Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 368/2001Rozsudek NS ze dne 22.11.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.368.2001.1
Dotčené předpisy

§ 100 předpisu č. 40/1964 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 90/02


přidejte vlastní popisek

33 Odo 368/2001-105

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce Ing. J.H. zastoupeného advokátem, proti žalované E.H., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 300.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod spis. zn. 13 C 13/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. prosince 1999 č. j. 11 Co 654/99 - 54, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 5.925,- Kč, k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 29. ledna 1999 č. j. 13 C 13/98 - 25 uložil žalované zaplatit žalobci částku 235.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce půjčil žalované v březnu 1993 částku 200.000,- Kč a v květnu 1993 částku 100.000,- Kč, celkem tedy 300.000,- Kč. Splatnost celé půjčky byla původně sjednána na dobu jednoho roku, ale následně byla opakovaně prodlužována, přičemž za prokázaný termín prodloužení splatnosti považoval soud termín do konce roku 1996, po prodeji obchodního domu v B. Protože fakticky byl objekt obchodního domu v B. prodán až v roce 1997 a žaloba byla podána 21. 1. 1998, dospěl soud k závěru, že nárok žalobce na zaplacení není promlčen. Dovodil, že částka 65.000,- Kč předaná žalovanou žalobci v roce 1994 není úhradou úroků z prodlení, ale částečnou splátkou půjčky, tudíž žalovaná dluží žalobci 235.000,- Kč. Úroky z prodlení od 1. 1. 1998 přiznal soud ve smyslu § 517 obč. zák s ohledem na splatnost půjčky a návrh žalobce.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. prosince 1999 č. j. 11 Co 654/99 – 54 výrokem I. připustil zpětvzetí žaloby o částku 65.000,- Kč, v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 235.000,- Kč s požadovanými úroky z prodlení zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce částku požadovanou žalobou žalované půjčil, neztotožnil se ale se závěrem, že nárok žalobce na zaplacení není promlčen. Podle odvolacího soudu splatnost půjčky byla sjednána na květen 1994 a žalobcem tvrzená změna splatnosti půjčky na dobu do 31. 12. 1996, poté do doby po prodeji obchodního domu v B., nebyla jednoznačně prokázána. I kdyby snad bylo dohodnuto, že žalovaná zaplatí dlužnou částku po prodeji obchodního domu v B., jednalo by se o termín neurčitý. Z toho dovodil, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o změně doby termínu splatnosti půjčky sjednaného původně na květen 1994. S ohledem na podání žaloby až 21. 1. 1998, po uplynutí tříleté promlčecí doby, a vznesenou námitku promlčení, žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, neboť odvolacím soudem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil splatnost půjčky a na daný případ nesprávně aplikoval promlčení pohledávky žalobce. I když považuje skutková zjištění učiněná soudem za uspokojivá pro rozhodnutí (navrhuje možnost doplnit skutková zjištění výslechy svědků J. B. a Ing. O.J. ), nesouhlasí se závěrem, že na základě skutkových zjištění nedošlo ke změně smlouvy ohledně splatnosti pohledávky. Dále namítá, že termín - po prodeji obchodního domu v B. – nelze považovat za neurčitý, tudíž neplatně sjednaný. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolaní podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Žalovaná opakuje výhrady k závěrům obou soudů, že hotovost předaná žalobci byla půjčkou, ale pokud odvolací soud dospěl k závěru, že předaná hotovost žalobcem žalované půjčkou byla, zdůrazňuje, že tato byla prokázána jen se splatností v květnu 1994, a nikoliv v době pozdější. Poukazuje, že změna splatnosti údajné dohody o půjčce by musela být sjednána v době, kdy ještě měněna být mohla, přičemž sám žalobce uvedl, že změna splatnosti byla dohodnuta s žalovanou v prosinci 1994 na Obecním úřadě v B., ač bylo prokázáno, že žalovaná začala pracovat na tomto úřadě až v září 1995. Dovolatelka považuje aplikaci § 100 a násl. obč. zák. na daný zjištěný skutkový stav, po vznesené námitce promlčení, za správnou. Uvádí, že závěry o splatnosti půjčky jsou závěry skutkovými, přičemž dovolatel pouze polemizuje s hodnocením důkazů provedených soudem, byť považuje provedené dokazování za uspokojivé, a z dovolání není zřejmé, jakou právní vadu soudu vytýká.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).

Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./; bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané § 241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v souladu s § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti užitými dovolacími důvody představují výjimku vady řízení podle § 237 odst. 1 o. s. ř. a je-li dovolání přípustné i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny /§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř/. Tyto vady řízení dovolatel nenamítá a ani z obsahu spisu se nepodávají.

V daném případě lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jež dovolatel v podaném dovolání uplatnil.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.

Závěr učiněný soudem o termínu splatnosti půjčky, v daném případě květen 1994, je závěrem o zjištění skutkového stavu. Dovolatel výslovně v dovolání uvedl, že skutková zjištění považuje za uspokojivá pro rozhodnutí, a ani z obsahu dovolání nevyplývá, že by dovolatel uplatnil důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání důvodné, pokud rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován, nemohou být uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. Nejvyšší soud proto nemohl přihlížet k dovolatelem nově navrženým důkazům výslechem svědků J.B. a Ing. O.J.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení zbývalo dovolacímu soudu zabývat se námitkou nesprávné aplikace promlčení na daný právní vztah účastníků.

Podle § 100 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Podle § 101 obč. zák., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

V dané věci mohlo být právo vykonáno poprvé po uplynutí splatnosti půjčky. Jestliže podle zjištěného skutkového stavu splatnost půjčky byla dohodnuta na květen 1994, mohlo být právo poprvé vykonáno počínaje červnem 1994. Promlčecí doba pak uplynula koncem května 1997. Protože žaloba byla podána až 21. 1. 1998, stalo se tak až po uplynutí promlčecí doby. Žalovaná ve vyjádření k žalobě, podané soudu dne 23. 9. 1998, vznesla námitku promlčení dluhu. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud správně na daný případ aplikoval ustanovení § 100 a násl. obč. zák. o promlčení.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není tedy v dané věci naplněn, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu správné, proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle § 243b odst.1 o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst.1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, je proto povinen uhradit žalované náklady dovolacího řízení představované odměnou právního zastoupení za jeden právní úkon (sepis vyjádření k podanému dovolání) ve výši podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění platném do 31. 12. 2000, ve výši 5.850,- Kč a za úhradu hotových výdajů v paušální částce podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 75,- Kč, tudíž úhrnem částku 5.925,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. listopadu 2001

JUDr. Kateřina Hornochová,v. r

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru