podílů na nemovitostech, které jsou v těchto dopisech identifikovány údaji z katastru nemovitostí, akceptuje, další podmínky, s nimiž je nabídka spojena, však nemůže přijmout, neboť jsou v rozporu s českými předpisy. Současně vyzval vedlejší účastníky, aby se s ním telefonicky spojili za účelem uzavření smlouvy a zaplacení kupní ceny. Žalobkyně kupní cenu, kterou vedlejší účastníci požadovali za prodej svých spoluvlastnických podílů, nezaplatila. Dne 30. října 2001 pak JUDr. B. vyzval písemně s odkazem na § 603 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) žalované, aby do 10 dnů zaslali v postavení prodávajících žalobkyni nabídku na koupi shora uvedených nemovitostí, s odůvodněním, že uzavřením kupních smluv mezi vedlejšími účastníky a žalovanými došlo k porušení předkupního práva žalobkyně. To však žalovaní odmítli s poukazem na to, že předkupní právo žalobkyně zaniklo.

Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že námitka žalovaných o nedostatku jejich pasivní legitimace v této věci není důvodná. Žalobkyni jako podílové spoluvlastnici totiž svědčilo předkupní právo podle § 140 ObčZ, které je věcné povahy, a proto je žalobkyně oprávněna domáhat se v případě, že je přesvědčena o jeho porušení, na žalovaných, aby jí nabyté spoluvlastnické podíly nabídli ke koupi (§ 603 odst 3 ObčZ). Předkupní právo žalobkyně pak skutečně porušeno bylo, jelikož ze strany vedlejších účastníků jí nebyla učiněna řádná nabídka k odkoupení jejich spoluvlastnických podílů. V dopise z 3. 5. 2001 totiž nejsou řádně specifikovány a popsány nemovitosti, jichž se nabídka týká, není z ní zřejmé, že se vztahuje i ke všem pozemkům, a nevyplývá z ní úmysl prodat spoluvlastnický podíl třetí osobě. Ve vztahu k podílu Ing. K. T.ak není přesně specifikována kupní cena, neboť výraz „v těchže podmínkách“ lze vyložit tak, že tento podíl bude převeden za 800.000,- Kč jako podíl J. A. C. H., i tím způsobem, že s přihlédnutím k výši spoluvlastnického podílu bude kupní cena činit 600.000,- Kč. Neurčitá je i formulace podmínky, na jejíž splnění bylo uzavření smlouvy vázáno, jelikož není blíže uvedeno, jaké majetkoprávní vztahy jejích účastníků mají být vypořádány. Pokud měla kupní cena činit 800.000,- Kč, je zřejmé, že žalovaní nabyli spoluvlastnické podíly za výhodnějších podmínek než za jakých byla učiněna nabídka žalobkyni, jelikož kupní cena za podíl Ing. T. činila 620.000,- Kč. Výhodnější podmínky žalovaných pak spočívají i v tom, že žalovaná podle nabídky měla zaplatit kupní cenu při podpisu smlouvy, zatímco žalovaní až do sedmi dnů od vkladu vlastnického práva, což je s ohledem na výši kupní ceny podstatný rozdíl. Za vadu nabídky je nutno považovat i to, že další podmínka, t. j. aby kupující převzala všechny daňové povinnosti prodávajících, byla v rozporu s § 43a a následujícími ObčZ obsažena na jiné listině než původní nabídka. Jestliže tedy vedlejší účastníci nenabídli své spoluvlastnické podíly žalobkyni platně, bylo její předkupní právo porušeno a žalobkyně má nárok, aby jí tyto podíly byly nabídnuty ke koupi za stejných podmínek, za jakých je žalovaní získali. Proto soud prvního stupně – s odkazem na § 161 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) – nahradil projev vůle žalovaných, který ve vztahu k žalobkyni nebyli ochotni učinit.

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a dodal, že nabídka ke koupi spoluvlastnického podílu je jednostranný právní úkon, který musí splňovat požadavky obecně kladené na právní úkony (§ 37 až § 40 ObčZ) a kromě náležitostí návrhu na uzavření smlouvy (§ 43a ObčZ) musí obsahovat i veškeré podmínky, za nichž povinný nabízí věc ke koupi. Proto bylo nezbytné, aby nabídka k uplatnění předkupního práva obsahovala přesné označení nemovitostí, jež mají být prodány, a jejich cenu. Označení nemovitostí musí být natolik určité, aby tento předmět koupě byl náležitě identifikován nejen ve vztahu k účastníkům smlouvy, ale i ke třetím osobám. To, že účastníci sami vědí, o jaké nemovitosti se jedná, ač to z nabídky neplyne, tedy nestačí. Proto údaj nabízející k prodeji „dům 2737 s příslušenstvím“ není postačující, tím spíše, že pozemky nelze považovat za příslušenství domu ve smyslu § 121 ObčZ. Kupní smlouva, v níž by byl předmět koupě identifikován tímto způsobem, by byla pro svoji neurčitost absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 ObčZ a ze stejného důvodu je neplatný i právní úkon, jímž vedlejší účastníci učinili žalobkyni nabídku na uplatnění předkupního práva. Je nerozhodné, že žalobkyně na tuto nabídku reagovala, neboť důsledky předpokládané v § 603 a následujících ObčZ jsou spojeny jen s platnou nabídkou, a tak z jejího chování nelze dovozovat, že svého předkupního práva nevyužila. Nárok opírající se o § 603 odst. 3 ObčZ byl uplatněn po právu a soud prvního stupně správně žalobě vyhověl. Odvolací soud dále uvedl, že cena za spoluvlastnické podíly musí být shodná s cenou, za kterou je koupili žalovaní, a jelikož cena za podíl Ing. T. dohodnutá ve smlouvě činila 620.000,- Kč a smlouva neobsahovala zmínku o zápočtu finanční částky na kupní cenu, na který poukazovali žalovaní, bylo jim právem uloženo nabídnout žalobkyni podíly k prodeji za celkovou částku 1,420.000,- Kč. Námitky, že výkon předkupního práva žalobkyně je na samé hranici ústavnosti, že vedlejším účastníkům nebylo známo, že za žalobkyni s nimi jedná JUDr. B., a že soud prvního stupně pochybil, když rozhodl jedním výrokem o dvou samostatných nárocích, neshledal odvolací soud důvodnými, stejně jako výhradu, že výkon práva žalobkyně odporuje dobrým mravům, když žalobkyně sporné nemovitosti neužívá.

Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podali dovolání oba žalovaní i oba vedlejší účastníci. Přípustnost tohoto opravného prostředku shodně dovozovali ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ] a ve svých dovoláních namítli, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ].

Žalovaná ve svém dovolání především vyslovila přesvědčení, že úprava předkupního práva v občanském zákoníku je neúplná a nevyhovuje současné době, navíc existence předkupního práva ve spoluvlastnických vztazích je porušením zásady o nedotknutelnosti vlastnického práva, která je zakotvena v mezinárodních smlouvách a je i součástí ústavního pořádku České republiky. Dále namítla, že žalobkyně nesprávně formulovala žalobní petit, když v případě nároku z předkupního práva je potřeba žalobou uplatnit nahrazení projevu vůle směřujícího přímo k uzavření kupní smlouvy, nikoli k učinění nabídky k prodeji. K této otázce dosud neexistuje publikovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR, a proto se jedná o otázku po právní stránce zásadního významu. Žalovaná též poukázala na procesní vady spočívající v tom, že nebyly provedeny navržené důkazy, zejména výslechy prodávajících, tedy vedlejších účastníků, a že nebylo rozlišeno, že se jednalo o prodej dvou samostatných spoluvlastnických podílů dvěma různými spoluvlastníky na základě dvou samostatných kupních smluv. Proto soudy pominuly, že prodej spoluvlastnického podílu za kupní cenu 800.000,- Kč proběhl zcela v souladu s nabídkou a že je vyloučeno, aby se žalobkyně v tomto směru domáhala nároku z předkupního práva. Ostatně i prodej druhého spoluvlastnického podílu odpovídal nabídce, byť kupní cena byla realizována dílem přímou platbou, dílem zápočtem. Konečně dovolatelka zdůraznila, že odvolací soud pochybil, když si neověřil, jaké jsou spoluvlastnické vztahy v době vydání jeho rozsudku, a nezjistil tak, že došlo k odstoupení od kupní smlouvy a v důsledku toho již ona v době rozhodování odvolacího soudu nebyla vlastnicí podílu, který jí bylo uloženo nabídnout žalobkyni ke koupi. Žalovaná navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný v prvé řadě vytkl soudům obou stupňů, že „neprojednaly“ jeho námitku, že „ust. § 603 odst. 3 ve vztahu k ust. § 140 obč. zák.“ je v rozporu s Ústavou ČR, a své výhrady proti zmíněným ustanovením znovu podrobně rozvedl. Dále poukázal na nesprávnost posouzení náležitostí nabídky k uplatnění předkupního práva soudy obou stupňů. Namítl, že nabídka je jednostranným právním úkonem prodávajících spoluvlastníků (vedlejších účastníků) dalšímu spoluvlastníku (žalobkyni), který je určen jen jí, nikoli třetím osobám. Žalobkyně byla plně obeznámena s obsahem předmětných podílů, tím spíše, že byla účastnicí dědického řízení, jehož předmětem nabízené podíly byly. V souvislosti se spisovými značkami usnesení, jimiž prodávající nabyli své podíly, jí muselo být zcela zřejmé, co znamená výraz „k obytnému domu 2737 s přísl.“, a že tomu tak bylo, plyne i z dopisu, který každému z prodávajících následně zaslala a v němž přesně vymezila příslušenství domu jako parcely č. 4134, 4026, 4029/1 a 4029/2. Proto lze pokládat za prokázané, že žalobkyně obsahu i právnímu dosahu nabídky z 3. 5. 2001 zcela porozuměla a mohla o věci bez pochybností rozhodovat. Žalovaný pak vyslovil přesvědčení, že v řízení došlo k řadě procesních pochybení, spočívajících v tom, že byl zamítnut návrh na výslech Ing. K. T. a že jako důkaz nebyla přijata ani písemná prohlášení pozdějších vedlejších účastníků, že soudy obou stupňů rozhodly, aniž vyčkaly pravomocného skončení dalších souvisejících sporů, v nichž je zpochybněna platnost darovací smlouvy, na jejímž základě nabyla žalobkyně své spoluvlastnické podíly ke sporným nemovitostem, a že bylo jedním rozsudkem rozhodnuto o spoluvlastnických podílech dvou spoluvlastníků, prodaných dvěma samostatnými kupními smlouvami, na jejichž základě vznikla každému z prodávajících rozdílná práva a povinnosti. V podání z 18. 8. 2003, jímž žalovaný a vedlejší účastníci „opravili“ dříve podaná dovolání, pak žalovaný nad rámec shora uvedených námitek upozornil ještě na to, že rozhodnutím v této věci mu vznikla škoda, neboť mu byla uložena povinnost nabídnout spoluvlastnické podíly k prodeji za 1,420.000,- Kč a současně byla žalobkyně zavázána k převzetí jeho daňové povinnosti. Daň mu ovšem byla vyměřena ve vztahu k souhrnné kupní ceně ve výši 1,600.000,- Kč, takže mu vznikla finanční újma ve výši rozdílu mezi těmito částkami, t. j. 180.000,- Kč. Rovněž tento dovolatel navrhl, aby byl zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně.

Vedlejší účastníci uplatnili stejné dovolací námitky jako žalovaný a navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů.

Žalobkyně ve svém písemném vyjádření zpochybnila přípustnost dovolání žalované s tím, že otázky, které žalovaná vymezila, nemají zásadní právní význam. Její poukaz na protiústavnost úpravy předkupního práva je ryze subjektivním hodnocením, stejně tak nejsou opodstatněné výhrady proti znění žalobního petitu, který je v souladu se zněním zákona i s odbornou literaturou. Navrhované výslechy vedlejších účastníků se netýkaly podstaty sporu a soud prvního stupně zcela přesvědčivě zdůvodnil, proč je neprovedl. Tím, že bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích, nedošlo k porušení žádného procesního ustanovení. Naopak za situace, kdy nabídka předkupního práva byla učiněna za oba bývalé spoluvlastníky současně na jedné listině, podstata porušení předkupního práva spočívala v neplatnosti této nabídky a žalovaní nabyli sporné spoluvlastnické podíly do svého společného jmění, je na místě formulovat žalobu právě tak, jak to učinila žalobkyně. Co se týče námitky, že žalovaná již není spoluvlastnicí sporných nemovitostí, nebyla v řízení před odvolacím soudem uplatněna a tento soud tak rozhodl zcela v souladu se stavem, který měl za prokázaný. K dovolání žalovaného a vedlejších účastníků pak žalobkyně především poznamenala, že vůbec neobsahuje argumenty pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Pokud jde o výhrady k závěru o neplatnosti nabídky předkupního práva, je žalobkyně přesvědčena, že toto právní posouzení je ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Tvrzení o škodě, která měla být žalovanému rozhodnutím v této věci způsobena, pak jde nad rámec v úvahu připadajících dovolacích důvodů. Podle názoru žalobkyně by měla být dovolání shledána nepřípustnými; pro případ, že by dovolací soud dospěl k opačnému závěru, pak žalobkyně navrhla, aby dovolání byla zamítnuta.

Na vyjádření žalobkyně reagovali žalovaný a vedlejší účastníci rozsáhlými podáními z 12. 4. 2004 a 9. 1. 2005, v nichž dále podrobně rozvedli své dovolací námitky a vznesli i další výhrady proti způsobu, jakým bylo v této věci postupováno a rozhodnuto.

Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je tedy mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Jelikož všichni dovolatelé výslovně uvedli, že svými dovoláními napadají též rozsudek, který v této věci vydal soud prvního stupně, nezbylo, než řízení o těchto dovoláních, pokud směřují proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. srpna 2002, č. j. 82 C 415/2001-84, pro nedostatek funkční příslušnosti soudu zastavit (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).

Podle § 240 odst. 1 OSŘ účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Všechna dovolání v této věci byla podána před uplynutím uvedené lhůty, tedy včas. Jestliže ovšem podle citovaného ustanovení přísluší věcná legitimace k podání dovolání účastníku řízení a v této věci podali dovolání nejen žalovaní, ale i vedlejší účastníci, bylo nutno zvážit, zda je k podání dovolání oprávněn i vedlejší účastník. Tato otázka byla vyřešena usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 3/2004, v němž byl vysloven závěr, že vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání. V podrobnostech postačí odkázat na uvedené rozhodnutí. S ohledem na zmíněný závěr, od kterého nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, tedy nezbylo, než dovolání vedlejších účastníků odmítnout jako podané někým, kdo k němu není oprávněn.

Předmětem dovolacího přezkumu by tak mohla být pouze dovolání žalovaných, pokud směřují proti rozsudku odvolacího soudu, samozřejmě za předpokladu, že se jedná o dovolání přípustná. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) zabýval nejprve otázkou přípustnosti těchto dovolání. S ohledem na to, že podle § 242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání a podle odst. 4 téhož ustanovení mohou účastníci měnit dovolací důvody jen po dobu trvání lhůty k dovolání, mohl dovolací soud zvažovat přípustnost dovolání jen z pohledu těch dovolacích námitek, které byly vzneseny v průběhu dvouměsíční lhůty uvedené v § 240 odst. 1 OSŘ, a nemohl přihlédnout k dalším argumentům obsaženým v podáních žalovaného z 12. 4. 2004 a z 9. 1. 2005.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaných založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže. Proto dovolací námitky žalovaných poukazující na vady, jimiž je podle jejich názoru řízení zatíženo, jsou z hlediska úvah o přípustnosti jejich dovolání bez významu.Žalovaná přikládá zásadní právní význam otázce, jak má být formulován žalobní petit, jímž se oprávněný domáhá nároku z porušení předkupního práva, a tvrdí, že k této otázce dosud neexistuje judikatura dovolacího soudu. Už v usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 2, pod č. C 103, však dovolací soud zaujal názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. Tak je tomu i v případě výkladu § 603 odst. 3 ObčZ. Podle zmíněného ustanovení bylo-li předkupní právo porušeno, může se oprávněný buď na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno. Je zcela zřejmé, že zvolí-li oprávněný prvou možnost, musí být žalobní petit formulován v souladu s hmotněprávním ustanovením, které uplatněný nárok zakládá, tedy právě tak, jak to učinila žalobkyně. Tato otázka je tudíž v občanském zákoníku upravena naprosto jednoznačně a výklad § 603 odst. 3 ObčZ nečiní v praxi žádné potíže. Kromě toho lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 831/2000, publikovaný v Souboru, svazku 7, pod č. C 578, v němž je mimo jiné zdůrazněno právo podílových spoluvlastníků, jimž nebyl nabídnut spoluvlastnický podíl převáděný dalším spoluvlastníkem, domáhat se na nabyvateli, aby jim spoluvlastnický podíl nabídl ke koupi. Nelze tedy přisvědčit tvrzení žalované, že jí nastolená otázka dosud nebyla řešena publikovanou judikaturou. Proto je zřejmé, že tato právní otázka zásadní význam napadeného rozsudku nezakládá.

Žalovaný nikterak nespecifikoval, v čem podle jeho přesvědčení spočívá zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Jedinou jeho námitkou, která směřuje proti právnímu posouzení věci a mohla by takovýto význam založit, je výhrada proti závěru soudů obou stupňů, že nabídka, kterou vedlejší účastnici učinili žalobkyni, je pro svoji neurčitost neplatným právním úkonem. Řešení otázky platnosti této nabídky je ovšem založeno na zcela specifickém a individuálně daném znění dopisu vedlejších účastníků, tedy na jedinečném skutkovém stavu, a postrádá tak potřebný judikatorní přesah do rozhodovací praxe soudů vůbec (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, nebo usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v tomtéž svazku pod č. C 71. Zásadní právní význam napadeného rozsudku by tak mohl být dán jedině v případě, že by posouzení právního úkonu vedlejších účastníků jako neplatného odporovalo hmotnému právu.

Podle § 37 odst. 1 ObčZ je neplatný mimo jiné takový právní úkon, který nebyl učiněn určitě. Právní úkon je neurčitý, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jeho věcný obsah není jednoznačný a neurčitost tohoto obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel uvedených v § 35 odst. 2 a 3 ObčZ. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena – pod sankcí neplatnosti – písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na které je tento projev vůle zaznamenán. Soudní praxe se sjednotila na tom, že není podstatné, že účastníkům právního vztahu je zřejmé, co je předmětem právního úkonu, nemohou-li to objektivně seznat z jeho písemného vyjádření i osoby, které účastníky tohoto právního vztahu nejsou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 6/1997). I když úvahy v tomto směru budou samozřejmě praktické především u dvoustranných právních úkonů (smluv), nelze souhlasit se žalovaným, pokud namítá, že uvedenou zásadu nelze v této věci aplikovat, neboť nabídka vedlejších účastníků byla jednostranným úkonem určeným pouze žalobkyni, nikoli třetím osobám. Určitost písemného projevu vůle je totiž objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, jimž nebyl adresován. Soudy obou stupňů tedy rozhodly v souladu s judikaturou dovolacího soudu (a tudíž i s hmotným právem), když shledaly nabídku na využití předkupního práva, kterou zaslali vedlejší účastníci žalobkyni, neplatnou podle § 37 odst. 1 ObčZ přinejmenším pro neurčitost předmětu koupě. Za této situace pak pozbývají významu jakékoli námitky týkající se závěru o tom, že žalovaní koupili spoluvlastnické podíly vedlejších účastníků za výhodnějších podmínek než za jakých byly nabídnuty žalobkyni, jelikož předkupní právo žalobkyně bylo porušeno již tím, že jí nebyla platně učiněna nabídka na využití předkupního práva. Ani z tohoto důvodu tedy nemůže být zásadní právní význam napadeného rozsudku dán.

Další námitky dovolatelů (že nebyly připuštěny jimi navrhované důkazy, že bylo nesprávně jedním rozhodnutím rozhodnuto o dvou samostatných nárocích, že soudy nevyčkaly rozhodnutí ve věci neplatnosti darovací smlouvy, jíž žalobkyně nabyla své spoluvlastnické podíly, a že nebyla „projednána“ jejich výhrada týkající se rozporu § 603 odst. 3 ve spojení s § 140 ObčZ s ústavním pořádkem České republiky) se týkají tvrzených procesních pochybení soudů obou stupňů a jsou tedy uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Ten však (jak už bylo vysvětleno) sám přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže, i kdyby byl naplněn. Žalobkyni pak lze přisvědčit, že poukaz žalovaného na to, jaké důsledky pro něho rozhodnutí v této věci bude mít (údajný vznik škody), jde zcela mimo rámec zákonem předpokládaných dovolacích důvodů. K námitce žalované, že odvolací soud nevzal v úvahu, že v době jeho rozhodování již nebyla spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, postačí uvést, že jestliže žalovaná s tímto tvrzením nevystoupila v odvolacím řízení a přichází s ním až v dovolání, jde o nepřípustné uplatnění nových skutečností ve smyslu § 241a odst. 4 OSŘ a k této její námitce nelze přihlížet.

Z toho, co bylo shora uvedeno, vyplývá, že dovolání žalovaných směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než i tato dovolání podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.

Žalovaní a vedlejší účastníci, kteří procesně zavinili zastavení řízení o dovoláních proti rozsudku soudu prvního stupně a jejichž dovolání proti rozsudku soudu odvolacího byla odmítnuta, jsou podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věty prvé a § 146 odst. 3 OSŘ povinni nahradit žalobkyni náklady, které jí vznikly v dovolacím řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 10 odst. 3, § 7 písm. e), § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 1.550,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní a vedlejší účastníci dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 20. září 2005

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru