Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 374/2004Rozsudek NS ze dne 22.09.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.374.2004.1
Dotčené předpisy

§ 491 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 374/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. R. s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému V. V., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 60.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 557/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2003, č. j. 54 Co 520/2002-74, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2003, č. j. 54 Co 520/2002-74, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2001, č. j. 14 C 557/2000-56, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že 1. 2. 2000 uzavřel žalovaný jako zájemce se žalobkyní jako zprostředkovatelem smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitostí ve vlastnictví žalovaného za kupní cenu navrženou žalovaným ve výši 1,200.000,- Kč [bod II.1) smlouvy]. V bodě IV.1) je uvedeno, že žalovaný zaplatí žalobkyni za zprostředkování „provizi ve výši 0% z kupní ceny nemovitostí“. V bodě V.1) smlouvy se pak žalovaný zavázal, že uzavře kupní smlouvu se třetí osobou, kterou obstará žalobkyně v rámci plnění smlouvy, pokud tato osoba akceptuje nabídku a podmínky žalovaného uvedené v bodě II. Bod VII.1) smlouvy pak obsahuje mimo jiné ujednání o tom, že pokud žalovaný poruší povinnosti vyplývající z bodu V., má žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 5% z ceny dohodnuté v bodě II.1). Žalobkyně své povinnosti vyplývající ze smlouvy splnila, neboť obstarala zájemce o koupi nemovitostí, který přistoupil na žalovaným stanovené podmínky, ale žalovaný nakonec odmítl nemovitosti prodat s tím, že je chce jen pronajmout. Soud prvního stupně dovodil, že uvedená smlouva je zprostředkovatelskou smlouvou podle § 774 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a že je platným právním úkonem ze všech hledisek uvedených v § 37 odst. 1 ObčZ. Za platné pak považoval i ujednání o provizi ve výši 0% z kupní ceny, a to s poukazem na obvyklou praxi realitních kanceláří požadovat tzv. zprostředkovatelskou odměnu nikoli na zájemci o prodej, ale na zájemci o koupi nemovitostí. Proto ani z tohoto hlediska smlouva neodporuje zákonu. Žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy, a tak je povinen zaplatit sjednanou smluvní pokutu v požadované výši. Ta, jak bylo zjištěno ze zpráv náhodně vybraných realitních kanceláří v Brně, odpovídá obvyklé výši smluvní pokuty v takovýchto případech, a tudíž ani poukaz žalovaného na rozpor ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy ve smyslu § 39 ObčZ není důvodný.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. srpna 2003, č. j. 54 Co 520/2002-74, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 60.000,- Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ale na rozdíl od něj dospěl k závěru, že smlouva o zprostředkování prodeje nemovitostí uzavřená mezi účastníky je neplatná. Obligatorní náležitostí zprostředkovatelské smlouvy ve smyslu § 774 a následujících ObčZ je totiž ujednání o odměně zprostředkovatele a její výši. To však v daném případě smlouva neobsahuje, neboť v jejím předtištěném textu je ta část, v níž má být uvedena výše odměny, proškrtnuta a z toho v žádném případě nelze dovodit, že se jedná o odměnu ve výši 0%. Proto je smlouva pro rozpor se zákonem podle § 39 ObčZ neplatná a nelze se z ní domáhat žádného plnění, tedy ani zaplacení smluvní pokuty.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítla především to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“]. Podle jejího názoru svědčí proškrtnutí předtištěné části textu smlouvy týkající se odměny žalobkyně o tom, že smluvní strany o odměně jednaly a právě z důvodu, že podle obvyklé praxe platí odměnu zájemce o koupi, se shodly na tom, že odměna bude v nulové výši. Nejde tedy o absenci ujednání o odměně, která by činila smlouvu neplatnou. Kromě toho s ohledem na obvyklé výkladové pravidlo, že úkon se vykládá ne podle jeho označení, ale podle obsahu, měl odvolací soud, pokud vycházel ze závěru, že odměna nebyla sjednána, předmětnou smlouvu posoudit jako jiný smluvní typ, pravděpodobně jako smlouvu příkazní, jejíž platnou a závaznou částí bylo ujednání o smluvní pokutě. Žalovaná pak ještě vyslovila názor, že i kdyby byla neplatná smlouva ve své písemné formě, došlo vzhledem k tomu, že takováto forma není obligatorní náležitostí těchto smluvních typů, k uzavření platné zprostředkovatelské či příkazní smlouvy s ujednáním o nulové odměně přinejmenším v ústní formě. Z tohoto hlediska odvolací soud věc neposuzoval, nepostupoval podle § 118a odst. 2 OSŘ, ač tak učinit měl, a tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy a navrhl zamítnutí dovolání. Poukázal na to, že obsah písemného vyhotovení smlouvy včetně paragrafového vymezení ani žalobkyní prováděná činnost neodpovídají konstrukci dovolatelky o uzavření smlouvy příkazní, a namítl, že i kdyby bylo možno uvažovat o uzavření smlouvy v ústní formě, požaduje zákon v každém případě písemnou formu pro sjednání smluvní pokuty.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že se opírá o zákonem předpokládané dovolací důvody, že obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 1 OSŘ a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele uvedená v § 241 odst. 1 a 4 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Žalobkyně netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá.

Podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze jako dovolací důvod uplatnit to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za takovouto vadu pokládá dovolatelka skutečnost, že ji odvolací soud nepoučil – v rozporu s § 118a odst. 2 OSŘ – o možnosti kvalifikovat spornou smlouvu, kterou shledal v písemné formě neplatnou, jako ústně uzavřenou smlouvu odpovídající jinému smluvnímu typu. Tato námitka však není důvodná. Podle uvedeného ustanovení má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 téhož ustanovení. V této věci ovšem odvolací soud nedospěl k názoru, že věc je možno právně posoudit jinak než jak ji v průběhu řízení posuzovala žalobkyně, neboť žalobkyně ve shodě s odvolacím soudem považovala smlouvu za smlouvu zprostředkovatelskou, pouze měla odlišný názor na její platnost. Odvolací soud tedy neměl žádný důvod poučovat žalobkyni podle § 118a odst. 2 OSŘ. Má-li dovolatelka za to, že právní názor odvolacího soudu o neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy není správný, jelikož jde ve skutečnosti o platnou smlouvu jiného typu, může se bránit námitkou, že rozhodnutí tohoto soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (což také činí), ale rozhodně nelze souhlasit s jejím tvrzením, že se jedná o procesní pochybení soudu, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jiné vady tohoto druhu, k nimž by podle § 242 odst. 3 OSŘ dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby je dovolatelka neuplatnila, nebyly v řízení zjištěny, a tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ není naplněn.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Soudy obou stupňů vycházely při právním posouzení věci prakticky výlučně z obsahu smlouvy z 1. 2. 2000 nazvané „Smlouva o zprostředkování prodeje nemovitosti“, která ve svém záhlaví obsahuje dohodu, že se závazkový vztah řídí ustanoveními § 774 až § 777 ObčZ, a tuto smlouvu shodně považovaly za smlouvu zprostředkovatelskou, která je ve zmíněných ustanoveních upravena. Ze smlouvy vyplývá, že žalovaný pověřil žalobkyni “obstaráním záležitosti k uzavření smlouvy“ o prodeji blíže specifikovaných nemovitostí za určitých, rovněž náležitě konkretizovaných podmínek, a že bylo dohodnuto, že za to žalobkyni nezaplatí žádnou provizi. O tom, že právě taková byla shodná vůle smluvních stran, není pochyb, a neobstojí názor odvolacího soudu, že proškrtnutí části textu znamená, že k ujednání o odměně nedošlo. Ze znění smlouvy je totiž zřejmé, že nešlo o opomenutí, ale o shodný projev vůle obou jejích účastníků, že žalovaný za „obstarání záležitosti k uzavření smlouvy“ – ať už z jakýchkoli důvodů – nebude provizi platit. Soud prvního stupně z důvodů shora uvedených neměl výhrady k platnosti takto uzavřené smlouvy z pohledu § 37 a § 39 ObčZ, naopak soud odvolací považoval nedostatek ujednání o odměně, které je podstatnou náležitostí zprostředkovatelské smlouvy, za důvod neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem. Tento závěr odvolacího soudu je v zásadě správný, byť ne zcela přesný, neboť lze spíše konstatovat, že vzhledem k tomu, že si účastníci vědomě odměnu nesjednali, k uzavření zprostředkovatelské smlouvy ve smyslu § 774 a následujících ObčZ přesto, že smlouva byla takto nazvána a označena odkazem na tato zákonná ustanovení, ani dojít nemělo. Přesto se dovolací soud s právním posouzením věci odvolacím soudem neztotožňuje.

Podle § 491 odst. 1 ObčZ závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv. Toto ustanovení tedy zakotvuje smluvní volnost stran při vzniku jejich závazku v tom směru, že při úpravě svých vzájemných práv a povinností nejsou strany omezeny jen na smluvní typy výslovně zákonem upravené. Jednotlivé smluvní typy včetně těch, které jsou výslovně upraveny v části osmé občanského zákoníku (tzv. smluv nominátních), se nerozlišují podle toho, jak je smlouva označena; rozhodující je obsah smluvního ujednání, jímž jsou vymezena práva a povinnosti účastníků. Možnost smluvních stran upravit obsah jejich závazkového vztahu odchylně od zákona je omezena jen tehdy, zakazuje-li to výslovně zákon nebo vyplývá-li z povahy ustanovení zákona, že se od něj nelze odchýlit (§ 2 odst. 3 ObčZ). Limitujícím ustanovením pak je samozřejmě též § 39 ObčZ zakotvující institut neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem, obcházení zákona či pro rozpor s dobrými mravy. Na základě těchto úvah lze tedy přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud se neměl smlouvou účastníků a otázkou její platnosti zabývat pouze z pohledu § 774 a následujících ObčZ, ale i z hlediska toho, zda nejde o jiný smluvní typ upravený v části osmé občanského zákoníku, případně o smlouvu smíšenou či nepojmenovanou. Jestliže tak neučinil, je jeho právní posouzení věci neúplné a důsledkem toho je, že z přijatých skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Toto pochybení pak představuje nesprávné právní posouzení věci, t. j. naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek včetně akcesorického výroku o nákladech řízení zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V jeho průběhu bude odvolací soud vázán právním názorem soudu dovolacího, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. září 2004

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru