Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 2/2002Rozsudek NS ze dne 27.03.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.2.2002.1
Dotčené předpisy

§ 213 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 2/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobců A/ A. Š., a B/ L. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému T. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 13 C 62/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. října 2001, č.j. 19 Co 140/2001-64, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. října 2001, č.j. 19 Co 140/2001-64 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby jim žalovaný zaplatil částku 100 000 Kč s 12 % úrokem z prodlení z dlužné částky od 1. 1. 2000 do zaplacení, spolu se smluvní pokutou ve výši 1 % z dlužné částky denně, která představuje za 18 dní prodlení 18 000 Kč. Svůj nárok dovozují ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 7. 5. 1999, na jejímž základě půjčili žalovanému částku 100 000 Kč s tím, že jim bude vrácena nejpozději 31. 12. 1999. Protože půjčka žalobcům vrácena nebyla, účtují žalovanému rovněž sjednanou smluvní pokutu.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 14. 12. 2000, č.j. 13 C 62/2000-41, uložil žalovanému zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 100 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení; žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 18 000 Kč zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobci uzavřeli se žalovaným dne 7. 5. 1999 smlouvu o půjčce, na jejímž podkladě téhož dne předali žalovanému 100 000 Kč. Protože žalovaný v dohodnutém termínu splatnosti, tj. do 31. 12. 1999, půjčku žalobcům nevrátil, náleží jim rovněž úroky z prodlení. Sjednanou smluvní pokutu ve výši 1 % z dlužné částky denně posoudil soud prvního stupně jako příčící se dobrým mravům.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. října 2001, č.j. 19 Co 140/2001-64, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (ve vyhovujícím výroku) změnil tak, že žalobu na zaplacení 100 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházeje z důkazů provedených před soudem prvního stupně, dospěl odvolací soud k jiným skutkovým závěrům, když provedené důkazy hodnotil odlišně. Uzavřel, že žalobci existenci své pohledávky vůči žalovanému neprokázali; žalovaný totiž pravost podpisu na smlouvě o půjčce popírá, ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví nevyplývá autentičnost jeho podpisu jednoznačně a svědkyně J. D. získala informace o půjčce pouze zprostředkovaně od žalobců, neboť u předání peněz přítomna nebyla. Existenci půjčky nelze podle odvolacího soudu spolehlivě dovodit ani z údajů uvedených v peněžním deníku žalobců nebo ze skutečnosti, že společnost, jejíž společnicí je manželka žalovaného, dne 23. 6. 1999 zakoupila osobní automobil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž namítají, že tento rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Mají za to, že provedené důkazy, včetně znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, dostatečně prokazují existenci půjčky mezi žalobci a žalovaným. Nesprávným shledávají, že odvolací soud důkazy, které provedl již soud prvního stupně, hodnotil odchylně od soudu prvního stupně, aniž výpovědi účastníků a svědkyně opakoval nebo doplnil. Nespokojil-li se odvolací soud se znaleckým posudkem, resp. zpochybňuje-li jeho jednoznačnost, měl si vyžádat provedení revizního znaleckého posudku. Z uvedených důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanými osobami (žalobci), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř

Dovolací soud je podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. Z úřadní povinnosti posuzuje pouze vady taxativně vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnost) a - je-li dovolání přípustné – jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); zatímco vady způsobující zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu tvrzeny nebyly a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, trpí řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může doznat změn i v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně (o nové hodnocení důkazu ve vlastním slova smyslu jde tam, kde odvolací soud má jiný názor na spolehlivost důkazního prostředku). Zásada, podle níž odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů účastníků řízení a svědků. Má-li odvolací soud jiný názor než soud prvního stupně na věrohodnost výpovědi účastníka nebo svědka, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr než soud prvního stupně (ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledku dokazování irelevantní), jestliže důkaz sám neopakoval (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Při hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) totiž spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, ke kterým tento soud dospěl hodnocením provedených důkazů, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod čísly 64/66 a 92/68). Neučiní-li tak, lze považovat jeho skutkové závěry za nepodložené, učiněné v rozporu s ustanoveními § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení je v takovém případě postiženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 1996, sp. zn. 3 Cdon 977/96, ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 635/96).

Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně po výslechu žalobce L. K. a žalovaného provedl listinné důkazy (smlouvu o půjčce ze dne 7. 5. 1999, smlouvu o sdružení ze dne 12. 1. 1994, peněžní deník sdružení A. z roku 1999, zprávu Policie ČR – dopravního inspektorátu v Ú., zprávu A. J. ze dne 6. 11. 2000), důkaz znaleckým posudkem, včetně výslechu soudní znalkyně Mgr. J. S., a vyslechl svědkyni J. D. Hodnocením všech těchto důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. učinil zjištění, že žalobci půjčili dne 7. 5. 1999 žalovanému částku 100 000 Kč se splatností půjčky do 31. 12. 1999, a žalovaný dosud půjčku žalobcům nevrátil. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud neuvěřil tvrzení žalovaného, že si od žalobců nikdy žádné finanční prostředky nepůjčil a tudíž ani žádnou smlouvu o půjčce nepodepsal, a řešil spor ve prospěch žalobců proto, že jejich verze skutku podávaná žalobou a obsažená ve výpovědi žalobce K., dokladovaná písemnou smlouvou o půjčce, koresponduje s výpovědí svědkyně D. a je v dostatečné míře podpořena i znaleckým posudkem, z jehož závěrů vyplývá, že eventualita pravého podpisu žalovaného na smlouvě o půjčce se jeví poněkud pravděpodobnější. Lze uzavřít, že soud prvního stupně při zjištění skutkového stavu věci čerpal podstatnou měrou z výpovědi jím slyšených účastníků řízení (jednoho ze žalobců a žalovaného) a svědkyně D. a na hodnocení pravdivosti, resp. věrohodnosti těchto důkazů - za situace, kdy i výpověď svědkyně D. podporující tvrzení žalobců hodnotil z hlediska závažnosti jako významnou - svůj skutkový závěr založil. Odvolací soud naproti tomu při jednání dne 11. 11. 2001 - aniž opakoval důkaz výslechem účastníků řízení a svědkyně D. (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) - provedl, resp. zopakoval pouze dva z listinných důkazů (přečetl obsah smlouvy o půjčce a obsah znaleckého posudku) a na tomto základě – vytýkaje soudu prvního stupně „přecenění vypovídací schopnosti jednotlivých důkazů“, a „logický rozpor v jejich hodnocení“ - dospěl k závěru, že žalobci existenci tvrzené půjčky neprokázali. V souvislosti s výtkou o „přecenění vypovídací schopnosti důkazu“ odvolací soud uvažoval mimo jiné i výpověď svědkyně D., které - na rozdíl od soudu prvního stupně - nepřisoudil hodnotu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí ve věci. Výpovědi žalobce L. K. a žalovaného z hlediska věrohodnosti sice odvolací soud výslovně nehodnotil, z jeho skutkového závěru lze však odvodit, že výpovědi žalobce K. neuvěřil (nepřiznal jí hodnotu věrohodnosti, dostatečné k prokázání tvrzení, že žalobci žalovanému půjčku ve výši 100 000Kč poskytli). S konstatováním, že „je třeba vycházet z toho, že zde stojí tvrzení žalobců proti tvrzení žalovaných“, a že ostatním soudem prvního stupně provedeným důkazům nelze přiznat hodnotu závažnosti, případně věrohodnosti a není je proto třeba opakovat, učinil odvolací soud skutkové závěry odlišné od těch, k nimž dospěl soud prvního stupně; s odkazem na ustanovení § 220 odst. 2 o. s. ř. pak rozsudek soudu prvního stupně změnil, maje za to, že skutkový stav věci zjistil po regulérním doplnění dokazování.

Lze uzavřít, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, odst. 2, věta první, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. března 2002

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru