Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 204/2004Rozsudek NS ze dne 31.10.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.204.2004.1
Dotčené předpisy

§ 605 předpisu č. 513/1991 Sb.

§ 35 odst. 2 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 204/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. B. r., k., v., proti žalovaným 1) Ing. P. B. a 2) M. B., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 644/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2003, č. j. 24 Co 208/2003-67, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2003, č. j. 24 Co 208/2003-67, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se proti žalovaným domáhal určení vlastnického práva k pozemkům v žalobě specifikovaným. Uváděl, že kupní smlouvou ze dne 18. 12. 2000 koupil předmětné pozemky od L. S., který přitom pominul předkupní právo svědčící žalovaným. K jejich návrhu pak byla soudním rozhodnutím žalobci uložena povinnost žalovaným učinit nabídku uzavření kupní smlouvy ohledně uvedených pozemků. Ač předkupní právo žalovaných zaniklo pro pozdní vyplacení kupní ceny, byli jako vlastníci předmětných pozemků zapsáni v katastru nemovitostí.

Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 25. dubna 2003, č. j. 4 C 644/2002-53, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „žalobce je vlastníkem pozemku číslo parcely ST 222/1, 222/2 a parcely 423/3, 423/4, 423/5 a pozemku ve zjednodušené evidenci - parcely původní pozemkový katastr číslo parcely 423, vše evidováno u Katastrálního úřadu ve S. pro obec B. a k. ú. B. u P.“, a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil totiž, že žalovaní zaplatili žalobci kupní cenu včas ve dvouměsíční zákonné lhůtě, která začala běžet od obdržení nabídky na uzavření kupní smlouvy (tj. od 7. 12. 2001, kdy nabylo právní moci rozhodnutí nahrazující projev vůle žalobce učinit žalovaným nabídku koupě pozemků), a že se tak stali ve smyslu § 605 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), vlastníky předmětných pozemků.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. září 2003, č. j. 24 Co 208/2003-67, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemkových parcel č. 423/3 a č. 423/4 v katastrálním území B. u P. zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 244 u Katastrálního úřadu ve S., a v tomto rozsahu řízení zastavil, a změnil jej tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem stavebních parcel č. 222/1 a 222/2, pozemkové parcely č. 423/5 a pozemkové parcely č. 423 ve zjednodušené evidenci původního pozemkového katastru zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 244 pro obec B. a katastrální území B. u P. u Katastrálního úřadu ve S. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 26. 6. 2001, č. j. 6 C 181/2001-42, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2001, č. j. 18 Co 416/2001-57, bylo žalobci uloženo učinit žalovaným nabídku na uzavření kupní smlouvy ohledně stavebních parcel č. 222/1 a 222/2, pozemkové parcely č. 423/5 a parcely č. 423 ve zjednodušené evidenci původního pozemkového katastru zapsaných pro katastrální území B. u P. (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“), jež jsou zatíženy předkupním právem věcné povahy ve prospěch žalovaných, a to za stejných podmínek, za kterých mu je prodal L. S. na základě kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2000. Ve dnech 8. 1. 2002, 6. 2. 2002 a 24. 6. 2002 zaslali žalovaní žalobci k rukám jeho předsedy částky 40.000,- Kč, 35.480,- Kč a 75.480,- Kč. Dne 24. 6. 2002 byla kupní cena poukázána přímo žalobci. Odvolací soud zopakoval důkaz přečtením dodatku č. 1 ke smlouvě o pronájmu pozemků ze dne 9. 12. 1999 sjednaného dne 14. 3. 2000 mezi K. S. a žalovanými, v níž K. S. zřídil ve prospěch žalovaných předkupní právo věcné povahy k předmětným pozemkům (dále jen „smlouva“) a za pomoci gramatického výkladu článku 3 a 4 smlouvy dospěl k závěru, že osoby z předkupního práva oprávněné (žalovaní) se zavázaly v třicetidenní lhůtě počínající běžet dnem doručení nabídky nejen předložit písemný návrh na uzavření kupní smlouvy, ale zároveň v uvedené lhůtě zaplatit též kupní cenu. Současně si účastníci smlouvy dojednali, že když tak žalovaní neučiní, předkupní právo jim zanikne. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě byla nabídka učiněna dne 7. 12. 2001 (kdy nabyla právní moci rozhodnutí ukládající žalobci učinit žalovaným nabídku uzavření kupní smlouvy), bylo na žalovaných, aby v třicetidenní lhůtě (smlouvou sjednané) od učinění nabídky vyplatili žalobci kupní cenu ve výši 75.480,- Kč, za níž žalobce pozemky nabyl. Jelikož žalovaní poukázali žalobci část kupní ceny (40.000,- Kč) teprve dne 8. 1. 2002, tedy po uplynutí třicetidenní lhůty počínající běžet dnem 7. 12. 2001, jejich předkupní právo vůči žalobci zaniklo. Nadto konstatoval, že žalovaní kupní cenu žalobci nevyplatili ani v subsidiárně zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě (§ 605 obč. zák.), neboť žalobce poukázané platby nepřijal. V důsledku odmítnutí plnění účinky zaplacení nabízeného peněžitého plnění nemohly nastat a žalovaní možnost uložit plnění s účinky zaplacení do úřední úschovy ve smyslu § 568 obč. zák. v třicetidenní lhůtě a ani v dvouměsíční lhůtě nevyužili. Poté, co odvolací shledal existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, neboť jeho vlastnické právo k pozemkům není zapsáno v katastru nemovitostí, dospěl k závěru, že žalobci zůstalo zachováno vlastnické právo k předmětným pozemkům, když žalovaní nevyplatili žalobci kupní cenu ve lhůtě sjednané při zřízení předkupního práva a předkupní právo jim tak vůči němu zaniklo.

Žalovaní podali proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, dovolání. Jeho přípustnost opřeli o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. namítli, že odvolací soud pochybil, když změnil právní náhled na projednávanou věc oproti dosavadnímu zastávanému právnímu náhledu, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 181/2001 bylo žalovaným uloženo vyplatit žalobci kupní cenu do dvou měsíců po nabídce. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnili správnost závěru odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení argumentací, že žalobce zaplacenou kupní cenu přijal a vrátil ji až 9. 10. 2003, a vytkli mu nesprávnou aplikaci § 122 obč. zák. upravující počítání lhůt v občanskoprávních vztazích. Za použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. namítli, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah ujednání v dodatku č. 1 ke smlouvě o pronájmu pozemku ze dne 9. 12. 1999, jímž bylo v jejich prospěch zřízeno předkupní právo. Z textu ujednání obsaženého zejména v článku 4 smlouvy podle jejich názoru nevyplývá, že si strany sjednaly třicetidenní lhůtu k vyplacení kupní ceny. Poukazují přitom na samotné znění článku 4 smlouvy, v jehož textu je použita spojka „nebo“. Gramatický a logický výklad uvedeného článku nutně vyúsťuje v závěr, že smluvní strany neměly vůli sjednat zánik předkupního práva pro případ, že v třicetidenní lhůtě nebude předložen písemný návrh na uzavření kupní smlouvy a zároveň v téže lhůtě nebude zaplacena kupní cena. Z uvedených důvodů navrhli rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalobce se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, jež pokládal za přesvědčivé, a dovolání žalovaných navrhl odmítnout.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými (účastníky řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, dospěl k závěru, že je opodstatněné.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Žalovaní odvolacímu soudu vytkli, že zatížil řízení vadou vyvolanou změnou jeho právního náhledu oproti tomu, který byl dosud zastáván, a sice že rozhodnutím vydaným v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 181/2001 (nahrazujícím vůli žalobce učinit žalovaným nabídku uzavření kupní smlouvy) bylo žalovaným uloženo vyplatit žalobci kupní cenu do dvou měsíců po nabídce. Tím, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v důsledku změny právního náhledu nezrušil, nýbrž jej změnil, neumožnil účastníkům řízení vyjádřit se k němu a případně navrhnout další důkazy. Žalovaní sice uvedenou vadu namítli s výslovným odkazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak jejich námitka je podřaditelná pod tzv. zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je touto zmatečností postiženo tehdy, byla-li účastníku řízení postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Tak je tomu i v případě, kdy odvolací soud i přes změnu právního náhledu, která je důvodem kasačního rozhodnutí, rozhodnutí soudu prvního stupně změní či potvrdí. Účastníku řízení tím není dána možnost uplatnit právo vyjádřit se ke změněnému právnímu náhledu, případně předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98). Taková situace ovšem v posuzované věci nenastala. Již v usnesení ze dne 18. února 2003, č. j. 24 Co 30/2003-38, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 11. 2002, č. j. 4 C 644/2002-29, vyslovil totiž odvolací soud závazný právní názor, že doba, do kdy je osoba oprávněná z předkupního práva povinna vyplatit předmět předkupního práva, činí u nemovitostí dva měsíce, ovšem toliko v případě, že ve smlouvě o zřízení předkupního práva není sjednána doba jiná (§ 605 obč. zák.). Soudu prvního stupně proto uložil vyzvat žalobce k doplnění skutkového děje o údaj, zda smlouva, jíž bylo zřízeno předkupní právo žalovaných k předmětným pozemkům, obsahovala ujednání o lhůtě k vyplacení kupní ceny. Z uvedeného je zřejmé, že účastníci řízení poté, co se věc vrátila do stádia řízení před soudem prvního stupně, měli možnost vyjádřit se k odvolacím soudem zaujatému právnímu náhledu a případně i navrhnout nové důkazy. Namítanou zmatečností podle § 229 odst. 3 o. s. ř. tedy řízení v posuzovaném případě netrpí. Další zmatečnostní vady, případně jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalovaní nenamítali a jejich existence z obsahu spisu nevyplývá. Dovolací soud se proto dále zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaní obsahově vymezili.

Žalovaní především zpochybnili skutkové zjištění odvolacího soudu, že se ve smlouvě o zřízení předkupního práva zavázali ve lhůtě třiceti dnů po obdržení nabídky nejen předložit písemný návrh na uzavření kupní smlouvy, ale zaplatit i kupní cenu. Tím uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, a ze dne 31.10.2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002).

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C.H.Beck, Svazku 1, pod č. C 8).

Pro vyřešení hmotněprávní otázky, zda ve smyslu § 605 obč. zák. došlo k zániku předkupního práva žalovaných ve vztahu k žalobci, bylo stěžejní zjištění, zda a jakou lhůtu k vyplacení kupní ceny si účastníci smlouvy o zřízení předkupního práva sjednali. Odvolací soud s odkazem na výkladová pravidla obsažená v § 35 odst. 2 obč. zák. dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaní (osoby z předkupního práva oprávněné) se zavázali v článku 3 smlouvy o zřízení předkupního práva v třicetidenní lhůtě počínající běžet od obdržení nabídky nejen předložit písemný návrh na uzavření kupní smlouvy, ale zároveň v uvedené lhůtě zaplatit též kupní cenu. S tímto skutkovým závěrem se nelze ztotožnit.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.

Smlouva o zřízení předkupního práva, která je součástí smlouvy o pronájmu pozemků ze dne 9. 12. 1999, ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 14. 3. 2000, obsahuje v článku 3 ujednání smluvních stran, podle něhož se žalovaní zavazují nejdéle do 30 dnů od obdržení písemné nabídky zajistit na své náklady sepis kupní smlouvy a při jejím podpisu zaplatit osobě z předkupního práva povinné v hotovosti k jejím rukám kupní cenu rovnající se nejvyšší nabídce kupní ceny předložené třetí osobou a není-li takové nabídky, kupní cenu rovnající se nejvyšší nabídce kupní ceny zjištěné poptávkou po zprostředkování prodejce alespoň u tří realitních kanceláří. Článek 4 smlouvy obsahuje ujednání smluvních stran, podle něhož akceptují-li žalovaní nabídku a ve lhůtě uvedené v článku 3, tj. ve lhůtě 30 dnů od obdržení nabídky, nepředloží osobě povinné z předkupního práva řádný návrh kupní smlouvy nebo při jejím podpisu nezaplatí kupní cenu, věcné právo předkupní zaniká.

V posuzovaném případě je ujednání účastnických stran v článku 3 smlouvy o tom, v jaké lhůtě bylo sjednáno vyplacení kupní ceny - pokud jde o význam jednotlivých použitých pojmů, jejich vzájemnou návaznost a řazení ve struktuře celé smlouvy - jednoznačné a srozumitelné. Dohodli-li si účastníci smlouvy, jak je uvedeno v jejím článku 3, že se žalovaní zavazují nejdéle do 30 dnů od obdržení písemné nabídky zajistit na své náklady sepis kupní smlouvy a že při jejím podpisu zaplatí osobě z předkupního práva povinné kupní cenu, pak nelze než dovodit, že lhůta 30 dnů po obdržení nabídky byla sjednána ke splnění závazku zajistit sepis kupní smlouvy, a nikoli též ke splnění závazku zaplatit kupní cenu. Povinnost zaplatit kupní cenu se žalovaní zavázali splnit při podpisu kupní smlouvy, jehož realizace na třicetidenní lhůtu zjevně vázána není. Také výklad smluvního ujednání obsaženého v článku 4 smlouvy, který s článkem 3 smlouvy úzce souvisí a navazuje na něj, za pomoci interpretačních pravidel formulovaných v § 35 odst. 2 obč. zák. vede k témuž závěru. V článku 4 smlouvy si strany dojednaly, že předkupní právo zanikne buď tak, že žalovaní ve lhůtě 30 dnů od obdržení nabídky nepředloží osobě povinné z předkupního práva řádný návrh kupní smlouvy nebo tak, že při podpisu kupní smlouvy (nikoli ve lhůtě 30 dnů po obdržení nabídky) nezaplatí kupní cenu. Tvrzení žalobce, že účastnické strany měly v úmyslu pro zaplacení kupní ceny sjednat třicetidenní lhůtu, neodpovídá jejich písemnému projevu. Pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli žalobce usuzovat na záměr, že ke splnění závazku žalovaných vyplatit kupní cenu byla sjednána lhůta třiceti dnů po obdržení nabídky. Takový výklad by byl v rozporu s jazykovým projevem vůle. Výklad tohoto ujednání podaný odvolacím soudem, není proto správný.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud svůj právní závěr, že žalovaným zaniklo předkupní právo ve smyslu § 605 obč. zák., založil na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a je tedy vadné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl proto uplatněn oprávněně a jeho prostřednictvím se žalovaným podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Vzhledem k učiněným závěrům bylo již nadbytečné zabývat se dalšími námitkami žalovaných. Pouze k namítané nesprávnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., se sluší poznamenat, že odvolací soud se při posuzování této otázky neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, publikované v Právních rozhledech, 1999, č. 11, s. 601, a ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000); dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak nebyl užit opodstatněně.

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí, kterým se řízení končí, rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 31. října 2005

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru