Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 1258/2004Usnesení NS ze dne 07.12.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.1258.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 1258/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců A) V. M., zastoupeného, advokátem, a B) J. M., proti žalovaným 1) Ing. J. V. a 2) M. V., o zaplacení částky 6.264,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 106/97, o dovolání žalobce A) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2004, č. j. 13 Co 516/2003-239, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Domažlicích usnesením ze dne 19. června 2003, č. j. 3 C 106/97-227, odmítl pro opožděnost podle § 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), odvolání žalobce A) proti rozsudku téhož soudu ze dne 21. března 2003, č. j. 3 C 106/97-218. Současně rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. června 2004, č. j. 13 Co 516/2003-239, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce A) dovolání, jímž napadl správnost závěru odvolacího soudu, že odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. března 2003, č. j. 3 C 106/97-218, podal opožděně. Navrhl usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z pohledu (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a také v § 239 o. s. ř.

O žádný z případů upravených v citovaných ustanoveních se však v této věci nejedná.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé.

Dovolání není přípustné ani podle § 238 a § 238a o. s. ř., protože tato ustanovení přípustnost dovolání proti takovému usnesení neupravují.

Rovněž z § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, neboť nejde o případ v tomto ustanovení uvedený.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, nikoli však proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro jeho opožděnost (§ 208 odst. 1 o. s. ř.). Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 8/2002, a dále ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 41/2003.

Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.

Pro uvedený závěr je nerozhodná okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahovalo (v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu) poučení, že lze proti němu dovolání podat. Takovéto nesprávné poučení nemůže přípustnost mimořádného opravného prostředku založit, neboť z již citovaného ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, připouští-li to zákon. Jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně stanovena (§ 237 až § 239 o. s. ř.), jde vždy - a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod číslem 140/2002, ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2001, a ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a odpovídá situaci, kdy dovolatel nese procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto, a žalovaným v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 7. prosince 2004

JUDr. Blanka Moudrá,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru