Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 352/2002Rozsudek NS ze dne 19.06.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.352.2002.1
Dotčené předpisy

§ 59 odst. 1 předpisu č. 513/1991 Sb.

§ 50a odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 588 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 549/02


přidejte vlastní popisek

33 Odo 352/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobců a) R. D., b) J. D., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) P. O., zastoupenému, advokátkou, 2) E. B., 3) J. B., oběma zastoupeným, advokátkou, a 4) H. spol. s r. o., zastoupené, justičním čekatelem Městského soudu v Praze, jako opatrovníkem, o 2 405 000 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod spis. zn. 11 C 144/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2001 č. j. 12 Co 32/2001 – 152 a 12 Co 33/2001 – 152, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. února 1999 č. j. 11 C 144/97 – 49, ve znění opravného usnesení ze dne 14. února 2000 č. j. 11 C 144/97 – 89 uložil žalovaným zaplatit žalobcům částku 2 405 000 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 30. 9. 1995 do zaplacení rukou společnou a nerozdílnou; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci uzavřeli se žalovanými dne 1. 3. 1995 smlouvu o smlouvě budoucí, podle které se žalovaní zavázali nejpozději do 30. 9. 1995 převést na žalobce specifikované pozemky; pro případ porušení smluvní povinnosti stanovené smlouvou si sjednali smluvní pokutu 5 000 Kč za každý den prodlení. Žalovaní nesplnili svoji povinnost uzavřít ve sjednané lhůtě kupní smlouvu a uzavřeli ji až 14. 1. 1997 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí 24. 1. 1997. Soud dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena platně, neboť má zákonné náležitosti stanovené v § 50a odst. 1 obč. zák., když ve smlouvě byly dohodnuty podstatné náležitosti kupní smlouvy – předmět koupě a kupní cena za prodávané pozemky ve výši 250 000 Kč. Protože žalovaní se nesplněním povinnosti uzavřít kupní smlouvu dostali do prodlení počínaje 30. 9. 1995 a konče 24. 1. 1997, celkem tedy 480 dní, jsou povinni zaplatit žalobcům smluvní pokutu sjednanou podle § 544 a § 545 obč. zák. Soud dovodil, že z povahy plnění vyplývá, že převod vlastnictví bylo zapotřebí provést ke všem pozemkům jako celku, a proto plnění povinností za jiných okolností dělitelné je v daném případě ve smyslu § 511 odst. 1 obč. zák. solidární, tudíž zavázal žalované zaplatit smluvní pokutu solidárně.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. května 2001 č. j. 12 Co 32/2001 – 152 a 12 Co 33/2001 – 152 rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve věci samé ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1, 2 a 3 změnil tak, že žalobu, aby tito byli uznáni povinnými zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 2 405 000 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 30. 9. 1995 do zaplacení, zamítl; ve vztahu mezi žalobci a 4. žalovanou rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že 4. žalované byla odňata možnost jednat dne 10. 2. 1999 před soudem, neboť jí nebyl ustanoven opatrovník jako osobě neznámého pobytu, když dům na adrese shodné s jejím sídlem neexistuje. Na rozdíl od soudu prvního stupně učinil závěr, že předmětná smlouva o smlouvě budoucí je neplatná v části, podle níž se budoucí prodávající - 4. žalovaná zavázala převést ideální desetinu pozemku č.p. 298/64 v k. ú. H.. Tato žalovaná se nemohla podle čl. II. smlouvy platně zavázat (§ 39 a § 41 obč. zák.) k prodeji pozemku, který nebyl jejím vlastnictvím, nýbrž vlastnictvím žalovaných 1, 2, 3. Tato smlouva je neplatná i jako celek, neboť neobsahuje řádnou dohodu o budoucí ceně převáděných pozemků. Dovodil tak proto, že pokud více prodávajících (žalovaní 1 až 4) převádí na kupující více věcí, musí být v kupní smlouvě jako podstatná náležitost uvedena cena věcí náležejících do vlastnictví každého prodávajícího. Cena věcí převáděná každým z prodávajících musí být rovněž uvedena i ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě (§ 50a odst. 1 a § 588 obč. zák.). Jestliže je tedy předmětná smlouva neplatná, nelze z jejího ujednání po právu uplatňovat žádný nárok.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolacím soudem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Mají za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a v rámci dovolacího důvodu ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. namítají, že soud učinil nesprávný závěr, že smlouvu uzavřeli žalobci s žalovanými 1 až 4. Jako prodávající je uvedena ve smlouvě 4. žalovaná a z toho vyplývá, že smlouva byla uzavřena mezi žalobci a 4. žalovanou, jejímiž společníky byli žalovaní 1 až 3, proto přistoupili ke smlouvě a vstoupili tak do závazku H. spol. s r. o. – 4. žalované. Dovolatelé považují za nesprávný závěr odvolacího soudu, že 4. žalovaná nevlastnila ideální desetinu pozemku č.p. 298/64 v k. ú. H., a mají za to, že pozemky, které byly předmětem smlouvy o smlouvě budoucí byly ve spoluvlastnictví všech žalovaných. S odkazem na § 137 a § 139 obč. zák. poukazují, že žalovaní se podílejí na kupní ceně podle výše svých podílů a v případě právních úkonů - úhrady smluvní pokuty - jsou povinni tuto uhradit společně a nerozdílně. Namítají, že odvolací soud nectil základní zásadu, že smlouvy mají být plněny a naopak hledal důvod, pro který by mohl uznat smlouvu z formálního důvodu za neplatnou, aniž by se musel zabývat základními námitkami podanými žalující stranou. Podle dovolatelů závěr odvolacího soudu znamená pro účastníky právních vztahů právní nejistotu. Žalobci vytýkají napadenému rozhodnutí i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž tuto vadu spatřují v tom, že žalovaní 2 a 3 byli osvobození od zaplacení soudního poplatku přesto, že tomu jejich majetkové poměry nenasvědčují a odvolání bylo projednáno i přesto, že poplatek z odvolání nebyl uhrazen. Tím došlo ke zvýhodnění žalovaných proti žalobcům, jejichž námitkami v tomto směru se odvolací soud vůbec nezabýval. Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).

Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové znaky předepsané § 241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř.

Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu přihlédnout i k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. a k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud se tedy nejprve zabýval dovolateli uplatněným dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., zda rozhodnutí odvolacího soudu trpí jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobci spatřovali vadu řízení v tom, že žalovaní 2 a 3 byli osvobození od zaplacení soudního poplatku, přestože tomu majetkové poměry těchto žalovaných nenasvědčovaly, a odvolání bylo projednáno i přesto, že poplatek z odvolání nebyl uhrazen.

Podle § 138 o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.

Po zjištění majetkových a výdělkových poměrů žalovaných 2 a 3 přiznal Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. listopadu 1999 č. j. 11 C 144/97 – 85 žalovaným 2 a 3 osvobození od soudních poplatků. Usnesení bylo 6. 12. 1999 doručeno právní zástupkyni žalovaných 2 a 3 s poučením, že proti usnesení není odvolání přípustné.

Podle § 138 o. s. ř. se řízení ohledně osvobození od soudních poplatků týká jen toho účastníka, který návrh na osvobození uplatní, a také pouze jemu se doručuje usnesení soudu, přičemž platí, že usnesení, kterým bylo návrhu zcela vyhověno, nemusí být odůvodněno, a odvolání je přípustné pouze proti rozhodnutí, kterým návrhu nebylo zcela nebo zčásti vyhověno (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu roč. 2000, sešit č. 19). Námitka dovolatelů, že rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků se týká obou stran sporu a že soud pochybil, když proti rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků nepřipustil odvolání a usnesení o osvobození doručil jen žalovaným 2 a 3, kteří o osvobození od soudních poplatků žádali, je tedy s ohledem na výše uvedené neodůvodněná.

Stejně tak je neodůvodněná i námitka, že majetkové poměry žalovaných 2 a 3 nesplňují předpoklad jejich osvobození od soudních poplatků, a že tím došlo ke zvýhodnění těchto žalovaných proti žalobcům. Podle citovaného usnesení Ústavního soudu spadá rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Nejvyššímu soudu ČR nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. V daném případě nebyla porušena ani zásada rovného postavení účastníků, neboť účastníci řízení mají možnost využít všech prostředků, které jim zákon poskytuje, aby se stanoveným postupem domohli svých práv či je úspěšně bránili. Jestliže žalovaní 2 a 3 využili možnosti stanovené v § 138 odst. l o. s. ř., požádali o osvobození od soudních poplatků a osvobození jim bylo přiznáno, domohli se pouze svého práva. Ve skutečnosti, že procesní protistrana se úspěšně domohla práva, jehož uplatnění jí příslušný předpis umožňuje, nelze spatřovat porušení rovného postavení účastníků (srov. citované usnesení Ústavního soudu).

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. tedy není v dané věci naplněn.

Dovolací soud se nadále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, dospěl-li odvolací soud k závěru, že předmětná smlouva o smlouvě budoucí je neplatná.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.

Podle § 123 obč. zák. je vlastník v mezích zákona oprávněn předmětem svého vlastnictví mimo jiné nakládat. Právo disponovat vlastním majetkem tvoří tradičně základní prvek vlastnického práva. K jedné a téže věci nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví (srov. nález Ústavního soudu České republiky č. 76, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, roč. 1996, sešit č. 6). Jestliže tedy bylo prokázáno, že ke dni převodu pozemku (1/12 par. č. 298/64 v kat. území H.) svědčilo vlastnictví k tomuto pozemku manželům B. - žalovaným 2 a 3 v rozsahu ideálního podílu 6/13 a ve stejném rozsahu P. O. – žalovanému 1, pak je zcela nerozhodná námitka žalobců, že žalovaní 2 a 3 vložili předmětný pozemek jako nepeněžitý vklad do H. spol. s r. o. (žalovaná 4).

Podle § 59 odst. 1 obch. zák. je vkladem společníka souhrn peněžních prostředků a jiných penězi ocenitelných hodnot, které se společník „zavazuje vložit“ do společnosti a podílet se jím na výsledku podnikání společnosti. Dokud tedy právně účinným vkladem do katastru nemovitostí nepřejde na obchodní společnost s ručením omezeným vlastnické právo k nemovitosti, která je předmětem nepeněžitého vkladu, je nadále vlastníkem nemovitosti její vkladatel. Předmětný pozemek (par. č. 298/64 v kat. území H.) ke dni uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nebyl ve spoluvlastnictví žalovaných 1 až 4, nýbrž ve spoluvlastnictví žalovaných 1 až 3, proto 4. žalovaná nemohla platně převést vlastnické právo k této nemovitosti, které sama neměla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, publikovaný v Soudní judikatuře, roč. 2000, sešit č. 12). Odvolací soud správně posoudil, že v této části je smlouva neplatná, když platí zásada, že žádný nemůže na jiného převést více práv, než svědčí jemu samotnému.

Zbývalo tedy posoudit, zda je správný závěr odvolacího soudu, že smlouva je neplatná jako celek, jestliže nebyla ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě uvedena cena jednotlivých věcí převáděná každým z prodávajících, ale jen celková cena za všechny nemovitosti ve vlastnictví více vlastníků.

Podle § 50a obč. zák. se musí účastníci ve smlouvě o budoucí smlouvě dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Jedná-li se o smlouvu o budoucí kupní smlouvě o koupi nemovitosti, je podstatnou náležitostí této kupní smlouvy podle § 588 obč. zák. její předmět a cena.

V daném případě bylo na straně budoucích prodávajících více vlastníků. Protože podle § 588 obč. zák. je podstatnou náležitostí platně uzavřené kupní smlouvy předmět koupě a její cena, musí splňovat tyto náležitosti každý jednotlivý závazkový vztah mezi každým jednotlivým prodávajícím (vlastníkem) a kupujícím. Nelze proto vytknout odvolacímu soudu nesprávný právní závěr, podle něhož je předmětná smlouva o budoucí kupní smlouvě podle § 39 obč. zák. neplatná, když ve smlouvě nebyla uvedena cena jednotlivých nemovitostí převáděných každým jednotlivým prodávajícím, a neobsahuje tak podstatné náležitosti požadované zákonem pro platnost kupních smluv.

Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není naplněn.

Protože nebylo zjištěno, a ani dovolateli tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v § 237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobců podle § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovaným, podle obsahu spisu, v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. června 2002

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru