Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 856/2012Rozsudek NS ze dne 29.08.2013

HeslaDobré mravy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.856.2012.1
Dotčené předpisy

čl. 511 odst. 3 obč. zák.

čl. 3 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 856/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. V. M., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, proti žalované L. G. (dříve H.), zastoupené Mgr. Petrou Ledvinkovou, advokátkou se sídlem v Hostivicích, Lipová 595, o zaplacení 155.460,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 322/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010, č. j. 11 Co 204/2010-127, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2010, č. j. 8 C 322/2009-107, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 245.997,90 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení 8,5 % úroku z prodlení z částky 245.997,90 Kč za období od 14. 5. 2009 do 21. 7. 2009 a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že účastníci jako druh a družka společně bydleli a hospodařili od roku 1995 do 6. 5. 2007. Dne 18. 7. 2003 uzavřeli se Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s. smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ve výši 154.000,- Kč, který vyčerpali v rozsahu částky 153.270,- Kč formou překlenovacího úvěru, a dále čerpali úvěr ze stavebního spoření ve výši 88.019,- Kč; úvěry se zavázali splácet společně. Za takto získané peníze koupila žalovaná od Městské části Praha 5 bytovou jednotku podle smlouvy o převodu vlastnictví jednotky a spoluvlastnického podílu k pozemku. Dopisem z 26. 11. 2008 žalobce vyzval žalovanou, aby mu do 10. 12. 2008 uhradila částku 154.000,- Kč, neboť šlo o prostředky zcela investované do jejího bytu. Dluh z titulu úvěrů žalobce dne 22. 4. 2009 zcela vyrovnal. Dne 7. 6. 2004 byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru se společností CETELEM, a. s. na částku 270.000,- Kč, který se účastníci zavázali uhradit společně a nerozdílně. I tento úvěr včetně úroku uhradil žalobce sám částkou 310.920,- Kč. Vycházeje z § 102, § 511 odst. 1 a § 517 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně uzavřel, že účastníci uzavřeli dvě úvěrové smlouvy, které splatil výlučně žalobce. Jelikož šlo o solidární závazky ve smyslu § 511 odst. 1 obč. zák., je žalobce oprávněn požadovat po žalované zaplacení poloviny jím splacené částky ve smyslu § 511 odst. 3 obč. zák. K námitce, že žalovaná od roku 2001 do 2007 poukazovala pravidelně část, resp. celou svoji mzdu na žalobcův účet, z něhož prováděl splátky věřitelům, soud prvního stupně uvedl, že nelze přehlédnout, že úvěrové smlouvy byly uzavřeny až v letech 2003 a 2004. Tuto skutečnost interpretoval jako dohodnutou praxi účastníků, kteří žili v partnerském vztahu po dobu 12 let, v němž byl ekonomicky silnějším subjektem žalobce. Výkon práva, jehož se žalobce svým návrhem domáhal, soud prvního stupně neshledal rozporným s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. K námitce, že za spotřebitelský úvěr žalobce koupil do svého výlučného vlastnictví osobní vůz zn. Renault Megane, soud prvního stupně uzavřel, že spotřebitelský úvěr byl sjednán již v roce 2004, tři roky před rozpadem partnerského vztahu účastníků, přičemž auto po tuto dobu sloužilo celé rodině, tedy i žalované.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2010, č. j. 11 Co 204/2010-127, změnil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 155.460,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), ve zbývající části vyhovujícího výroku o věci samé, tj. ohledně částky 90.537,90 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu I. stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Ohledně částky 155.460,- Kč, reprezentující požadavek na úhradu poloviny částek zaplacených na spotřebitelský úvěr získaný od společnosti CETELEM, a. s., za který bylo pořízeno auto náležející výhradně žalobci, odvolací soud uvedl, že takový výkon práva odporuje dobrým mravům. Žalovaná se sice zavázala splácet úvěr společně s žalobcem, avšak měla-li by uhradit žalobci polovinu ze splaceného úvěru, došlo by na jeho straně k získání bezdůvodného obohacení na její úkor, neboť by bez právního důvodu přispěla na pořízení věci náležející výlučně jemu. Odvolací soud zdůraznil, že je potřeba rozlišovat mezi vztahem věřitele (poskytovatele úvěru) a dlužníky, který vyplývá z úvěrové smlouvy, a mezi vnitřním vztahem dlužníků v tom smyslu, v jakém poměru se na úhradě společného dluhu budou podílet, popř. v jakém poměru získají výhodu vyplývající z poskytnutého úvěru (zda bude použit na pořízení společné věci a v jakém spoluvlastnickém poměru nebo věci náležející výlučně jednomu z nich). Soudu prvního stupně vytkl, že dospěl ke skutkovému zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, dovodil-li, že předmětný automobil byl po dobu tří let užíván pro potřeby „celé rodiny“; tato okolnost navíc nemá pro souzenou věc význam. Uzavřel, že výkon práva žalobce na zaplacení poměrné částky spotřebitelského úvěru odporuje dobrým mravům. Ohledně částky 90.537,90 Kč soudu prvního stupně uložil, aby žalobce vyzval k doplnění skutkových tvrzení pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty pro každou žalobcem uhrazenou splátku na překlenovací a řádný úvěr ze stavebního spoření, a aby se zabýval obranou žalované, že přispívala na úhradu splátek jednak vlastními prostředky na konto žalobce, jednak příspěvky třetích osob.

V dovolání, směřujícímu proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) odvozuje ze znění § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje všechny v úvahu přicházející dovolací důvody. Nesouhlasí se závěrem, že mu právo na zaplacení sporné částky nenáleží, jelikož peníze získané ze spotřebitelského úvěru (270.000,- Kč) byly použity k úhradě části kupní ceny motorového vozidla, které je v jeho výlučném vlastnictví. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že z úvěru ze stavebního spoření ve výši 154.000,- Kč žalovaná zakoupila obecní byt, jehož tržní hodnota představuje nejméně 2.000.000,- Kč, zatímco ze spotřebitelského úvěru ve výši 270.000,- Kč byla (z části) uhrazena kupní cena motorového vozidla, jehož reálná cena je dnes jen asi 70.000,- Kč. Za správný proto považuje závěr soudu prvního stupně, že výkon jeho práva není v rozporu s dobrými mravy. Odvolacímu soudu dále vytýká, že porušil zásadu volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř., neboť důkazy nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Ačkoli žalobce v dovolání avizuje použití dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., námitkou, že odvolací soud při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. nezohlednil vzájemný poměr hodnot finančních prostředků získaných úvěry ze stavebního spoření a spotřebitelského úvěru vůči hodnotě věcí z takových prostředků nabytých, obsahově uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Podle § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.

Podle § 511 odst. 3 obč. zák. jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní.

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřel žalobce v postavení „klienta“ a žalovaná jako „partnerka“, která prohlásila, že společně a nerozdílně s ním uhradí závazky ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství a pro případ prodlení se splácením úvěru souhlasila s prováděním srážek ze své mzdy. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že částka spotřebitelského úvěru ve výši 270.000,- Kč byla zcela použita na úhradu kupní ceny motorového vozidla, které získal žalobce do svého výlučného vlastnictví.

Solidární závazek, tak jak byl založen smlouvou ze dne 7. 6. 2004 o spotřebitelském úvěru, má svůj rozměr jak ve vztahu mezi věřitelem (CETELEM ČR a.s.) a dlužníky, tak i mezi dlužníky navzájem (tzv. vnitřní vztah). Platí přitom, že každý ze solidárních spoludlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění celého dluhu, což znamená, že věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoliv ze zavázaných dlužníků nebo může podle své úvahy plnění mezi ně rozvrhnout. Jakmile dluh splnil třeba jen jeden z dlužníků, zaniká povinnost všech ostatních bez ohledu na to, kteří z nich se na plnění podíleli a kteří nikoliv. Dohoda solidárních dlužníků o podílu každého z nich na společném dluhu má význam jen v jejich vzájemném vztahu; pro věřitele není závazná. Jestliže dlužník splnil víc, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě), má následný regres proti ostatním (§ 511 odst. 3 obč. zák.). Při plnění poskytovaném ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť (k tomu srovnej – Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv, Občanský zákoník II., Komentář, C. H. BECK, 2. vydání, 2009, str. 1535 a násl.).

Ze způsobu, jakým bylo naloženo s penězi získanými smlouvou o spotřebitelském úvěru (pořízení motorového vozidla žalobcem) a jakým byl úvěr splácen (splátky úvěru platil výlučně žalobce), nelze než dovodit, že se získanými finančními prostředky bylo naloženo na základě souhlasu (vzájemné dohody) obou dlužníků (žalobce a žalované). Tento konsensus (vnitřní dohoda dlužníků) by bránila pak tomu, aby žalobce, jenž zcela uhradil společný dluh účastníků (avšak za prostředky získané na základě tohoto závazkového vztahu pořídil nikoli společnou věc dlužníků, ale věc v jeho výlučném vlastnictví), mohl za základě § 511 odst. 3 obč. zák. uspět s žalobou na zaplacení částky 155.460,- Kč představující polovinu nákladů na splacení spotřebitelského úvěru. Nelze pominout, že aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. má místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srovnej rozsudek ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002). Není důvod odepírat soudní ochranu podle § 3 odst. 1 obč. zák. právu věřitele (zde jednoho ze solidárních dlužníků) v situaci, kdy samotný závazkový vztah (obsah dohodnutých práv a povinností) brání vyhovět jeho žalobě. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. května 2009, sp. zn. 33 Cdo1101/2007, při řešení následného regresu podle § 511 odst. 3 obč. zák. přijal závěr, podle něhož dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů „sice nemá právní účinky „navenek“ (podle § 150 odst. 2 obč. zák. nemůže zasáhnout do práv třetích osob), nelze ovšem přehlédnout její dosah v právním vztahu mezi bývalými manžely (...) Tato dohoda „je pak právní skutečností, která brání tomu, aby žalobce, jenž zcela uhradil společný dluh bývalých manželů, na základě § 511 odst. 3 obč. zák. uspěl s žalobou na zaplacení částky 40.000,- Kč představující polovinu půjčky, poloviny kapitalizovaných úroků z prodlení z částky 80.000,- Kč za dobu od 14. 4. 2002 do 30. 3. 2005 ve výši 7.638,- Kč a poloviny nákladů nalézacího řízení ve výši 9.237,50 Kč.“ Tyto závěr lze mutatis mutandis vztáhnout i na dohodu solidárních dlužníků o tom, jak bude naloženo se společně získanými penězi z úvěru, kdo ze spoludlužníků jej bude splácet, co za něj bude zakoupeno, zda půjde o věc v podílovém spoluvlastnictví (společnou) nebo věc výlučně patřící jednomu ze spoludlužníků. Shora řečené znamená, že není důvod aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže vnitřní dohoda spoludlužníků upravila jejich vzájemná práva a povinnosti při splácení společného úvěru tak, že majetkovou výhodu úvěru získal jen ten z nich, který úvěr taktéž splácel; je totiž vyloučeno, aby mohl úspěšně požadovat z titulu následného regresu podle § 511 odst. 3 obč. zák. po druhém spoludlužníkovi zaplacení jedné poloviny z toho, co na spotřebitelský úvěr zaplatil. Nevzniklo-li žalobci právo na úhradu žalované částky, nelze výkon takového (neexistujícího) práva ani odepřít.

Odvolací soud sice chybně aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., avšak jeho rozhodnutí je věcně správné.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 29. srpna 2013

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru