Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 213/2004Usnesení NS ze dne 19.10.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.213.2004.1
Dotčené předpisy

§ 524 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/...

více

přidejte vlastní popisek

33 Odo 213/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. J. B., proti žalovanému J. P., o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 731/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2003, č. j. 6 Co 2362/2002-66, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Ing. K. H. (dále též „původní žalobce“) se domáhal žalobou po žalovaném zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovanému dne 29. 11. 2000 poskytl půjčku, kterou měl žalovaný vrátit do 28. 2. 2001. V průběhu řízení k návrhu Ing. K. H., který předložil smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným Ing. J. B. ze dne 14. 10. 2002, soud prvního stupně podle § 107a o. s. ř. usnesením ze dne 4. listopadu 2002, č. j. 5 C 731/2002-13, připustil, aby Ing. K. H. z řízení vystoupil a na jeho místo vstoupil Ing. J. B. (který s tím vyslovil souhlas).

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 23. července 2003, č. j. 5 C 731/2002-52, žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 80.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 1. 3. 2001 do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný měl od společnosti R. spol. s r. o. (dále jen „společnost R“), jejímž jednatelem byl původní žalobce, pronajatou čerpací stanici. K zajištění závazků žalovaného bylo na jeho nemovitostech zřízeno ve prospěch uvedené společnosti zástavní právo. Dne 29. 11. 2000 žalovaný podepsal dlužní úpis, v němž potvrdil, že si téhož dne půjčil od Ing. H. částku 80.000,- Kč. Dne 29. 11. 2000 Ing. H. coby jednatel společnosti R vyhotovil listinu, na jejímž základě byl proveden výmaz zástavního práva na nemovitostech žalovaného. Mezi účastníky bylo sporné, zda Ing. H. žalovanému skutečně půjčku poskytl. Žalobce tvrdil, že žalovaný částku 80.000,- Kč dlužil společnosti M - B., s. r. o. (dále jen „společnost M - B.“), jíž byla tato pohledávka za žalovaným společností R. postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2000. Ing. H. se měl se žalovaným dohodnout, že částku 80.000,- Kč žalovanému poskytne tak, že ji nedá přímo jemu, ale zaplatí za něho jeho dluh u společnosti M - B., a to také učinil. Žalovaný oproti tomu tvrdil, že dlužní úpis sice podepsal, ale ve skutečnosti mu Ing. H. žádnou částku nepůjčil. Částku 80.000,- Kč od něho Ing. H. požadoval za to, že zařídí výmaz zástavního práva zřízeného na nemovitostech žalovaného (a jeho manželky) ve prospěch společnosti R. Žalovaný v tu dobu neměl žádný dluh u společnosti M - B., jenž by měl být půjčenými penězi uhrazen. Smyslem podpisu dlužního úpisu, který měl potvrzovat existenci půjčky, bylo „uvolnění zástavy na nemovitostech žalovaného“. Žalobce na podporu svého tvrzení, že Ing. H. žalovanému plnění podle smlouvy o půjčce poskytl, předložil listinný důkaz - smlouvu o postoupení pohledávek, z níž soud prvního stupně zjistil, že byla uzavřena mezi společností R. jako postupitelem a společností M-B. jako postupníkem. Jejím předmětem byla (mimo jiné) pohledávka za žalovaným ve výši 111.784,24 Kč a ačkoli je smlouva datována dnem 23. 3. 2000, podepsána byla postupitelem až dne 14. 3. 2002 a postupníkem dne 19. 3. 2002. Z těchto zjištění dovodil, že v době podpisu dlužního úpisu neměl žalovaný u společnosti M - B. žádný dluh, neboť ve smyslu § 524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), k postoupení pohledávky vyžaduje zákon (pod sankcí neplatnosti) písemnou formu a smlouva o postoupení pohledávky byla postupníkem podepsána až dne 19. 3. 2002. Jestliže žalobce tvrdil, že z dlužního úpisu bylo plněno tak, že za žalovaného byl uhrazen dluh u společnost M - B., pak za situace, kdy bylo zjištěno, že tento dluh neexistoval, neuvěřil soud prvního stupně tvrzení žalobce, že žalovaný peníze podle dlužního úpisu od Ing. H. dostal. Na základě těchto úvah uzavřel, že smlouva o půjčce nebyla uzavřena platně pro nedostatek vážnosti vůle (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Žalovanému žádné peníze podle smlouvy o půjčce předány nebyly a nebylo ani touto půjčkou za žalovaného nic plněno.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. listopadu 2003, č. j. 6 Co 2362/2003-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a zcela se ztotožnil i s jeho závěrem, že smlouva o půjčce uzavřená mezi Ing. H. a žalovaným je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná. Současně vyjádřil právní názor, že pokud je samotná smlouva o půjčce neplatná, pak je i neplatná smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi Ing. H. a žalobcem Ing. B. Je-li totiž smlouva o půjčce neplatná, nemůže být pohledávka z takové smlouvy předmětem postoupení pohledávky a žalobce nemůže být tudíž ve věci aktivně legitimován.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítl, že již při rozhodování o procesním nástupnictví musel soud kvalifikovat postoupení pohledávky jako platné, neboť jinak by nemohl návrhu podle § 107a o. s. ř. vyhovět. Dospěl-li později k závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce, pak si protiřečí. Oběma soudům vytkl, že mu neposkytly poučení podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. v souvislosti s možnou jinou právní kvalifikací věci. Zpochybnil správnost právního závěru o neplatnosti smlouvy o půjčce, kterou odvolací soud dovodil ze skutkového zjištění, že ve skutečnosti k poskytnutí částky 80.000,- Kč žalovanému Ing. H. nedošlo, argumentací, že nelze ztotožňovat pojem „předání věci“ a „přenechání věci“, který je pojmem širším, v rámci něhož může, ale nemusí dojít k předání. I nadále je přesvědčen, že smlouva o postoupení pohledávky je platná, neboť obsahuje specifikaci (druh) pohledávky a její rozsah (80.000,- Kč), přičemž, jak dále uvádí, „zákon nevyžaduje právní titul pohledávky k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky“… a „dle standardní judikatury je pohledávka vůči dlužníkovi postoupena i v případě, kdy je smlouva o postoupení pohledávek neplatná“. Zdůraznil, že smluvní strany si byly vědomy toho, že částka 80.000,- Kč byla řádně postoupena a že je pohledávkou ze smlouvy o půjčce. I kdyby se jednalo o pohledávku z bezdůvodného obohacení, k platnému postoupení by došlo. Oběma soudům vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s potvrzením žalovaného ze dne 29. 11. 2000 jako důkazním prostředkem prokazujícím vznik smlouvy o půjčce. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný odkázal na právní závěry odvolacího soudu a navrhl dovolání odmítnout.

S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se přípustnost dovolání řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání v posuzovaném případě přípustné není, byť byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 8. 4. 2003, č. j. 6 Co 408/2003-39, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. prosince 2002, č.j. 5 C 731/2002-24, pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž vyslovil závazný právní názor, kterým by soud prvního stupně v dalším rozhodování usměrnil. Nezávislost rozhodování soudu prvního stupně tak vyloučena nebyla. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst 1. písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Proto také při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel při právním posouzení věci soud odvolací. Dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), lze úspěšně uplatnit jen tehdy, shledal-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.

Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.

S přihlédnutím k výše uvedenému jsou proto bez významu námitky, jimiž žalobce vytýká soudům, že nesplnily svou povinnost poskytnout žalobci poučení podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. a že předpokladem rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. je kladné vyřešení otázky, zda ten, kdo má do řízení vstoupit na místo původního žalobce, je ve věci aktivně legitimován. Dovolací soud k nim nemohl při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnout, jelikož jsou uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Krom toho žalobcův výklad § 107a o. s. ř. není správný (srovnej rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31/2004, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2004). Bez významu je rovněž výtka žalobce, že se soudy dostatečně nevypořádaly s potvrzením žalovaného ze dne 29. 11. 2000 prokazujícím vznik smlouvy o půjčce, neboť podle svého obsahu představuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřipadá v úvahu.

V posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé stojí především na právním závěru, že smlouva o půjčce uzavřená mezi Ing. H. a žalovaným je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatným právním úkonem pro nedostatek vážnosti vůle (jenž zcela převzal od soudu prvního stupně). Soud prvního stupně přitom tento závěr založil na skutkovém zjištění, že Ing. H. žalovanému žádné peníze nepůjčil (tj. nepředal a ani tvrzeným způsobem nepřenechal - nezaplatil za žalovaného dluh u třetí osoby), ale že se žalovaný zavázal uvedenou částku Ing. H. zaplatit za to, že zařídí „uvolnění zástavy váznoucí na jeho nemovitostech“. I když soud prvního stupně svůj závěr o neplatnosti smlouvy o půjčce pro nedostatek vážnosti vůle dále nerozvedl a odkázal pouze na § 37 odst. 1 obč. zák., je zjevné, že posoudil smlouvu o půjčce jako simulovaný právní úkon (předstíraný), jímž byl zastírán jiný právní úkon. Obě smluvní strany projevovaly navenek něco jiného, než co ve skutečnosti chtěly, a jejich dvoustranný právní úkon tak zatížily neshodou vůle a projevu. Závěr odvolacího soudu, že smlouva o půjčce, tj. simulovaný právní úkon je pro nedostatek vážnosti vůle neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák., je proto správný. Zpochybňuje-li žalobce správnost tohoto závěru argumentací, že peníze žalovanému Ing. H. předány byly, a z toho dovozuje naplnění jednoho z pojmových znaků půjčky - přenechání věci, spočívá jeho výtka na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž je právní závěr o neplatnosti smlouvy o půjčce založen. Tím ovšem uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Pokud žalobce namítá, že soudy nesprávně ztotožnily pojem předání věci a přenechání věci a v důsledku toho dospěly k nesprávnému závěru o neplatnosti smlouvy o půjčce, napadl správnost závěru, na němž ovšem soudy své rozhodnutí nezaložily. Otázkou předání či přenechání věci se zabývaly pouze v souvislosti se zjišťováním, zda byly peníze žalovanému Ing. H. skutečně půjčeny s tím, že žalovaný peníze vrátí; právní názor byl přitom vybudován na zjištění, že k poskytnutí peněz (ať už z ruky do ruky nebo jinak) vůbec nedošlo. Ani tato námitka tedy nebyla způsobilá přivodit závěr, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a že je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.

Žalobce v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi Ing. K. H. a žalobcem Ing. J. B. dne 14. 10. 2002 je neplatná z důvodu neplatnosti smlouvy o půjčce uzavřené mezi původním žalobcem a žalovaným.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přecházejí i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Citované ustanovení upravuje smluvní postoupení pohledávky (cesi), jíž dochází ke změně v osobě věřitele. Smlouva o postoupení pohledávky je dvoustranným právním úkonem, který uzavírá původní věřitel (postupitel) a další subjekt (postupník) bez účasti dlužníka, a musí vyhovovat jako každý právní úkon podmínkám platnosti zakotveným v § 37 a násl. obč. zák. V soudní praxi je obecně zastáván právní názor, že předmětem smlouvy o postoupení může být jen existující určitá pohledávka, tj. právo na plnění od konkrétního dlužníka, nikoli celý závazkový vztah, z něhož pohledávka vznikla (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 399/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného C. H. Beck, svazku 20, pod č. C 1431/2003, ze dne 3. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 885/2000, publikované v Souboru, svazku 1, pod č. C 2/2001, jakož i Jehlička, O., Švestka, K., Škárová, M. a kol Občanský zákoník - komentář, 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, 663 s.). Závěr odvolacího soudu, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť předmětem smlouvy o postoupení pohledávky byla neexistující pohledávka (tj. pohledávka z neplatné smlouvy o půjčce), je tedy v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchylovat ani v tomto případě, neboť žalobce (postupník) se nemohl stát místo původního žalobce (postupitele) věřitelem pohledávky ze smlouvy o půjčce. Na právním závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce nemůže ničeho změnit ani úvaha o možnosti přiznat žalovanou částku z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Dovolací soud již dříve vyslovil, že nelze po právu uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jestliže se jedná o jiný nárok, než který byl předmětem smlouvy o postoupení pohledávky (opět srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 399/2002). Právní otázka předložená žalobcem k dovolacímu přezkumu tak nečiní napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce a dovolání není pro řešení této otázky přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace kdy žalovaný, který měl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady účelně nevynaložil, neboť ve vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 19. října 2005

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru