Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 1003/2005Usnesení NS ze dne 30.11.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1003.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Odo 1003/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. P. Z., proti žalovanému M. K., o zaplacení 68.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 86/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 26 Co 85/2002-68, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce požadoval po žalovaném zaplacení 68.000,.- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že dne 23. 10. 1998 koupil od žalovaného automobil zn. Fiat Croma bílé barvy, rok výroby 1989 za sjednanou kupní cenu 68.000,.- Kč. Dne 10. 12. 1998 tento automobil vydal na výzvu Policii ČR v T., neboť se jednalo o věc, která byla dříve odcizena. Policie pak automobil dne 30. 3. 1999 vrátila majiteli V. B. Na výzvy k vrácení kupní ceny žalovaný nereagoval.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. října 2001, č. j. 48 C 86/99-56, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci 68.000,.- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 18. 1. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 23. 10. 1998 kupní smlouvu, podle níž žalobce koupil od žalovaného v žalobě specifikovaný osobní automobil za kupní cenu 68.000,- Kč. Sám žalovaný tento automobil získal koupí od I. J., který byl jeho držitelem od 15. 5. 1998 do 27. 10. 1998. Poté, kdy žalobce předmětný automobil od žalovaného koupil, bylo zjištěno, že se jedná o vozidlo odcizené, jehož vlastníkem je V. B. Žalobce byl policií vyzván, aby automobil vydal, této výzvě dne 10. 12. 1998 dostál a policie automobil vrátila majiteli. Dne 18. 1. 1999 žalobce od kupní smlouvy uzavřené se žalovaným písemně odstoupil a požádal o vrácení kupní ceny. Žalovaný na výzvu nereagoval. Soud neuvěřil obraně žalovaného, že prodej automobilu pouze zprostředkoval a že kupní smlouvu se žalobcem neuzavřel on, nýbrž I. J. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně posoudil právní vztah účastníků jako vztah z kupní smlouvy, která je neplatná, neboť žalovaný žalobci prodal věc, která nebyla v jeho vlastnictví. Dovodil, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil plněním z neplatného právního úkonu a je povinen toto obohacení žalobci vydat.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 26 Co 85/2002-68, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že se zamítá žaloba v části, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 68.000,- Kč od 18. 1. 1999 do 18. 6. 1999; jinak tento rozsudek potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil závěrům vysloveným soudem prvního stupně, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu podle § 588 a násl občanského zákoníku a že tato smlouva je neplatná, protože jejím předmětem byla věc, jejímž vlastníkem nebyl prodávající, tedy žalovaný. Protože důsledkem absolutní neplatnosti právního úkonu je povinnost každého z účastníků smluvního vztahu vrátit si vzájemně přijatá plnění (§ 451, § 457 občanského zákoníku) a žalobce svou povinnost splnil vydáním věci Policii ĆR, má bez dalšího nárok vůči žalovanému na vrácení kupní ceny. Ani odvolací soud nepřisvědčil žalovanému, že prodej předmětného automobilu pouze zprostředkoval, resp. obstaral. K namítanému nedostatku pasivní legitimace na straně žalované uvedl, že vycházel z prokázaných skutečností, že žalovaný v říjnu 1998 podnikal jako fyzická osoba, provozovnu měl v B., kde předmětný automobil žalobce zakoupil. Ze „zprostředkovatelské faktury“ ze dne 23. 10. 1998 je zřejmé, že bylo užito razítka „AUTOBAZAR R.“ (název, pod kterým autobazar provozovali žalovaný a M. K.) s uvedením identifikačního čísla žalovaného. Vycházeje z toho, že nezaměnitelnost subjektu uzavírajícího se žalobcem kupní smlouvu vyplývá především z identifikačního čísla, uzavřel, že prodávajícím byl žalovaný a pokud kupní smlouvu fakticky uzavřel se žalobcem M. K., byl buď k takovému jednání za žalovaného pověřen nebo pověřen nebyl. V prvém případě by byl pověřen k prodeji aut na provozovně žalovaného, byl zmocněn ke všem úkonům, k nimž při takové činnosti obvykle dochází a práva a povinnosti z takového jednání by vznikly přímo žalovanému (§ 15 obchodního zákoníku). V druhém případě by se jednalo o zvláštní případ tzv. nezmocněného jednatelství, na který pamatuje § 16 obchodního zákoníku; žalovaný by byl i v tomto případě jednáním M. K. vázán, neboť k prodeji došlo v provozovně žalovaného a z ničeho nevyplynulo, že by kupující mohl vědět, že za žalovaného jedná osoba, která k takovému jednání nebyla zmocněna. V obou případech byla kupní smlouva o prodeji předmětného automobilu uzavřena mezi žalobcem a žalovaným. Odvolací soud nevzal za prokázané tvrzení žalovaného, že se žalobcem jednal dne 23. 10. 1998 M. K., s nímž žalovaný společně podnikal pod jménem AUTOBAZAR R. Pro úplnost pak připomněl, že žalovaný by byl věcně pasivně legitimován i v takovém případě, neboť závazky z podnikání sdružení jsou účastníci sdružení povinni splnit společně a nerozdílně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu tohoto rozhodnutí. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozsudek – stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně – spočívají na nesprávném právním posouzení věci a že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Závěr o tom, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován opřel odvolací soud v podstatě pouze o skutečnost, že doklad o prodeji vozidla ze dne 23. 10. 1998 byl opatřen identifikačním číslem žalovaného. Žalovaný je však přesvědčen, že takovýto důkaz nemůže sloužit k řádnému prokázání existence právního vztahu mezi účastníky řízení. Žalovaný na předmětný doklad nikdy své identifikační číslo neuvedl, tento doklad nepodepsal, nikdy od žalobce nepřevzal žádné peníze a nikdy se s ním ani nesetkal. M. K., ani nikdo jiný, nebyl v rozhodné době pověřen žalovaným k prodeji aut v provozovně a nemohl jednat a ani nejednal za žalovaného ani v rámci tzv. nezmocněného jednatelství. K prodeji totiž nedošlo na provozovně žalovaného, jak naznal odvolací soud. Předmětná provozovna totiž sloužila k provozování podnikatelské činnosti dvou samostatných podnikatelů, kteří se pouze formálně sdružili ve smyslu ustanovení § 829 a násl. občanského zákoníku ve sdružení „Autobazar R.“. Pokud tedy někdo uzavřel na provozovně jakoukoli smlouvu, nebyl to žalovaný, nýbrž M. K. a jen on mohl být účastníkem smlouvy se zákazníkem. Žalovaný zdůrazňuje, že on i M. K. podnikali ve všech případech každý vlastním jménem a na vlastní účet. Nelze ani vyloučit, že někdo třetí zneužil razítka obsahujícího údaje „Autobazaru R.“, jednal v prostorách tohoto autobazaru a vydával se za jeho provozovatele či zástupce. Odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně vyhodnotily a jednostranně posoudily provedené důkazy, když dovodily, že mezi účastníky nedošlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy, přestože sám žalobce v řízení uvedl, že předmětné vozidlo nepatřilo žalovanému, ale třetí osobě. Uvěřily jedinému důkazu předloženému osobou nevěrohodnou (I. J.), která nabídla k prodeji kradený vůz. I kdyby tedy předmětný obchodní případ vyřizoval osobně žalovaný, nebylo bezpečně prokázáno, že mezi ním a žalobcem byla uzavřena kupní smlouva. Žalovaný tudíž setrvává na své stanovisku, že nemůže být ve věci pasivně legitimován, neboť mezi účastníky nevznikl žádný právní ani jiný vztah. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným), zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Každé podání účastníka řízení, tedy i dovolání, je nutno hodnotit podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání se podává, že směřuje pouze proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Ostatně proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně by odvolání nebylo ani subjektivně přípustné (k podání dovolání je totiž subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, přičemž měnícím výrokem nedošlo k žádné újmě na právech žalovaného, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal část uplatněného nároku požadující 3% úrok z prodlení z částky 68.000,- Kč od 18. 1. 1999 do 18. 6. 1999 opodstatněnou).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesením odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno napadat rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).

I když žalovaný v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho podání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl. Je totiž přesvědčen, že pokud by soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy, a vzaly v úvahu všechny jeho argumenty, musely by zjistit, že ani on, ani žádná jím pověřená osoba s žalobcem kupní smlouvu, jejímž předmětem byl v žalobě specifikovaný osobní automobil, neuzavřela, tedy, že „mezi účastníky nevznikl žádný právní vztah a že žalovaný je pouhou obětí protiprávního jednání neznámé třetí osoby, která se na jeho úkor obohatila“. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci (tj. nesprávným závěrem o věcné pasivní legitimaci), pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by dovodit, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Jinak řečeno výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.

Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Lze proto uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, který by měl právo na náhradu těchto nákladů, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. listopadu 2005

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru