Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 1046/2003Rozsudek NS ze dne 05.04.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1046.2003.1
Dotčené předpisy

§ 701 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 40a odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 1046/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobců A/ R. Z. a B/ S. Z., zastoupených, advokátkou, proti žalovanému m. Ž., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 25.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 37/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2003, č. j. 26 Co 37/2003-75, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2003, č. j. 26 Co 37/2003-75, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se jako společně a nerozdílně oprávnění domáhali po žalovaném zaplacení částky 25.500,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že žalovaný se o tuto částku na jejich úkor bezdůvodně obohatil, když mu podle nově uzavřené neplatné nájemní smlouvy zaplatili za pronájem bytu tržní nájemné, ačkoli měl nárok pouze na tzv. regulované nájemné.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 8. 11. 2002, č. j. 5 C 37/2002-57, uložil žalovanému povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 25.500,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 9. 2. 2002 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 6,5 % z částky 25.500,- Kč od 25. 1. 2002 do 8. 2. 2002 žalobu zamítl; ohledně zbývajícího příslušenství řízení zastavil v důsledku částečného zpětvzetí žaloby a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou na základě rozhodnutí o přidělení bytu z 22. 8. 1984 jako manželé společnými nájemci bytu v domě, který je ve vlastnictví žalovaného. Protože po dobu delší než 7 měsíců neplatili řádně nájemné a zálohy za služby spojené s užíváním bytu, domáhal se žalovaný přivolení soudu k výpovědi z nájmu, přičemž svou žalobu vzal zpět poté, kdy dne 29. 6. 1998 uzavřel s prvým žalobcem dohodu o zrušení práva užívání bytu ke dni 30. 6. 1998 proto, že „jako uživatel bytu v domě čp. 239 ulice K. nadále nechce předmětný byt užívat“ a novou nájemní smlouvu na předmětný byt. V ní bylo dohodnuto, že se nájemce zavazuje platit měsíční nájem a úhradu za služby v celkové výši 2.521,- Kč s tím, že zvláštní právní předpis stanoví mimo jiné způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení apod. Nájemné za předmětný byt činilo podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. v období od února do června roku 2000 1.068,- Kč, v období od července roku 2000 do června roku 2001 1.120,- Kč a od července 2001 do prosince 2001 1.165,- Kč. Žalobci zaplatili žalovanému na nájemném za uvedené období celkem o 25.500,- Kč více, než kolik představovalo nájemné podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. Na základě uvedených skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že nájemní smlouva i dohoda o skončení nájmu uzavřené dne 29. 6. 1998 jsou neplatné. Důvodem neplatnosti je v případě nájemní smlouvy absence jedné z jejích podstatných náležitostí, neboť z jejího obsahu nelze zjistit, v jaké výši bylo sjednáno nájemné a v jaké výši zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu; stanovení částky zahrnující obě uvedené platby bez možnosti identifikace konkrétní výše té které z nich je neurčitým ujednáním o těchto platbách. Dohodu o skončení nájmu shledal neplatnou proto, že v ní není určen byt, jehož nájem má být ukončen. Jelikož původní nájemní vztah žalobců k předmětnému bytu trvá v nezměněné podobě, byli tito i nadále povinni platit žalovanému tzv. „regulované“ nájemné podle vyhlášky 176/1993 Sb. Platby přesahující výši regulovaného nájemného jsou proto bezdůvodným obohacením žalovaného, které je povinen žalobcům vydat.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 4. 2003, č. j. 26 Co 37/2003-75, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně jako soud prvního stupně dovodil, že výši nájemného, které žalobci za užívání bytu měli platit, nelze odvodit z neplatné nájemní smlouvy uzavřené dne 29. 6. 1998, nýbrž z vyhlášky č. 176/1993 Sb. Neplatnost zmíněné nájemní smlouvy shledal odvolací soud v jiné skutečnosti, než soud prvního stupně. Protože žalobci byli společnými nájemci předmětného bytu, musela být smlouva vedoucí ke změně v obsahu nájemního vztahu uzavřena oběma společnými nájemci (tzn. oběma žalobci), neboť změna obsahu nájemního vztahu jen u některého ze společných nájemců je (až na některé zákonné výjimky) vyloučena. Dohodu o ukončení nájmu a nájemní smlouvu uzavřel se žalovaným toliko první žalobce a z obsahu těchto úkonů nevyplývá, že by přitom jednal zároveň jako zástupce druhé žalobkyně. Jde tudíž o neplatné právní úkony. Jestliže nájemné, které žalobci žalovanému platili na základě neplatné nájemní smlouvy, bylo vyšší nežli původní nájemné, získal žalovaný na úkon žalobců bezdůvodné obohacení, které je povinen jim vydat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozsudku. Je přesvědčen, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když uzavřel, že dohoda o ukončení nájmu a následná nájemní smlouva jsou neplatné. Má zato, že na společný nájem bytu manželů lze analogicky vztáhnout ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku. Uzavřel-li tedy první žalobce se žalovaným dohodu o ukončení nájmu a nájemní smlouvu bez účasti své manželky (druhé žalobkyně), jsou tyto právní úkony platné, dokud se druhá žalobkyně nedovolá jejich neplatnosti. Druhá žalobkyně tak ve tříleté promlčecí lhůtě neučinila a její právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu prvního žalobce je promlčeno (žalovaný připomíná, že v řízení vznesl námitku promlčení). Dohoda o ukončení nájmu a nájemní smlouva jsou tudíž platné přesto, že byly uzavřeny toliko prvním žalobcem. Žalovaný má dále zato, že nejsou dány ani důvody neplatnosti předmětných smluv uváděné soudem prvního stupně, což ve svém dovolání blíže odůvodňuje. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli dovolání žalovaného odmítnout, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Mají zato, že absence podpisu druhé žalobkyně vede k absolutní neplatnosti dohody o skončení nájmu bytu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovaným) řádně zastoupenou advokátem, se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), připouští zákon dovolání pouze tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Protože otázku spočívající v posouzení platnosti smluv (tj. dohody o skončení nájmu bytu a nové nájemní smlouvy ze dne 29. 6. 1998), na níž založil své rozhodnutí a již žalovaný v dovolání zpochybnil, řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, je dovolání žalovaného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.

Podle ustanovení § 700 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), byt může být ve společném nájmu více osob. Společní nájemci mají stejná práva a povinnosti. Podle ustanovení § 701 odst. 1 ObčZ běžné věci, týkající se společného nájmu bytu, může vyřizovat každý ze společných nájemců. V ostatních věcech je třeba souhlasu všech; jinak je právní úkon neplatný.

Podle ustanovení § 40a věty první ObčZ jde-li o důvod neplatnosti (mimo jiné) podle § 701 odst. 1, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.

Z ustanovení § 701 odst. 1 ObčZ vyplývá, že při vyřizování jiných než běžných věcí, týkajících se společného nájmu bytu (jakou uzavření dohody o skončení nájmu bytu nepochybně je), vyžaduje se k platnosti právních úkonů souhlas všech společných nájemců, a to bez rozlišení, zda jde o společný nájem bytu manžely či nikoliv (ustanovení týkající se výhradně společného nájmu bytu manžely totiž zvláštní úpravu v této věci neobsahují). Je-li však takový právní úkon učiněn jen jedním ze společných nájemců bytu (manželů), je v souladu s ustanovením § 40a větou první ObčZ platný až do případného dovolání se jeho neplatnosti druhým z manželů (relativní neplatnost právního úkonu).

Dospěl-li v posuzovaném případě odvolací soud k závěru, že dohoda o skončení nájmu bytu č. 2 v domě čp. 239 v Ž., kterou za žalobce - společné nájemce tohoto bytu uzavřel dne 29. 6. 1998 pouze první žalobce, je z tohoto důvodu neplatná, aniž se přitom zabýval otázkou, zda se druhá žalobkyně neplatnosti této dohody ve stanovené promlčecí době dovolala, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Neúplné (nesprávné) pak musí být rovněž posouzení platnosti nové nájemní smlouvy k předmětnému bytu, kterou prvý žalobce a žalovaný uzavřeli dne 29. 6. 1998; její obsah a platnost je totiž nutno zkoumat v kontextu s předcházející dohodou o ukončení nájmu předmětného bytu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, příp. ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 64/2000). Dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl proto uplatněn důvodně a Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 5. dubna 2005

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru