Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 360/2003Rozsudek NS ze dne 30.11.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.360.2003.1
Dotčené předpisy

§ 51 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 360/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce F. B., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Ing. J. D., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 30.684,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 19/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 20 Co 300/2002-79, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 20 Co 300/2002-79, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. července 2001, č. j. 12 C 19/2001-60, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30.684,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 21. 1. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel především ze smlouvy, kterou účastníci uzavřeli 25. 1. 1994, nazvané Smlouva o vyrovnání vkladu a úroků z vkladní knížky (dále jen „Smlouva“), v níž se uvádí, že žalovaný a I., a. s., P. „uzavřeli dne 11. 1. 1994 smlouvu o zřízení zástavního práva k movité věci – vkladní knížce I., a. s., P. č. … v hodnotě 800.000,- Kč, a to z titulu zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru č. … uzavřené dne 11. 1. 1994 mezi I., a. s., P. a I. H., s. r. o.“. Ve Smlouvě se dále konstatuje, že na zakoupení shora uvedené vkladní knížky poskytl žalobce žalovanému částku 100.000,- Kč. Podle dalšího ujednání Smlouvy je vklad na vkladní knížce splatný nejdříve ke dni zániku zástavního práva, t. j. zejména ke dni zániku zajištěné pohledávky jejím úplným splacením, a že čistý úrok z tohoto vkladu v úhrnné výši 730.643,- Kč je splatný dne 8. 1. 1999. Poskytnutou částku 100.000,- Kč včetně 1/8 uvedeného úroku, celkem tedy částku 191.330,40 Kč uznal žalovaný ve Smlouvě „za svůj pravý dluh co do jeho důvodu a výše“ vůči žalobci s tím, že částka 100.000,- Kč je splatná ve lhůtě 30 dnů od zániku zástavního práva a částka 91.330,40 Kč do 20. 1. 1999. V řízení bylo dále zjištěno, že částka 100.000,- Kč byla žalobci přisouzena rozsudkem soudu prvního stupně z 21. 4. 1997, č. j. 14 C 146/96-26, a že ji žalovaný podle tohoto rozsudku žalobci 17. 6. 1997 zaplatil. Z částky 91.330,40 Kč však dosud uhradil pouze 60.580,40 Kč. Soud prvního stupně považoval Smlouvu za nepojmenovanou občanskoprávní smlouvu uzavřenou mezi dvěma fyzickými osobami podle § 51 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Jestliže v ní žalovaný řádně uznal svůj dluh vůči žalobci, platí ve smyslu § 558 ObčZ domněnka, že ke dni 25. 1. 1994 tento dluh existoval. Proto měl žalovaný ke dni 20. 1. 1999 zaplatit žalobci částku 91.330,40 Kč a zaplatil-li pouze 60.580,40 Kč, je žaloba na zaplacení zbývající části důvodná.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 20 Co 300/2002-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 30.684,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 21. 1. 1999 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně vyšel zejména z obsahu Smlouvy a dále z nesporného tvrzení účastníků, že „projev vůle vyjádřený v předmětné smlouvě směřoval k tomu, aby každý z vkladatelů dostal poměrnou část úroku z vkladu za dobu uvedenou ve smlouvě“. Ze Smlouvy pak nad rámec toho, co považoval za relevantní soud prvního stupně, dovodil, že účastníci v ní pamatovali jak na situaci, kdy dojde k částečnému zániku vkladu, a pro ten případ si v článku III. bodě 3. sjednali, že dluh zanikne poměrně, tak na možnost, že vklad bude pokračovat, a pak by měl žalobce i nadále nárok na 1/8 úroku. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud zdůraznil, že domněnka existence uznaného dluhu podle § 558 ObčZ je domněnkou vyvratitelnou. Žalovanému se ovšem podařilo prokázat, že v době uznání, t. j. 25. 1. 1994, dluh z titulu úroku z vkladu neexistoval, neboť nárok na tento úrok vznikal postupně po celou dobu vkladu až do 8. 1. 1999. Právním důvodem uplatněného nároku je pouze podíl žalobce na úroku z vkladu na vkladní knížce v rozsahu 1/8. Pokud bylo prokázáno, že podíl na vkladu byl žalobci vyplacen již 17. 6. 1997, jde o předčasné ukončení podílu žalobce na vkladu a z tohoto důvodu se jeho podíl na úroku z vkladu podle článku III. bodu 3. Smlouvy poměrně krátí. Částku odpovídající poměrné části úroku za dobu do 17. 6. 1997 žalovaný žalobci zaplatil, a tak žalobce již na další plnění nemá nárok.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. V něm namítl, že odvolací soud si nesprávně vyložil obsah Smlouvy a zejména nepřihlédl k tomu, že uznávací prohlášení žalovaného je třeba vykládat též jako zcela určitý projev vůle žalovaného zaplatit žalobci celou částku 91.330,40 Kč. Toto prohlášení má tedy zejména interpretační význam. Rovněž výklad ujednání článku III. bodu 3. Smlouvy, jak jej podal odvolací soud, není správný, neboť jeho smyslem byl poměrný zánik dluhu jen v případě, kdy žalovaný bude nucen plnit na úvěr, ke kterému poskytl zajištění zřízením zástavního práva ke vkladní knížce, před lhůtou splatnosti uvedenou v bodě II. Smlouvy. K tomu, aby bylo možno vyložit Smlouvu tak, jak to učinil odvolací soud, by bylo nutno provádět další dokazování, což se ale nestalo. Žalobce vyslovil přesvědčení, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – nesprávně věc posoudil po právní stránce, neboť na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval právní normy a tyto normy nesprávně vyložil, a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou – účastníkem řízení, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a že jsou splněny i další podmínky dovolacího řízení uvedené v § 241 a § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobce netvrdí, že řízení je postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se Nejvyšší soud ČR zabýval jen výslovně uvedeným dovolacím důvodem tak, jak jej žalobce obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Odvolací soud nikterak nezpochybnil právní závěr soudu prvního stupně, že Smlouva je tzv. smlouvou nepojmenovanou podle § 51 ObčZ, a je tudíž zřejmé, že i on ji podle zmíněného ustanovení posuzoval. Proti tomuto posouzení dovolatel nic nenamítá, stejně jako proti výkladu § 558 ObčZ v tom směru, že písemné uznání dluhu co do důvodu a výše zakládá vyvratitelnou domněnku trvání dluhu v době jeho uznání. Žalobce ostatně nenapadá ani závěr odvolacího soudu, že dluh z titulu úroku z vkladu vznikal postupně od uzavření Smlouvy do 8. 1. 1999, takže bylo prokázáno, že ke dni uznání nemohl existovat. Lze tedy konstatovat, že pokud jde o tyto otázky, odvolací soud ve věci aplikoval správná ustanovení právního předpisu a správně je i vyložil.

V dovolání je zpochybňován pouze způsob, jakým odvolací soud vyložil Smlouvu, především její článek III. bod 3. Podle § 35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Skutkové závěry, z nichž soudy obou stupňů při právním posouzení věci, tedy i při výkladu Smlouvy, vycházely a které nebyly v dovolání zpochybněny, se opírají výlučně o listinné důkazy, případně o skutečnosti, které učinili účastníci nespornými (§ 120 odst. 4 OSŘ). Tyto důkazy ovšem nevypovídají o vůli jednajících stran nic víc než vyplývá ze samotného textu Smlouvy. Proto soudy obou stupňů právem při výkladu Smlouvy vyšly výlučně z jejího znění. Zatímco soud prvního stupně se omezil prakticky pouze na článek II. Smlouvy obsahující uznávací prohlášení žalovaného, na jehož textu postavil svůj závěr o existenci dluhu v době jeho uznání, odvolací soud – zejména s ohledem na to, že považoval za prokázané, že v době uznání dluh z titulu úroku z vkladu existovat nemohl – vykládal článek II. v souvislosti s ostatními smluvními ujednáními. Článek III. Smlouvy upravuje způsoby, jakými může závazek žalovaného vůči žalobci zaniknout. Podle bodu 1. uvedeného článku zaniká dluh žalovaného vůči žalobci dnem jeho splacení. Podle bodu 2. dluh zaniká též tím, že jej žalobce žalovanému promíjí (§ 574 ObčZ), a to v případě, že „úvěr (případně jeho část) poskytnutý věřitelem I., a. s. P. dlužníku I. H. s. r. o. bude uspokojen z vkladu, případně úroku“ na vkladní knížce uvedené v předchozích ujednáních Smlouvy. V bodě 3. se pak uvádí, že „při částečném zániku vkladu, resp. úroku dle předcházejícího bodu tohoto článku zaniká předmětný dluh poměrně“. Z této formulace Smlouvy ovšem závěr odvolacího soudu, že k poměrnému krácení (zániku) dluhu žalovaného dochází i v případě, že „podíl“ žalobce na vkladu na vkladní knížce, k níž bylo zřízeno zástavní právo, zanikne dříve než nastane splatnost úroku z tohoto vkladu, tedy před 8. 1. 1999, nevyplývá. Gramatickým výkladem projevu vůle účastníků obsaženého v článku III. bodech 2. a 3. Smlouvy lze totiž zcela jednoznačně dovodit, že poměrný zánik dluhu podle bodu 3. je vázán na částečný zánik vkladu „dle předcházejícího bodu tohoto článku“, t. j. na případ, kdy zajištěný úvěr bude částečně uspokojen z vkladu, případně úroku na vkladní knížce. Jakýkoli jiný výklad, tedy i ten, že zmíněné ujednání se dotýká i situace, kdy se žalobce přestal podílet na vkladu dříve, než se úrok stal splatným, odporuje jazykovému projevu ve Smlouvě a navíc nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by se podávalo, že vůle smluvních stran směřovala k něčemu jinému, než co je ve Smlouvě výslovně vyjádřeno. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud vybudoval svůj měnící rozsudek na nesprávné interpretaci § 35 odst. 2 ObčZ, tedy že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto je žalobcem uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ naplněn.

Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ přezkoumávaný rozsudek zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2004

Vít Jakšič,v. r.předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru