Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 913/2018Usnesení NS ze dne 30.01.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.913.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 913/2018-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. F., bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, proti žalovaným 1) M. B., bytem XY, a 2) D. B., bytem XY, zastoupeným JUDr. Alexandrou Nováčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Otmarova 185, o zaplacení 1.380.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 107 C 95/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2017, č. j. 21 Co 180/2017-150, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 107 C 95/2014-122, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci částku 1.380.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 10. 2017, č. j. 21 Co 180/2017-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, které mají za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v posuzování listiny označené jako „smlouva o půjčce finanční hotovosti“ ze dne 10. 5. 2013, kterou tento soud obsahově považoval za privativní novaci podle § 570 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ačkoliv podle mínění dovolatelů jde (posuzováno opět podle obsahu) o smlouvu o půjčce podle § 657 obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1300/2008, neboť svým výkladem smlouvy uzavřené dne 10. 5. 2013 dotvořil projev vůle smluvních stran, který však v písemném vyhotovení smlouvy není obsažen a je s ním v rozporu.

Žalobce navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 Sb. (srovnej čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili.

Právní závěr odvolacího soudu o privativní novaci zpochybňují žalovaní námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním učiněným ze smlouvy ze dne 10. 5. 2013. Prosazují totiž závěr, že „tato smlouva neobsahuje žádná výslovná ujednání, která by svědčila o shodné vůli smluvních stran, že by se určitý závazek rušil a nahrazoval novým závazkem formulovaným v této smlouvě.“ Jsou přesvědčeni, že ze smlouvy nevyplývají údaje, které odvolací soud vzal v úvahu; tato námitka nevystihuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolacímu soudu je jí vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž právní závěr založil. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; pro dovolací soud je závazný. Argumentují-li dovolatelé v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jejich skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že neexistuje platný ručitelský závazek, který měl být založen jejich ručitelským prohlášením ze dne 10. 5. 2013. Protože jde o skutkovou námitku, nebylo třeba konfrontovat rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu vyjadřující se k výkladu právního úkonu (§ 35 odst. 2 obč. zák.), které se žalovaní dovolávají.

Ve vztahu k jiným právním otázkám dovolatelé nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění jejich procesní povinnosti.

Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Pro úplnost nutno uvést, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobci, který by podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jež bylo sepsáno advokátem, nelze považovat za účelně vynaložené. Právo na náhradu nákladů procesně úspěšného účastníka řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. dopadá jen na takové jeho náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Není rozumného důvodu, aby účastník dovolacího řízení, jehož dovolání bylo odmítnuto, hradil protistraně i jiné, než jen účelně vynaložené náklady. Sepis vyjádření k dovolání, jako úkon právní služby, není účelně vynaloženým nákladem, neobsahuje-li vyjádření polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze rekapituluje skutkovou podstatu sporu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2020

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru