Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 ICdo 101/2019Usnesení NS ze dne 23.10.2019

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:33.ICDO.101.2019.1
Dotčené předpisy

§ 39 obč. zák.

§ 544 obč. zák.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

KSBR 29 INS XY

74 ICm XY

33 ICdo 101/2019-83

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Mgr. Ivo Šotka, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, jako insolvenčního správce dlužníků V. H. a H. H., proti žalované KANTE ZK s.r.o., se sídlem v Koutě na Šumavě 320, (identifikační číslo osoby 252 06 044), zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, Msgre. B. Staška 62, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků V. H. a H. H., bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2019, č. j. 74 ICm XY, 18 VSOL XY (KSBR 29 INS XY), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 74 ICm XY, (KSBR 29 INS XY), určil, že dílčí pohledávka č. 2 žalované jakožto věřitelky č. 38 z přihlášky P51 v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS XY na majetek dlužníků V. H. a H. H. není ve výši 6.550.000 Kč po právu, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek.

Vrchní soud v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. dubna 2019, č. j. 74 ICm XY, 18 VSOL XY (KSBR 29 INS XY), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Otázky předkládané k dovolacímu přezkumu je tak povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.

Způsob, jakým je v dovolání vymezena jeho přípustnost, totiž že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, sám o sobě shora uvedený postulát nesplňuje, neboť žalovaná nespecifikuje, jaká otázka hmotného práva, na níž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z obsahu dovolání se však podává, že žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (na němž je napadené rozhodnutí založeno), že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce ze dne 26. 10. 2011 ve znění dodatku ze dne 10. 9. 2012 je ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), neplatné, neboť se příčí dobrým mravům, a konfrontuje rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou, v níž se Nejvyšší soud vyjadřoval právě k otázce výše smluvní pokuty a jejího poměřování korektivem dobrých mravů. Z uvedeného lze usuzovat, že dovolatelka má právě otázku „mravnosti“ smluvní pokuty, resp. otázku aplikace § 39 obč. zák., za vyřešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a požaduje, aby dovolací soud revidoval závěr odvolacího soudu ohledně souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy.

Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který závěr, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce ze dne 26. 10. 2011 ve znění dodatku ze dne 10. 9. 2012 (dále jen „smlouva“) je ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné pro rozpor s dobrými mravy, založil na úvaze, že zajištění smluvního nároku smluvní pokutou je již nadměrné a že smluvní pokuta tak neplní žádnou ze svých funkcí; řečeno jinak, že došlo k nepřijatelnému „přezajištění“ pohledávky věřitele.

Z obsahu spisu vyplývá, že pohledávka žalované ve výši 6.550.000 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníků V. H. a H. H. představuje (kapitalizovanou) smluvní pokutu ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení s plněním dluhu splatného do 23. 11. 2011 (splatnost byla následně prodloužena), která byla sjednána ve smlouvě o půjčce 700.000 Kč poskytnuté A. S. a zajištěné ručením V. H..

Námitka dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže (oproti soudu prvního stupně) uzavřel, že smluvní pokuta za prodlení s úhradou dluhu byla sjednána v nepřiměřené výši, je důvodná. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, v nichž se vyjadřoval k otázce přiměřenosti smluvní pokuty, která byla smluvními stranami sjednána procentem za každý den prodlení dlužníka (srov. např. rozhodnutí ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Cdo 810/2006, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3591/2012, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 588/2003, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007), přijal závěr, že z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Akcentoval, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“; opačný závěr shledal nepřijatelným, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. V případě smluvní pokuty sjednané formou sazby za stanovenou časovou jednotku je proto rozhodující výše procentuální sazby. Odvolací soud na nepřiměřenost smluvní pokuty nesprávně usoudil z její celkové výše, čemuž nasvědčuje skutečnost, že své úvahy podpořil výpočtem roční smluvní pokuty a tuto konfrontoval s výší hlavního, smluvní pokutou zajišťovaného, závazku (půjčky). Uzavřel, že dosahuje-li smluvní pokuta ročně 182,5 procent, což znamená každoročně navýšení dluhu o téměř dvojnásobek poskytnutých prostředků, je již jen z tohoto důvodu nepřiměřeně vysoká a nemravná. Denní sazbu smluvní pokuty korektivem dobrých mravů nepoměřoval, resp. nezabýval se otázkou, zda smluvní pokuta ve výši 0,5% denně z nesplacené části dluhu je přiměřená zajišťované povinnosti dlužníků V. a H. H.. Naproti tomu nepochybil, jestliže přisvědčil soudu prvního stupně, že na „nemravnost“ ujednání o smluvní pokutě lze usuzovat z důvodu tzv. „přezajištění“ pohledávky věřitele. Tento závěr, ačkoliv jej odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyjádřil pregnantně, odkázal-li na rozhodnutí soudu prvního stupně a v rámci odvolacího řízení provedl důkaz smlouvou podporující závěr o „přezajištění“ pohledávky - konvenuje rozhodnutím, v nichž se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval k zajištění splnění smluvních povinností.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 588 obč. zák.; jejím účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku a zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. V rozhodnutích ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 925/2004, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že sjednání smluvní pokuty odporuje dobrým mravům, jestliže i bez zajištění smluvní pokutou se věřiteli dostane dostatečného zajištění pohledávky. Tak tomu je i v posuzovaném případě, kdy smlouva mezi dlužníkem A. S. a právním předchůdcem žalované jako věřitelem obsahovala souhrn zajišťovacích prostředků. Zajištění věřitele bylo na úkor dlužnice mimořádně vysoké; vedle sjednaného úroku ve výši 104% ročně (1), notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti (2), paušální náhrady nákladů (3) smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě (4) a závazek byl zajištěn i zajišťovací blanko směnkou (5) a ručitelským závazkem V. H. (6). Vzájemným posouzením všech povinností, k nimž se dlužnice zavázala (a jejichž splnění V. H. ručitelským závazkem zajistil) v porovnání s povinnostmi věřitele - přihlížeje ke všem smlouvám, které účastníci současně uzavřeli a také ke komplexu opatření, jimiž věřitel svou pohledávku zajistil - nelze než uzavřít, že pohledávka věřitele byla zajištěna dostatečnými zajišťovacími instrumenty, a proto předmětná smluvní pokuta již nemohla splňovat svoji sankční, preventivní ani uhrazovací funkci. Ujednání o smluvní pokutě je proto z důvodu tzv. „přezajištění“ v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné (§ 39 obč. zák.). V tomto směru rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od které není důvodu se odchýlit ani v daném případě.

Obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013). Protože je správná úvaha, že z důvodu tzv. „přezajištění“ koliduje ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě ze dne 26. 10. 2011 ve znění jejího dodatku ze dne 10. 9. 2012 s dobrými mravy, obstojí i závěr, že toto ujednání je ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 10. 2019

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru