Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 854/2019Rozsudek NS ze dne 25.03.2020

HeslaRozhodčí doložka
Uplatňování pohledávky
Promlčení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.854.2019.1
Dotčené předpisy

§ 16 předpisu č. 216/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 854/2019-254

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Home Credit a.s., se sídlem Brno, Nové sady 996/25, identifikační číslo osoby 26978636, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, proti žalované L. H., bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha 4, Mendíků 1396/9, o zaplacení 14 930,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 116 C 263/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, č. j. 15 Co 206/2017-212, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výroku I. a) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, č. j. 15 Co 206/2017-212, jímž byl co do částky 3 062,11 Kč zrušen rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 7. 2. 2017, č. j. 116 C 263/2015-152, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. 3. 2018, č. j. 116 C 263/2015-187, 4 C 192/2016-141, a řízení bylo v uvedeném rozsahu zastaveno, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, č. j. 15 Co 206/2017-212, ve výroku I. b), jímž byl co do částky 11 868,09 Kč se smluvním úrokem ve výši 3 062,11 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 11 868,09 Kč za dobu od 14. 12. 2008 do zaplacení změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 7. 2. 2017, č. j. 116 C 263/2015-152, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. 3. 2018, č. j. 116 C 263/2015-187, 4 C 192/2016-141, a v nákladových výrocích II. a III. se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 116 C 263/2015-152, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. 3. 2018, č. j. 116 C 263/2015-187, uložil žalované zaplatit žalobkyni 14 930,02 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 3 062,11 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 868,09 Kč ve výši 10,75 % ročně od 14. 12. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 29. 4. 2016 a nadále trvá-li prodlení od 30. 4. 2016 z této částky až do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvému dni příslušného kalendářního pololetí (výrok I.), řízení o zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 949,45 Kč, řízení o zaplacení zákonného úroku ve výši 949,45 Kč a řízení o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 11 868,09 Kč od 11. 11. 2008 do 13. 12. 2008 v této části zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o úvěru spotřebitelského charakteru, s výjimkou ujednání o smluvní pokutě, jež bylo shledáno neplatným. V důsledku prodlení žalované žalobkyně dluh zesplatnila. K žalovanou vznesené námitce promlčení soud prvního stupně poukázal na § 403 zák. č. 513/1991 Sb. (dále jen „obch. zák.“), podle kterého promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. Dále odkázal na judikaturu dovolacího soudu, podle níž promlčecí doba neběží bez ohledu na to, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či neplatné rozhodčí doložky. Z učiněných zjištění dovodil, že k promlčení nároku žalobkyně nedošlo, a proto žalobě vyhověl.

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č. j. 15 Co 206/2017-212 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 3 062,11 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, v rozsahu částky 11 868,09 Kč se smluvním úrokem ve výši 3 062,11 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 11 868,09 Kč za dobu od 14. 12. 2008 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu v rozsahu částky 11 868,09 Kč se smluvním úrokem ve výši 3 062,11 Kč a úrokem z prodlení z částky 11 868,09 Kč od 14. 12. 2008 do zaplacení zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že soud prvního stupně z jednotlivých provedených důkazů učinil správná a úplná skutková zjištění, nesprávným shledal posouzení žalovanou vznesené námitky promlčení. Dovodil, že pro zachování účinků stavení promlčecí lhůty je třeba aplikovat 30denní lhůtu stanovenou v § 16 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). Závěr prezentovaný v rozsudku ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, a v usnesení ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, že dotyčné ustanovení dopadá pouze na situace, kdy o tom, že není dána jeho pravomoc, rozhodl sám rozhodce, odmítl s odůvodněním, že Nejvyšší soud v dotyčných rozhodnutích nevyložil, jak dospěl k délce lhůty pro podání žaloby u soudu po zastavení exekučního řízení „bez zbytečného odkladu“ ve vazbě na § 34 ZRŘ, jež žádnou lhůtu nestanoví, a proto je třeba aplikovat § 16 ZRŘ. Za situace, kdy usnesení ze dne 28. 5. 2015, č. j. 125 Exe 1233/2011-40, kterým bylo zastaveno exekuční řízení (pro absolutní neplatnost rozhodčí doložky), nabylo právní moci 26. 6. 2015, a žaloba byla k soudu podána 4. 8. 2015, tedy po uplynutí třicetidenní lhůty uvedené v § 16 ZRŘ, nedošlo k zachování účinků podané rozhodčí žaloby spočívajících ve stavení promlčecí doby nároků uplatněných v žalobě a tyto jsou promlčeny. Námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy.

Proti (celému) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.).

V části, jíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně co do částky 3 062,11 Kč zrušil a řízení zastavil, není dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.; nepřípustné dovolání proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Ve zbylé části dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce výkladu lhůty určené k podání žaloby k obecnému soudu po pravomocném skončení exekučního řízení vedeného pro vymožení práv z nevykonatelného rozhodčího nálezu, kterou ve svých rozhodnutích uznává Nejvyšší soud jako podmínku pro závěr o nepromlčeném nároku, a dále v otázce posouzení souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

V souvislosti s otázkou, „výkladu lhůty určené k podání žaloby k obecnému soudu po pravomocném skončení exekučního řízení vedeného pro vymožení práv z nevykonatelného rozhodčího nálezu, kterou ve svých rozhodnutích uznává Nejvyšší soud jako podmínku pro závěr o nepromlčeném nároku“, dovolatelka namítá, že odvolací soud - zcela proti systematice ZRŘ a ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu - s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci nezkoumal, zda podala po pravomocném zastavení exekuce žalobu k obecnému soudu „bez zbytečného odkladu“. Tím, že odvolací soud aplikoval lhůtu stanovenou v § 16 ZRŘ, postupoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, které analogickou aplikaci lhůty uvedené v § 16 ZRŘ pro obdobné případy výslovně vyloučilo. Jeho rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení uvedené otázky. Současně odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl-li se odklonem od prezentované judikatury aplikovat 30 denní lhůtu podle § 16 ZRŘ, měl tak učinit důsledně i v tom ohledu, že připadá-li její konec na neděli, je lhůta zachována, byla-li žaloba podána následující pracovní den - tedy v pondělí 27. 7. 2015, jak se stalo i v projednávané věci.

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se v souvislosti s řešením otázky zachování účinků podané žaloby, na jejímž posouzení jeho rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté dne 28. 11. 2017 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 občanského soudního řádu.

Skutkový závěr odvolacího soudu, že žaloba byla podána 4. 8. 2015, je v extrémním rozporu s obsahem spisu, z něhož se podává, že žaloba v projednávané věci byla podána k soudu 27. 7. 2015 (srov. potvrzení na č.l. 4 spisu o doručení žaloby do datové schránky soudu prvního stupně). Odvolací soud patrně mylně vycházel z data 4. 8. 2015 uvedeného na prvopisu žaloby, jež je potvrzením o provedeném lustru. Za situace, kdy usnesení ze dne 28. 5. 2015, č. j. 125 Exe 1233/2011-40, kterým bylo zastaveno exekuční řízení pro absolutní neplatnost rozhodčí doložky, nabylo právní moci 26. 6. 2015, připadá-li poslední den 30 denní lhůty na neděli 26. 7. 2015, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující, což je pondělí 27. 7. 2015, kdy byla žaloba v projednávané věci také podána k soudu. Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, že nedošlo k zachování účinků žaloby podané v rozhodčím řízení, již jen z tohoto důvodu nemůže obstát. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn právem a Nejvyššímu soudu nezbylo než napadený rozsudek odvolacího soudu - ve zbylém rozsahu - zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Nutno ovšem poznamenat, že i za situace, pokud by žaloba byla podána po uplynutí 30 denní lhůty, by se právní závěr odvolacího soudu ocitl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchylovat, podle nichž „ze srovnání účinků rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, a rozhodnutí podle § 34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyplývá, že podá-li žalobce poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedojde“, a že „o tom, zda byla žaloba (poté, co byla zastavena exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu) podána bez zbytečného odkladu, rozhoduje soud vždy na základě konkrétních skutkových okolností případu; ustanovení § 16 zákona č. 216/1994 Sb. se zde neuplatní, neboť nejde o případ, kdy by o tom, že není dána jeho pravomoc, rozhodl rozhodce; taková skutečnost se podává až z rozhodnutí exekučního soudu“. Odvolací soud přitom kromě sdělení, že má názor odlišný, žádnou právní argumentaci vedoucí k případné revizi citovaných závěrů nepřipojil.

S ohledem na výše uvedené logicky odpadá důvod pro přezkum správnosti řešení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru