Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 1197/2004Rozsudek NS ze dne 29.03.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1197.2004.1
Dotčené předpisy

§ 114b předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 153a předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 1197/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyň a) Y. H. a b) H. V., zastoupených, advokátem, proti žalovanému m. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 78,991.110,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 139/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č. j. 13 Co 546/2003-133, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č. j. 13 Co 546/2003-133, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. června 2003, č. j. 19 C 139/2002-101, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 12. června 2003, č. j. 19 C 139/2002-101, uložil žalovanému povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyním částku 78,991.110,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 39,495.555,- Kč od 7. 6. 2001 do zaplacení a z částky 39,495.555,- Kč od 7. 6. 2002 do zaplacení, a to každé ze žalobkyň jednou polovinou přiznané částky a jednou polovinou příslušenství. Současně rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Učinil tak poté, kdy usnesením ze dne 8. dubna 2003, č. j. 19 C 139/2002-91, žalovaného vyzval, aby se ve smyslu § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci, a současně ho poučil podle § 114b odst. 5 o. s. ř. o následcích neuposlechnutí této výzvy. Žalovaný ve stanovené lhůtě na výzvu, která mu byla doručena do vlastních rukou dne 28. 4. 2003, nereagoval, své vyjádření zaslal soudu až v podání ze dne 7. 6. 2003, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 9. 6. 2003. Soud prvního stupně proto dovodil, že nastala fikce uznání nároku žalovaným podle § 114b odst. 5 o. s. ř., a rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2004, č. j. 13 Co 546/2003-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Námitky žalovaného, že žaloba nebyla způsobilá k věcnému projednání a že byl namístě postup podle § 43 odst. 1 o. s. ř., popř. že v posuzovaném případě by nemohl být schválen smír, neboť výše žádaných úroků z prodlení neodpovídá právní úpravě, neuznal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné. Odvolacímu soudu vytýká, že potvrdil rozsudek prvostupňového soudu o uznání přesto, že nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení podle § 114b o. s. ř., neboť povaha věci ani okolnosti případu nejen že nevyžadovaly, ale ani nepřipouštěly vydání takového rozhodnutí. V tomto směru poukazuje na obsah žaloby, z níž - přes dále namítané vady - vyplývá, že vlastnické právo k pozemkům, z něhož žalobkyně svůj nárok dovozují, není nesporné a je již předmětem soudního sporu. Ignorována byla skutečnost, že v řízení o nároku týchž žalobkyň na vydání bezdůvodného obohacení za jiné období žalovaný nárok neuznával a aktivně mu nadále odporuje. Přihlédnuto nebylo ani k tomu, že u žalovaného nepochybně nehrozí, že by se vyhýbal soudnímu jednání či jinak jednání soudu mařil. Druhým důvodem, který bránil ve vydání rozsudku pro uznání v dané věci, byla podle názoru žalovaného skutečnost, že žalobou je požadován úrok z prodlení, jehož výše je v rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku, což by bylo překážkou uzavření smíru. Poslední důvod, který bránil soudu postupovat podle § 114b o. s. ř., shledává žalovaný ve vadách žaloby. Skutková tvrzení v žalobě obsažená jsou totiž neurčitá a nesrozumitelná, žalobkyně především zmatečně specifikují pozemky, s nimiž spojují vznik bezdůvodného obohacení, případně škody, a nejasně uvádějí vzájemný vztah a význam údajů zapsaných na listech vlastnictví. Soud proto měl postupovat podle § 43 o. s. ř. a vést žalobkyně k odstranění vad žaloby. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně nesouhlasí s dovolacími námitkami žalovaného a navrhují dovolání jako zjevně nepřípustné odmítnout. Jsou přesvědčeny, že postup podle § 114b o .s. ř. byl zcela opodstatněný, když jim byl (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 5 C 41/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 23 Co 280/2001) již pravomocně přiznán týž nárok za jiné období užívání pozemků žalovaným. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1053/2000 připomínají, že soud prvního stupně je povinen vydat rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. ve vztahu § 114b odst. 5 o. s. ř. bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo naopak se podle nich požadavky žalobce jeví nedůvodnými. Ačkoli ostatní námitky uplatněné v dovolání žalobkyně považují za vyloučené z věcného přezkumu v dovolacím řízení, velmi podrobně se k nim vyjadřují, argumentují ve prospěch svého vlastnického práva k pozemkům, které zdědily, a kritizují postoj žalovaného k jimi uplatněnému právu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněným subjektem (žalovaným), při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s .ř. Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá posoudit, zda je jeho přípustnost dána podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle něho je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž teprve tehdy, že tomu tak skutečně je. Kladně vyjádřeným závěrem dovolacího soudu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí se dovolání stává přípustným.

Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen výhradně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci – předmětu řízení – týkají i procesní předpisy).

Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (s výjimkami zde uvedenými), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež byly dovoláním zpochybněny. Dovolatel závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí (a tím i přípustnost svého dovolání) spojoval mimo jiné s otázkou, zda v posuzovaném případě postupu podle § 114b o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. bránila okolnost, že žaloba trpěla vadami, přičemž již z jejího obsahu bylo zřejmé, že žalobkyně dovozují žalobou uplatněný nárok z vlastnického práva, které není nesporné a je předmětem sporu o určení vlastnického práva. Dovolací soud pro řešení této otázky shledal dovolání přípustným, neboť se jedná o otázku frekventovanou, jejíž výklad se v rozhodovací praxi soudů dosud neustálil.

Uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání (§ 153a odst. 1 o. s. ř.). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5, § 153a odst. 3 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Výzva musí být žalovanému doručena do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno a usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.

Usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání před soudem prvního stupně a provádí se se záměrem, aby bylo možno věc rozhodnout zpravidla při prvním jednání. K výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř. soud přistoupí tehdy, je-li třeba v rámci přípravy jednání zjistit stanovisko žalovaného a nelze-li ponechat jenom na jeho vůli, zda se vyjádří či nikoli. Tak je tomu tehdy, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné a nelze-li bez znalosti stanoviska žalovaného první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoli by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno.

Žaloba kromě obecných náležitostí uvedených v § 42 odst. 4 o. s. ř. musí obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se přitom rozumějí údaje, které jsou nezbytné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 4/1998). Jestliže žaloba těmto požadavkům nevyhovuje, trpí vadami, které brání dalšímu pokračování v řízení, a je vyloučeno, aby soud ve věci jednal, aniž by byly vady odstraněny.

V posuzovaném případě se žalobkyně domáhaly po žalovaném zaplacení částky 78,991.110,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že o tuto částku se žalovaný bezdůvodně obohatil, když v době od června 2000 do června 2002 užíval pozemky o výměře 12.023 m2, k nimž nárokují vlastnické právo jak žalobkyně, tak žalovaný, u nichž je zapsáno tzv. duplicitní vlastnictví ve prospěch obou účastnických stran a které jsou proto v současné době předmětem sporu o určení vlastnictví. Z obsahu žaloby pak vyplývá, že pozemky č. 1608/6 o výměře 5.542 m2 a č. 1608/7 o výměře 6.481 m2 (celkem tedy 12.023 m2) v katastrálním území Ď. žalobkyně získaly v roce 1999 děděním po M. B.. Pozemky č. 1608/20 o výměře 3.800 m2 a č. 1608/32 o výměře 5.791 m2, které vznikly oddělením z původních parcel č. 1608/6 a 1608/7, žalovaný koupil od M. B. v letech 1993 a 1994 za účelem výstavby skládky pevného komunálního odpadu. Žalobkyně jsou přesvědčeny, že pouze ony jsou vlastnicemi (resp. podílovými spoluvlastnicemi) pozemků užívaných žalovaným ke skládce komunálních odpadů, neboť kupní smlouvy, jimiž jejich právní předchůdkyně tyto pozemky žalovanému prodala, jsou neplatné.

Lze přisvědčit žalovanému, že žaloba, jíž se žalobkyně vůči žalovanému domáhají vydání bezdůvodného obohacení, trpí vadami, které brání dalšímu pokračování v řízení. Tyto vady spočívají v nejasnosti žaloby, v jejím vnitřním rozporu v uváděných rozhodujících skutečnostech, tedy údajích, které jsou zcela nutné k posouzení, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Z žaloby totiž nelze bez dalšího postavit najisto, které pozemky má žalovaný podle tvrzení žalobkyň skutečně užívat bez právního důvodu, resp. na základě neplatného právního úkonu. Žalobkyně v žalobě totiž na straně jedné uvádějí, že „předmětem jejich žaloby je vydání náhrady škody či bezdůvodného obohacení zaplacením částky odpovídající obvyklému nájmu ...z výměry užívaných pozemků 12.023 m2“, na straně druhé však hovoří o „záboru pozemků žalobkyň užívaných k podnikání s odpady“ a argumentují tím, že žalovaný se na jejich úkor obohacuje, neboť kupní smlouvy, jimiž koupil od právní předchůdkyně žalobkyň pozemky za účelem vybudování skládky tuhého komunálního odpadu (které za tímto účelem užívá), jsou neplatné. Pozemky, které žalobkyně zdědily po zůstavitelce M. B., a pozemky, které žalovaný od M. B. koupil za účelem zřízení skládky, však nejsou – jak vyplývá z obsahu žaloby i z předložených listin - totožné. Liší se především svými výměrami, které jsou významné z hlediska vyčíslení případného bezdůvodného obohacení, jež měl žalovaný na úkor žalobkyň získat, ať již užíváním pozemků bez právního důvodu nebo na základě neplatných právních úkonů. Bylo proto nezbytné, aby žalobkyně odstranily zjevné rozpory ve svých tvrzeních a postavily najisto, které z pozemků jsou ve skutečnosti žalovaným užívány (tedy užíváním kterých z pozemků vzniká tvrzené bezdůvodné obohacení žalovaného). Jak již bylo shora konstatováno, usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. K přípravě jednání –av jejím rámci též k vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. – proto soud přistoupí až tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě. Jen v takovém případě je totiž možné na základě usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. řádně připravit jednání a jen za těchto okolností mohou být též splněny podmínky, za nichž se má za to, že žalovaný uznal nárok, který je proti němu uplatňován žalobou. „Fikce“ uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. se nemůže uplatnit, byl-li uplatněn nárok žalobou, která vykazuje vady (neobsahuje všechny stanovené náležitosti, je nesrozumitelná nebo neurčitá), jež brání dalšímu pokračování v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 9/2003).

Pokud žalobkyně skutečně tvrdí, že bezdůvodné obohacení žalovanému vzniká užíváním jen těch pozemků, které na něho byly převedeny kupními smlouvami, jejichž platnost zpochybňují, nemůže žaloba o zaplacení částky 78,991.110,- Kč vycházející z celé výměry pozemků č. 1608/6 a 1608/7 plně obstát a jeví se zčásti jako zřejmě bezúspěšná. Ani v případě zřejmé bezúspěšnosti žaloby není v rámci přípravy jednání dán důvod k postupu podle § 114b o. s. ř. a k vydání usnesení, na jehož základě by došlo k fikci uznání nároku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2040/2002, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud ČR svým usnesením ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 641/03, jako nedůvodnou odmítl). Z hlediska úvahy o zřejmé bezúspěšnosti žaloby pak nelze pominout ani námitku žalovaného, že rozsudek pro uznání byl vydán za situace, kdy již z obsahu žaloby i z předložených listin vyplývalo, že vlastnické právo k pozemkům č. 1608/20 a 1608/32 svědčí, resp. je v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch obou účastnických stran. Úspěšnost žaloby tak odvisela od řešení otázky platnosti kupních smluv, jimiž právní předchůdkyně žalobkyň zmíněné pozemky převedla do vlastnictví žalovaného. Tuto otázku by musel soud v daném řízení řešit jako otázku prejudiciální. Soudní řízení o určení vlastnického práva k uvedeným pozemkům vedené u soudu prvního stupně totiž nebylo dosud skončeno a odkazy žalobkyň na výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 41/99 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Co 280/2001, nejsou přiléhavé, neboť v uvedeném řízení požadovaly žalobkyně po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku užívání pozemků č. 1608/6 a 1608/7 bez právního důvodu v době od května 1999 do května 1999, tedy v době, kdy žalovanému ještě nesvědčilo vlastnické právo k pozemkům č. 1608/20 a 1608/32 (jeho vlastnické právo bylo v katastru nemovitostí zapsáno až k návrhu ze 7. 6. 2000). Odvisí-li výsledek sporu od řešení prejudiciální otázky určení vlastnického práva k pozemkům, jejichž užívání mohlo dát vzniku bezdůvodného obohacení uživatele, nelze bez jejího vyřešení vyloučit případnou zřejmou bezúspěšnost žaloby, ať již – po odstranění vytčených vad žaloby – zcela či zčásti.

Z uvedeného je nepochybné, že o věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., ačkoli žaloba trpěla (ve vylíčení rozhodujících skutečností) vadami, které bránily pokračování v řízení, a ačkoli nebyl důvod v rámci přípravy jednání k postupu podle § 114b o. s. ř. a k vydání usnesení, na jehož základě by došlo k fikci uznání nároku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Za této situace již bylo bezpředmětné rozhodovat o návrhu, jímž žalobkyně požadovaly „zrušit usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 33 Odo 1197/2004-154, kterým byla odložena vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 546/2003-133, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2003 sp. zn. 139/2002-101“, jenž je svým obsahem návrhem na zrušení povoleného odkladu vykonatelnosti. Povolený odklad vykonatelnosti v posuzované věci totiž platí pouze do právní moci rozhodnutí, kterým bylo dovolací řízení skončeno.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.)

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2005

JUDr. Ivana Zlatohlávková ,v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru