Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 1205/2003Usnesení NS ze dne 15.06.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1205.2003.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

33 Odo 1205/2003-426

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně Ing. E. K., proti žalovaným 1) Č. a. d., Ú. a. n. a 2) Č. P. h., o zaplacení částek 2,471.540,70 Kč s příslušenstvím a 4,394.217,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 165/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2001, č. j. 35 Co 269/2001-311, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované náklady dovolacího řízení ve výši 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po prvním žalovaném (dále jen „žalovaný“) domáhala zaplacení 2,729.712,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že žalovanému byla rozhodnutím soudu uložena povinnost vydat jí jednu ideální polovinu v žalobě specifikovaných nemovitostí. Přestože lhůta k vydání uplynula dne 14. 6. 1997, žalovaný nadále předmětné nemovitosti pronajímá a nájemné si v plné výši ponechává. Po právní předchůdkyni druhé žalované, tj. po Č., žalobkyně požadovala zaplacení 4,756.838,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se o tuto částku na její úkor bezdůvodně obohatila užíváním prostor v předmětných nemovitostech.

Obvodní soud pro Prahu 8 částečným rozsudkem ze dne 15. 3. 2001, č. j. 23 C 165/98-151, zamítl žalobu jak v části, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 2,471.540,70 Kč s příslušenstvím, tak v části, jíž po Č. požadovala zaplacení 4,394.217,70 Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2001, č. j. 35 Co 269/2001-311, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé potvrdil; ve výrocích o příslušenství pohledávky rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 6. 1996, č. j. 12 C 252/91-357, byla Č. a. d., Ú. a. n., uložena povinnost vydat žalobkyni jednu ideální polovinu domu čp. 345 a stavební parcely č. 138 v katastrálním území K.; ohledně vydání zbylé poloviny těchto nemovitostí byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 1997, č. j. 20 Co 631/96-413. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 4. 2000, č. j. 2 Cdon 1323/97-481, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 1997, č. j. 20 Co 631/96-413, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 26. 9. 2000, č. j. 16 Co 217/2000-503, pak Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému uložena povinnost ve lhůtě třiceti dní od právní moci rozsudku vydat žalobkyni jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí a zamítnuta žaloba o vydání zbylé poloviny týchž nemovitostí, opětovně potvrdil; tento rozsudek pak nabyl právní moci dne 26. 10. 2000. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně není aktivně legitimována k uplatnění nároků na vydání bezdůvodného obohacení, které měli žalovaní na její úkor získat užíváním v žalobě specifikovaných nemovitostí jako celku v době do 26. 10. 2000. Žalobkyně totiž nenabyla vlastnické právo k podílu těchto nemovitostí dnem právní moci v pořadí prvního rozsudku odvolacího soudu, neboť tento rozsudek byl rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR jako vadné rozhodnutí zrušen. Vlastnicí jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí se stala až dnem právní moci v pořadí druhého rozhodnutí odvolacího soudu (tzn. dnem 26. 10. 2000). Žaloba ohledně částek, jimiž je vyčíslena hodnota užívání jedné ideální poloviny nemovitostí za období od 1. 7. 1997 do 25. 10. 2000 není proto po právu (nebyla-li žalobkyně ve zmíněné době vlastnicí, resp. spoluvlastnicí užívaných nemovitostí, nemohli se žalovaní na její úkor užíváním těchto nemovitostí obohatit) a na tom nemůže nic změnit ani aspekt dobrých mravů, jichž se žalobkyně rovněž dovolávala.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Má zato, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadně významné, neboť řeší dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku účinků pravomocného rozsudku. Žalobkyně nesouhlasí s tím, jak odvolací soud „posuzoval z hlediska právních účinků pravomocného rozsudku období mezi rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 1997 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2000, a to i s ohledem k téměř tříletému prodlení u Nejvyššího soudu“. Ohledně podrobnějšího odůvodnění dovolání odkázala na své budoucí podání, které hodlá podat po skončení nalézacího řízení, tzn. po rozhodnutí o celém jeho předmětu. Důvody dovolání poté rozvedla ve svých podáních, které doručila soudu prvního stupně osobně dne 11. 2. 2002 a 16. 5. 2003.

Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné, neboť žalobkyně se může domáhat práv plynoucích z vlastnictví předmětných nemovitostí až od právní moci v pořadí druhého rozsudku Městského soudu v Praze, tj. od 26. 10. 2000, neboť až na základě tohoto rozhodnutí se stala jejich spoluvlastníkem.

Rovněž právní předchůdkyně druhé žalované (usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2005, č. j. 33 Odo 1205/203-424 bylo rozhodnuto, že na místo žalované Č., bude v řízení pokračováno s Č. P. h.) má zato, že žalobkyni svědčí aktivní legitimace ohledně nároků na vydání bezdůvodného obohacení teprve ode dne 26. 10. 2000. Navíc je přesvědčena, že se jí dovolací řízení netýká, neboť žalobkyně se po změně dovolacího návrhu provedené podáním ze dne 15. 5. 2003 domáhá pouze zrušení rozhodnutí vůči žalovanému státnímu podniku. Dále namítá, že žalobkyně nesplňuje obligatorní podmínku dovolacího řízení, spočívající v zastoupení advokátem, a že její dovolání není přípustné, neboť v napadeném rozsudku odvolacího soudu není řešena otázka zásadního právního významu.

Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného usnesení bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (žalobkyně odvolala JUDr. T. L., advokátovi, plnou moc k zastupování až po podání dovolání) a bylo namístě zabývat se nejprve otázkou jeho přípustnosti.

Dovoláním lze podle ustanovení § 236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci), připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). O otázku zásadního právního významu naopak nejde, jestliže příslušná zákonná úprava je jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 513/99, uveřejněné pod označením C 127/2 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném Nakladatelstvím C. H. Beck). Ze skutečnosti, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal. Dovolací soud se tak nejdříve zabýval otázkou, zda může v této souvislosti přihlížet i k důvodům uplatněným až v podáních žalobkyně, jimiž bylo její původní dovolání doplněno.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

V posuzované věci byla žalobkyně při podání dovolání dne 2. 1. 2002 řádně (ve smyslu § 241 o. s. ř.) zastoupena advokátem JUDr. T. L. (tomuto zástupci vypověděla žalobkyně plnou moc k zastupování dne 28. 1. 2002 a týž den tuto skutečnost soudu i oznámila). Podmínka tzv. povinného zastoupení dovolatele nebyla tudíž splněna až při následných podáních, jimiž žalobkyně doplňovala své dovolání; tato doplňující podání byla sepsána buď žalobkyní osobně, příp. Mgr. D. D., která však není advokátkou a jíž žalobkyně pověřila svým zastupováním dne 16. 5. 2003. Protože rozsudek odvolacího soudu byl žalobkyni doručen dne 2. 11. 2001, dovolací lhůta – a tedy i lhůta pro možná doplnění dovolání – jí uplynula dne 2. 1. 2002. Dovolací soud proto není oprávněn přihlížet k následným podáním, jimiž žalobkyně doplňovala dovolání a jež doručila soudu prvního stupně osobně dne 11. 2. 2002 a dne 16. 5. 2003.

V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§ 241 a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) otevřela žalobkyně dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru, k němuž odvolací soud dospěl při řešení prejudiciální otázky vzniku vlastnického práva žalobkyně, a jímž dovodil, že spoluvlastnicí nemovitostí, jejichž užíváním měli žalovaní na její úkor získat bezdůvodné obohacení, se stala až právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu vydaného následně poté, kdy předchozí rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jinými slovy řečeno žalobkyně se domáhá posouzení právních účinků pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo k dovolání účastníka řízení zrušeno rozhodnutím dovolacího soudu v dovolacím řízení.

Dovolací soud předestřenou právní otázku nepovažuje za otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť se jedná o otázku triviální, jejíž výklad v soudní praxi žádné těžkosti nečiní. Smyslem mimořádných opravných prostředků je přezkoumání pravomocných soudních rozhodnutí. Přestože jsou tato rozhodnutí z titulu své právní moci rozhodnutími zásadně závaznými a nezměnitelnými, může výjimečně nastat průlom do jejich právní moci v případě, že jsou soudem v řízení o mimořádném opravném prostředku shledány důvody pro jejich zrušení. Důsledkem zrušení pravomocného rozsudku odvolacího soudu v řízení o dovolání nebo zrušení pravomocného rozsudku v řízení o žalobě pro zmatečnost je, že odstraněním dosud pravomocného rozhodnutí nastává stav, jako by toto rozhodnutí nebylo nikdy vydáno; výrok takového rozhodnutí nemá zásadně žádný dopad do hmotněprávní sféry právních subjektů (k tomu srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, 975 s.).

Se zřetelem k výše uvedenému lze tedy uzavřít, že v dovolání žalobkyní vznesená námitka není způsobilá přivodit závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly druhé žalované v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 7.500,- Kč (srov. § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 1 a 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady druhé žalované nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který druhou žalovanou v tomto řízení zastupoval. Prvnímu žalovanému v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí může oprávněná požádat o soudní výkon rozhodnutí.

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru