Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 341/2002Usnesení NS ze dne 19.06.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.341.2002.1
Dotčené předpisy

§ 238 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 238a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 239 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 341/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce P. N., proti žalovanému J. M., o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 219/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2001, č.j. 11 Co 478/2000-47, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 6 825 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce, advokáta.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 6. 2001, č.j. 11 Co 478/2000-47, změnil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 1. 2000, č.j. 8 C 219/97-31, pouze tak, že náklady, které byl žalobce uznán povinným zaplatit žalovanému, vyčíslil namísto okresním soudem původně stanovené částky 24 040,80 Kč částkou 24 024,30 Kč; v ostatních výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení státu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Poté, co doplnil dokazování, dospěl odvolací soud ke stejnému skutkovému zjištění jako soud prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že s žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce, ani že žalobou požadovaný finanční obnos žalovanému předal. Pokud jde o výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, neshledal odvolací soud správnou toliko výši náhrady, která byla žalovanému přiznána a konstatoval, že soud prvního stupně pochybil při výpočtu nákladů, které v řízení před soudem prvního stupně úspěšný žalovaný účelně vynaložil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodňuje odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a v němž napadá skutkové i právní závěry odvolacího soudu.

Žalovaný navrhl dovolání žalobce pro nepřípustnost odmítnout. Pro případ přípustnosti navrhl – s rozvedením bližší argumentace - dovolání zamítnout pro bezdůvodnost.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále opět jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) zastoupeným advokátem (srov. § 241 odst. 1 větu první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přestože žalobce - pokud jde o přípustnost dovolání - odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné v případě, že účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen, z odůvodnění dovolání nevyplývá, že by se citovaného případu přípustnosti skutečně dovolával. Obsahová argumentace užitá v dovolání totiž nesměřuje k prokázání existence tzv. „zmatečnostní“ vady soudního rozhodnutí, nýbrž je z ní zřejmé, že dovolatel má mylně za to, že na řízení o dovolání v posuzované věci je třeba aplikovat občanský soudní řád ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., a že rozhodnutí odvolacího soudu lze pro zásadní právní význam podrobit dovolacímu přezkumu. Nutno dodat, že uvedené pochybení dovolatele nemá jakýkoli vliv na posouzení přípustnosti podaného dovolání, neboť - narozdíl od zásadní vázanosti soudu uplatněným dovolacím důvodem – je soud povinen z úřední povinnosti posoudit podané dovolání z hlediska všech v úvahu přicházejících případů přípustnosti bez ohledu na to, ze kterého ustanovení (a zda vůbec) dovolatel přípustnost dovolání vyvozuje.

Nenamítá-li tedy dovolatel žádnou z vad taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a ani soud z obsahu spisu existenci takových vad nezjistil, je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 o.s.ř.

Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1, písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Konečně ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.

O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud – pokud jde o rozhodnutí ve věci samé – potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Protože dovolání žalobce směřuje rovněž proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu), a protože uvedené výroky - ač jsou součástí rozsudku - mají povahu usnesení, bylo namístě uvážit přípustnost dovolání žalobce rovněž z pohledu ustanovení § 238a o. s. ř, (přípustnost dovolání proti zmíněným výrokům ustanovení § 239 o. s. ř. nezakládá, neboť nejde o usnesení ve věci samé a jak již bylo shora uvedeno vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. řízení nezatěžují).

Ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. sice přiznává účastníku řízení možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, to však neplatí mimo jiné i tehdy, jde-li o usnesení o nákladech řízení. Přípustnost dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení v posuzovaném případě pak nelze opřít ani o žádný z případů uvedených pod písmeny b/ až f/ ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. a lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobce směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.

Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 238 odst. 1, § 238a, ani § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené § 237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 4 věty prvé o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněných dovolacích důvodů.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 6 750,- Kč (část dvanáctá hlava první zákona č. 30/2000 sb., § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. června 2002

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru