Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Odo 1000/2003Rozsudek NS ze dne 23.06.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1000.2003.1
Dotčené předpisy

§ 838 odst. 1 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 1000/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce P. L., proti žalovaným 1) J. L., 2) V. V., a 3) Z. Z., o zaplacení částky 112.605,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 108/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2002, č. j. 27 Co 315/2002-286, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2002, č. j. 27 Co 315/2002-286, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. října 2001, č. j. 3 C 108/97-257, v části výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 56.302,50 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 26. 11. 1998 do zaplacení, se odmítá.

II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2002, č. j. 27 Co 315/2002-286, jímž byl změněn zamítavý výrok rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. října 2001, č. j. 3 C 108/97-257, tak, že žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku další částku 56.302,50 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1995 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 7.775,- Kč k rukám JUDr. J. K., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se po žalovaných domáhal žalobou v konečném znění zaplacení částky 474.198,70 Kč s příslušenstvím z titulu majetkového vypořádání po svém vystoupení ze sdružení. Požadovaná částka představuje nedoplatek jeho podílu na majetku sdružení.

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 31. října 2001, č. j. 3 C 108/97-257, řízení o zaplacení částek 170.000,- Kč a 37.500,- Kč zastavil (výroky I. a II.), žalovaným uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 417.896,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 26. 11. 1998 do zaplacení (výrok III.) a úroky z prodlení ve výši 17 % za dobu od 1. 2. 1995 do 25. 11. 1998 z částek ve výroku specifikovaných (výrok V.), žalobu o zaplacení další částky 56.302,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (VI.).

K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. října 2002, č. j. 27 Co 315/2002-286, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 417.896,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 26. 11. 1998 do zaplacení (výrok III.) a další úroky z prodlení ve výši 17 % za dobu od 1. 2. 1995 do 25. 11. 1998 ze specifikovaných částek (výrok V.), změnil jej ve výroku IV. tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku další částku 56.302,50 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1995 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soud prvního stupně ze skutkového zjištění, které učinil na podkladě provedeného dokazování, dovodil, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne 1. 10. 1992 smlouvu o sdružení podle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“). Účast žalobce ve sdružení zanikla ke dni 31. 1. 1995, neboť k tomuto dni ze sdružení z vážných důvodů platně vystoupil (§ 838 odst. 1 obč. zák.). Vážné důvody spatřoval soud prvního stupně v okolnosti, že žalobce nesouhlasil s podnikatelským plánem žalovaných zakoupit nemovitost za kupní cenu, kterou podle jeho názoru nebyli účastníci schopni uhradit, a osobně ručit za úvěr, který jim měl být poskytnut na zaplacení kupní ceny. Ke dni zániku členství žalobce ve sdružení představovala hodnota majetku sdružení částku 2,856.794,80 Kč. Z toho podíl připadající na žalobce činil částku 714.198,70 Kč. Po částečném plnění žalovaných a dohodě o hodnotě ochranné známky zůstala žalobci na jeho podílu nevyplacena částka 474.198,70 Kč. Žalovaní v průběhu řízení v rámci procesní obrany uplatnili námitku započtení mimo jiné částky 112.605,- Kč. Tvrdili, že žalobce v nevhodnou dobu vystoupil ze sdružení a tím jim způsobil škodu, neboť v důsledku jeho jednání neobdrželi včas úvěr, dostali se do prodlení se zaplacením doplatku kupní ceny za vydraženou nemovitost a za pozdní úhradu kupní ceny zaplatili penále ve výši 112.605,- Kč. Soud prvního stupně procesní obranu žalovaných uznal pouze částečně. Zjistil, že účastníci vydražili dne 14. 12. 1994 ve veřejné dražbě nemovitost za kupní cenu 1,696.523,- Kč. Česká spořitelna, a. s. zamítla v měsíci březnu 1995 žádost žalovaných o poskytnutí úvěru ve výši 1,500.000,- Kč (z něhož měli uhradit kupní cenu za vydraženou nemovitost), přičemž jedním z důvodů tohoto rozhodnutí bylo vystoupení žalobce ze sdružení spojené s nevyjasněnou otázkou majetkového vypořádání. Žalovaní dne 8. 1. 1996 uzavřeli kupní smlouvu se státním podnikem T.-V. ú. p. j. t., státním podnikem v likvidaci ohledně vydražené nemovitosti. Doplatek kupní ceny ve výši 1,006.523,- Kč do 8. 3. 1996 (tj. ve sjednané lhůtě splatnosti) nezaplatili a protože se tak stalo až 25. 11. 1996, zaplatili prodávajícímu podle smluvního ujednání obsaženého v kupní smlouvě penále za pozdní úhradu doplatku kupní ceny v částce 112.605,- Kč. Na základě tohoto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že penále za pozdní zaplacení kupní ceny je škodou, která byla spoluzaviněna žalobcem, jenž v nevhodnou dobu vystoupil ze sdružení (§ 838 odst. 1 obč. zák.). To bylo jednou z příčin neposkytnutí úvěru na včasné zaplacení kupní ceny. Míru, kterou žalobce odpovídá za vzniklou škodu, vyjádřil jednou polovinou. Dovodil tak, že pohledávka žalobce zanikla v důsledku započtení v rozsahu 56.302,50 Kč s příslušenstvím.

Odvolací soud v prvé řadě (na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně) vyslovil právní názor, že účast žalobce ve sdružení skončila dohodou účastníků uzavřenou konkludentně ke dni 31. 1. 1995; proto jsou žalovaní povinni vyplatit žalobci podíl na majetku sdružení podle stavu ke dni 31. 1. 1995 v penězích (§ 839 obč. zák.). Neztotožnil se však se názorem soudu prvního stupně, který v rámci úvah, zda došlo k zániku pohledávky žalobce v důsledku započtení částky 112.605,- Kč, dovodil, že penále je škodou, za kterou žalobce zčásti odpovídá. Po zopakování důkazů kupní smlouvou ze dne 8. 1. 1996 a zápisem z jednání třetího žalovaného s Českou spořitelnou, a. s. ze dne 24. 2. 1995 došel k závěru, že žalobce vážné důvody pro ukončení členství ve sdružení neprokázal. Jelikož ze stanov sdružení (jejich článku VI.) vyplývá, že se předpokládá realizace většinového rozhodnutí společníků, nemůže nesouhlas jednoho z nich s většinovým rozhodnutím sám o sobě představovat vážný důvod pro vystoupení ze sdružení. Žalobce přitom neprokázal, že jeho subjektivní obava ze zadlužení společníků bankovním úvěrem poskytnutým na zaplacení kupní ceny za nemovitosti vydražené dne 14. 12. 1994 je objektivně oprávněná. Otázku, zda žalobce ukončil členství ve sdružení v nevhodnou dobu, ovšem nepokládal za relevantní pro posouzení jeho odpovědnosti za penále zaplacené za porušení povinností z kupní smlouvy. Vyšel totiž ze zjištění, že žalovaní sjednávali kupní smlouvu včetně termínu pro zaplacení doplatku kupní ceny přibližně jeden rok po zániku členství žalobce ve sdružení. V tu dobu již vlastnické právo účastníků k nemovitostem vydraženým v prosinci 1994 zaniklo (§ 11 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, v platném znění - dále jen „zák. č. 427/1990 Sb.“) a žalovaní neměli k uzavření kupní smlouvy žádnou právní povinnost. Pokud tak učinili, jednali ze svého vlastního svobodného rozhodnutí a jestliže neměli zajištěny potřebné finanční prostředky, neměli ji uzavírat vůbec nebo s jinou dobou splatnosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto uzavřel, že mezi vystoupením žalobce ze sdružení ke dni 31. 1. 1995 a pozdním zaplacením kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 8. 1. 1996 není přímá příčinná souvislost a že tedy žalovaní nemají vůči žalobci pohledávku ve výši 112.605,- Kč. K zániku pohledávky žalobce v tomto rozsahu tak nemohlo v důsledku započtení dojít.

Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním v rozsahu částky 112.605,- Kč, o které bylo zčásti rozhodnuto ve výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, a zčásti ve výroku, jímž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání dovozovali z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Jelikož odvolací soud rozhodl na základě zcela jiných právních úvah než soud prvního stupně, mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně celé částky 112.605,- Kč je rozhodnutím měnícím, byť formálně byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku, který se týkal toliko jedné poloviny uvedené částky. V dovolání výslovně označili dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkli, že se odchýlil od jednoznačného skutkového zjištění soudu prvního stupně, že mezi vystoupením žalobce ze sdružení a vznikem škody je z hlediska nevhodnosti tohoto počinu příčinná souvislost, aniž provedl takový důkaz, který by mohl vést k opačnému závěru. Za této situace nebyl odvolací soud oprávněn skutková zjištění soudu prvního stupně měnit. Samotnou skutečnost, že kupní smlouva byla uzavřena s odstupem více jak jednoho roku od veřejné dražby, nepovažují za podstatnou pro posouzení věci, a okolnost, že důsledek jednání žalobce nastal s časovým odstupem, nevylučuje příčinnou souvislost mezi těmito jevy. Mají za nepochybné, že kdyby žalobce ze sdružení nevystoupil, byla by kupní cena zaplacena ve lhůtě sjednané v kupní smlouvě. Navíc neuzavřením kupní smlouvy by sdružení vznikla škoda vyšší - rovnající se propadlé dražební jistotě (částce 200.000,- Kč). Dále zpochybnili správnost úvahy odvolacího soudu, že kupní smlouva byla uzavřena na základě zákona č. 427/1990 Sb. Jsou přesvědčeni, že byla uzavřena podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění v tu dobu platném (dále jen „zák. č. 92/1991 Sb.“), kdy kupujícímu vzniklo právo a prodávajícímu vznikla povinnost uzavřít kupní smlouvu podle výsledku veřejné dražby ze dne 14. 12. 1994 a kdy se pouze připouští postup přiměřený jako při převodu majetku státu podle zák. č. 427/1990 Sb. Vlastnictví k věci tedy nemohlo přejít na vydražitele příklepem, a proto aplikace § 11 zák. č. 427/1990 Sb. nepřichází v úvahu. Nejsou srozuměni rovněž se závěrem odvolacího soudu, že neměli žádnou povinnost uzavřít kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí. Připouštějí však, že tu nebyl žádný zákonný ani smluvní závazek smlouvu uzavřít (jak se uvádí v článku I. smlouvy ze dne 8. 1. 1996, žalovaní mají toliko oprávnění takovou smlouvu uzavřít, nikoli povinnost; tu měl pouze prodávající v důsledku vyhlášení veřejné dražby). Z uvedených důvodů navrhli rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušit a v tomto rozsahu mu věc vrátit k dalšímu řízení.

Žalobce pokládá dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu za nepřípustné a dovolání proti jeho měnícímu výroku za nedůvodné. Ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem zejména v otázce úvah o relevantnosti časových souvislostí a dalších okolností uzavření kupní smlouvy. Argumentaci žalovaných ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb. a zákona č. 427/1990 Sb. měl za nepřípadnou. Přisvědčil právnímu názoru odvolacího soudu, že žalovaní, jak sami připustili, neměli právní povinnost kupní smlouvu uzavřít a že žalobce ukončil svou činnost ve sdružení na základě dohody všech účastníků sdružení. Již z toho pak plyne, že nemůže být žádná souvislost mezi jeho vystoupením a platbou kupní ceny. Veškerá skutková zjištění, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, mají oporu v provedeném dokazování.

Podle článku II, bodu 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. 10. 2002, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými (účastníky řízení) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání žalovaných proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ukládající žalovaným povinnost zaplatit žalobci (mimo jiné též) částku 56.302,50 Kč s příslušenstvím. Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (na nějž žalovaní výslovně odkazují a dovolávají se odlišného právního posouzení věci odvolacím soudem) přípustnost dovolání dána není. Pro úvahu, zda jde (byť i jen částečně) o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu uvedeného ustanovení, je rozhodující, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně. Odlišností tu přitom není rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných odlišně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/1999). V posuzovaném případě oba soudy shodně dovodily, že pokud jde o částku 56.302,50,- Kč, nedošlo v tomto rozsahu k zániku žalované pohledávky započtením. To, že odvolací soud k tomuto závěru dospěl na základě jiného právního posouzení věci, nečiní z jeho rozsudku měnící rozsudek (práva a povinnosti účastníků řízení jím nebyla v porovnání s rozhodnutím soudu prvního stupně odlišně konstituována či deklarována). Přípustnost dovolání (proti potvrzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně) není dána ani podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jelikož odvolací soud sice částečně potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak předchozí rozsudek ze dne 15. 6. 2000, č. j. 3 C 108/97-181, byl jednak zrušen odvolacím soudem (usnesením ze dne 13. 8. 2001, č. j. 27 Co 332/2001, 27 Co 333/2001-229) pro nepřezkoumatelnost a jednak jím soud prvního stupně, pokud jde o částku 112.605,- Kč, nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém pozdějším rozsudku.

Přípustnost dovolání tak může být zvažována výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu tohoto ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), popř. existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (až na výjimky zde uvedené) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam či nikoli, relevantní pouze právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí stojí, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

V projednávané věci žalovaní vzhledem k jejich (mylnému) přesvědčení, že přípustnost dovolání i proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku je založena § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., netvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam a ani nespecifikovali, která konkrétní právní otázka činí rozhodnutí zásadně právně významným. V dovolání však označili dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Jeho prostřednictvím zpochybňovali správnost právního závěru odvolacího soudu, že k zániku pohledávky žalobce v rozsahu 112.605,- Kč, resp. 56.302,50 Kč nedošlo započtením vzájemné pohledávky žalovaných. Jak je však zřejmé z obsahu dovolání, žalovaní svou výtku nesprávnosti právního posouzení věci založili na kritice správnosti závěru odvolacího soudu, že mezi vystoupením žalobce ze sdružení ke dni 31. 1. 1995 a pozdním zaplacením kupní ceny podle smlouvy ze dne 8. 1. 1996 není příčinná souvislost. Nejvyšší soud České republiky ovšem již dříve vyslovil, že otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce (tj. mezi porušením právní povinnosti) a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní (srovnej rozsudek ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod C 1025/14). Lze tak uzavřít, že žalovanými proklamovaný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl ve skutečnosti uplatněn a jejich dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tudíž není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.. Dovolací soud se zaměřil na posouzení otázky jeho důvodnosti.

Podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. lze dovolání podat, je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedený dovolací důvod je dán i tehdy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit v důsledku doplnění dokazování i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Odvolací soud může dokazování opakovat nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, a tím od skutkového stavu jím zjištěného se může odvolací soud odchýlit za předpokladu, že důkazy, z nichž soud prvního stupně při zjišťování určité skutkové okolnosti vycházel, byly v odvolacím řízení opakovány. Jde-li však o listinné důkazy a o výpovědi svědků, případně účastníků, které byly učiněny v řízení před soudem prvního stupně prostřednictvím dožádaného soudu, může odvolací soud tyto důkazy sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat.

V projednávané věci žalovaní odvolacímu soudu vytkli, že se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, že mezi tím, že žalobce vystoupil ze sdružení v nevhodnou dobu, a vznikem škody je příčinná souvislost, aniž provedl takový důkaz, který by mohl vést k opačnému závěru; tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak je ovšem zřejmé z obsahu spisu, odvolací soud (ač vzhledem k řečenému nebyl povinen listinné důkazy opakovat) při jednání dne 3. 10. 2002 přečetl listinné důkazy - kupní smlouvu ze dne 8. 1. 1996 a zápis z jednání třetího žalovaného s Českou spořitelnou, a. s. ze dne 24. 2. 1995, jimiž provedl důkaz již soud prvního stupně. Z nich pak čerpal skutková zjištění rozhodná pro skutkový závěr (od soudu prvního stupně odlišný), že mezi vystoupením žalobce ze sdružení a zaplacením penále není příčinná souvislost. Na tomto skutkovém závěru pak založil svůj právní závěr, že žalovaná částka nezanikla v rozsahu 112.605,- Kč, resp. 56.302,50,- Kč započtením (§ 580 obč. zák.). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tedy nebyl užit opodstatněně.

Jak již bylo výše uvedeno, žalovaní sice za další uplatněný dovolací důvod označili nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve skutečnosti však uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazku 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru ničeho vytknout, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý z důkazů není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval pro právní posouzení věci za rozhodné, zda žalobce ukončil členství ve sdružení v nevhodnou dobu ve smyslu § 838 odst. 1 obč. zák. Právně významným naopak shledal zjištění, že žalovaní kupní smlouvu sjednali, a to včetně podmínek splatnosti doplatku kupní ceny do 60 dnů od jejího podpisu (tj. do 8. 3. 1996), a uzavřeli ji téměř jeden rok poté, co žalobci zaniklo členství ve sdružení, a že se tak stalo za situace, kdy žádnou právní povinnost k uzavření kupní smlouvy neměli. Žalovaní sice v dovolání vyjádřili bez bližšího odůvodnění nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že neměli právní povinnost kupní smlouvu uzavřít, současně však sami (a to i s odkazem na obsah kupní smlouvy) konstatovali, že ve veřejné dražbě konané dne 14. 12. 1994 vydražili toliko oprávnění kupní smlouvu uzavřít, nikoli povinnost, a že povinnost kupní smlouvu uzavřít vznikla v důsledku veřejné dražby prodávajícímu. Z uvedeného je tedy jednoznačné, že žalovaní ve skutečnosti správnost tohoto závěru nenapadli. Nerozhodnou je proto pro danou věc případná chybná úvaha odvolacího soudu, na niž je v dovolání poukazováno, že žalovaným vlastnické právo k nemovitostem, které vydražili, zaniklo ve smyslu § 11 odst. 2 zák. č. 427/1990 Sb. Podstatné je totiž zjištění, že žalovaní neměli právní povinnost kupní smlouvu uzavřít. Dospěl-li odvolací soud na základě tohoto zjištění ke skutkovému závěru, že mezi pozdní úhradou doplatku kupní ceny (tj. po uplynutí doby splatnosti sjednané žalovanými v kupní smlouvě ze dne 8. 1. 1996) žalovanými (v důsledku čehož jim na základě ujednání obsaženého v kupní smlouvě vznikla povinnost zaplatit penále ve výši 112.605,- Kč), a vystoupením žalobce ze sdružení ke dni 31. 1. 1995 není příčinná souvislost, nejde o nesprávné skutkové zjištění. Uvedené skutkové zjištění má oporu v provedeném dokazování, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Správnosti skutkového závěru odvolacího soudu nasvědčuje i okolnost, že žalovaní, přestože si byli vědomi zamítnutí žádosti o poskytnutí úvěru, nejenom uzavřeli kupní smlouvu s krátkou dobou splatnosti doplatku kupní ceny, ale dokonce učinili součástí kupní smlouvy i ujednání o povinnosti zaplatit penále pro případ prodlení s úhradou kupní ceny. Jestliže tak učinili za situace, kdy je právní povinnost kupní smlouvu uzavřít nestíhala, nemůže být újma na jejich majetku (zaplacené penále) - vzniklá jako následek jejich insolventnosti - v příčinné souvislosti s vystoupením žalobce ze sdružení (příčinou vzniku povinnosti k zaplacení penále nebylo vystoupení žalobce ze sdružení). Namítají-li žalovaní, že odvolací soud pominul skutečnost, že kupní smlouvu uzavírali pod sankcí propadnutí složené dražební jistoty ve výši 200.000,- Kč (čímž by vznikla škoda vyšší), není tato skutečnost významná z hlediska závěru učiněného soudem odvolacím (k propadnutí dražební jistoty nedošlo). Dovolací soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že skutkové námitky žalovaných nenaplňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Protože se žalovaným nepodařilo prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud jejich dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta vznikly náklady, na jejichž náhradu má vůči ve věci neúspěšným žalovaným právo. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.700,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 23. června 2005

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru