Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 828/2012Rozsudek NS ze dne 22.05.2012

HeslaDobré mravy
Smlouva o úvěru
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.828.2012.1
Dotčené předpisy
§ 497 obch. zák.|§ 3 odst. 1 obč. zák.

přidejte vlastní popisek

33 Cdo 828/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33 čp. 969, proti žalované J. P., zastoupené Mgr. Filipem Smějou, advokátem se sídlem Praha 2, Helénská 1799/4, o 2,794.353,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 174/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. srpna 2008, č. j. 38 Co 145/2008-172, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. srpna 2008, č. j. 38 Co 145/2008-172, se ve výrocích I. a II. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 28. února 2008, č. j. 8 C 174/2007-131, zamítl žalobu o zaplacení 2,794.353,15 Kč s úrokem 6,53% z částky 1,963.851,26 Kč od 30. 3. 2007 do zaplacení, s úrokem z prodlení 18,47% z částky 1,963.851,26 Kč od 30. 3. 2007 do zaplacení, s úrokem z prodlení 25% z částky 506.276,74 Kč od 30. 3. 2007 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. srpna 2008, č. j. 38 Co 145/2008-172, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni „částku 2,794.353,15 Kč s úrokem ve výši 6,53% z částky 1,963.851,26 Kč od 30. 3. 2007 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 18,47% z částky 1,963.851,26 Kč od 30. 3. 2007 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, z toho částku 1,900.053,25 Kč společně a nerozdílně s V. M., jak mu bylo uloženo v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 1 T 61/2004, ze dne 8. 11. 2004, jenž nabyl právní moci dne 10. 12. 2004“ (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 25% z částky 506.276,74 Kč od 30. 3. 2007 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně (věřitelka) uzavřela dne 16. 10. 2002 se žalovanou a jejím tehdejším manželem V. M. (dlužníky) smlouvu o úvěru, v níž se zavázala, že jim poskytne 1,980.000,- Kč (dále jen „smlouva“). Podmínkou čerpání úvěru bylo mimo jiné předložení výpisu z katastru nemovitostí se zapsaným zástavním právem zajišťujícím pohledávku žalobkyně ze smlouvy s tím, že zastavené nemovitosti nebudou zatíženy dalším zástavním právem. Žalobkyně (zástavní věřitelka) a V. M. (zástavce) uzavřeli dne 18. 10. 2002 zástavní smlouvu, podle níž zástavce zřídil k zajištění pohledávky zástavní věřitelky ze smlouvy o úvěru zástavní právo ke svým nemovitostem, které bylo zapsáno do katastru nemovitostí. V. M. předložil žalobkyni padělaný výpis z katastru nemovitostí, v němž bylo zapsáno jen zástavní právo ve prospěch žalobkyně, ač na předmětných nemovitostech již jedno zástavní právo vázlo. Žalobkyně na základě žádosti o čerpání úvěru poukázala dne 30. 10. 2002 žalovaným 1,980.000,- Kč ve prospěch účtu označeného jimi ve smlouvě. Dlužníci úvěr v dohodnutých měsíčních splátkách nespláceli. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 1 T 61/2004-174, byl V. M. uznán vinným ze spáchání trestných činů úvěrového podvodu a padělání a pozměňování veřejné listiny (§ 250b odst. 1, 4 písm. b/ a § 176 odst. 1 tr. zák.), kterých se dopustil tím, že při sjednávání smlouvy o úvěru uvedl zkreslené údaje o nemovitostech způsobilých k zástavě, opatřil si a žalobkyni předložil výpis z katastru nemovitostí, v němž bylo zapsáno pouze zástavní právo zřízené v její prospěch, přestože věděl, že tento výpis je falešný, neboť na nemovitostech již vázlo zástavní právo ve prospěch dalšího věřitele; tím si zajistil čerpání úvěru. Za toto jednání byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na dobu pěti let a bylo mu uloženo uhradit poškozené (žalobkyni) škodu ve výši 1,900.053,25 Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V době podpisu smlouvy o úvěru bylo manželství žalované a V. M. pouze formální a žalovaná smlouvu o úvěru podepsala v rámci jejich jednání o úpravě vztahů k dětem a o vypořádání majetku. V. M. ji ubezpečoval o tom, že úvěr je zajištěn zástavním právem k jeho nemovitostem, jejichž hodnota spolehlivě překračuje úhradové povinnosti z úvěrové smlouvy, a že při prodlení s platbami nebudou její majetkové poměry nijak ohroženy.

Zatímco soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že smlouva o úvěru (§ 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění, dále jen „obch. zák.“) je ve vztahu k žalované, která namítla relativní neplatnost, neplatným právním úkonem ve smyslu § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud dospěl k závěru, že ani za pomoci interpretačních pravidel (§ 266 obch. zák., § 35 odst. 2 obč. zák.) nelze vyjádření žalované ze dne 14. 9. 2007 vyložit jako uplatnění námitky relativní neplatnosti úvěrové smlouvy a že nebyly splněny předpoklady neplatnosti právního úkonu dané § 49a obč. zák. Uzavřel, že smlouva o úvěru je i ve vztahu k žalované platným právním úkonem. Pro rozpor s § 121 odst. 3 obč. zák., a tedy za absolutně neplatné, shledal ujednání v č. VII bodu 3 Obecných podmínek žalobkyně pro úvěry občanům, neboť je nepřípustné požadovat úroky z prodlení z příslušenství pohledávky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 689/2006); zamítl proto žalobu požadující zaplacení 25% úroků z prodlení z částky 506.276,74 Kč představující úroky od poskytnutí úvěru do 29. 3. 2007.

Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku I.) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost o § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Prosazuje právní názor, že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním úkonem, neboť k jejímu vzniku došlo na základě trestného činu V. M., který ji i žalobkyni úmyslně podvedl se záměrem získat finanční prostředky. Sama ze smlouvy žádné prostředky nezískala, smlouvu podepsala s ujištěním, že úvěr je zajištěn, a v důsledku nátlaku ze strany V. M. Jeho jednání je proto v rozporu s dobrými mravy. Úvěr byl čerpán v rozporu se smlouvou, neboť V. M. předložil zfalšovaný výpis z katastru nemovitostí a nebyla splněna podmínka, že na nemovitostech nevázne další zástavní právo. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že se relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nedovolala; její přednesy při jednání u soudu jasně vyjadřují úmysl dovolat se relativní neplatnosti smlouvy v důsledku jednání v omylu. Oponuje odvolacímu soudu, že nemohla úspěšně namítat relativní neplatnost, neboť k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. I nadále zastává názor, že jeden ze spoludlužníků se může dovolat relativní neplatnosti pro omyl, který vyvolal druhý ze spoludlužníků, a že zajištění závazku bylo pro vznik právního úkonu rozhodující. Bez splnění této podmínky by totiž smlouvu neuzavřela. Neztotožňuje se ani se závěrem, že zanedbala svou povinnost přesvědčit se o existenci zajištění závazku, a v této souvislosti připomíná, že ani žalobkyně coby specializovaná finanční instituce neodhalila podvodný úmysl V. M. Vzhledem k okolnostem případu považuje požadavek žalobkyně na úhradu dluhu z úvěru za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Z úvěru sama nic nepřevzala, stejně jako žalobkyně byla podvedena a byla zneužita její dobrá víra; nelze jí přičítat k tíži, že nebyla dostatečně pečlivá. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu (včasné a přípustné) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 33 Cdo 5384/2008-207, zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Na základě nezpochybněného skutkového stavu věci, z něhož soudy obou stupňů při rozhodování vyšly, dospěl k právnímu závěru, že smlouva o úvěru je z hlediska § 39 i § 49a obč. zák. platným právním úkonem. Nepřisvědčil ani výhradě žalované, že odvolací soud pochybil, jestliže vzhledem k okolnostem případu nepoužil korektiv dobrých mravů a žalobkyni neodepřel ochranu jejího práva domáhat se po ní úhrady dluhu z úvěru. Konstatoval, že i když se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nezabýval otázkou, zda nárok žalobkyně uplatněný ve vztahu k žalované lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nelze mu absenci tohoto posouzení v dané věci vytýkat; žalovaná rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy nenamítala a ani netvrdila právně významné skutečnosti, které by opodstatňovaly použití korektivu dobrých mravů. Žalobkyně i žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru v omylu vyvolaném V. M., který byl v té době manželem žalované. Obě účastnice si vzájemně vytýkají, že druhá z nich nepostupovala s obvyklou mírou opatrnosti, jestliže si neověřila pravdivost údaje ve výpisu z katastru nemovitostí, jímž V. M. prokazoval splnění podmínky, že na jeho nemovitostech vázne zástavní právo zřízené jedině ve prospěch žalobkyně, a tím nepředešla omylu. Součástí skutkového stavu věci je zjištění, že žalobkyně poskytla žalovaným, v tu dobu manželům, úvěr, který byl čerpán jednorázově, v přesvědčení, že uspokojení pohledávky z úvěru je zajištěno zástavou. Z dokazování nevyplynula její povědomost o finančních těžkostech V. M. a o narušených vztazích v manželství dlužníků v době uzavírání smlouvy o úvěru. Nelze jí proto vytýkat, že si neověřila správnost údaje ve výpisu z katastru nemovitostí předloženého V. M. Jestliže jí nebyly známy žádné indicie, které by vedly k pochybnostem o spolehlivosti žadatele o úvěr, pak nebyl žádný důvod, aby jej žalobkyně pokládala za potenciálního delikventa, který zfalšuje veřejnou listinu, a postupovala vůči němu s vyšší než obvyklou mírou opatrnosti. Nelze přehlédnout ani to, že v průběhu trestního řízení, vedeném proti V. M., neopomenula své právo a jako poškozená se připojila se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. To spíše žalovaná zanedbala obvyklou míru opatrnosti, jestliže si před podpisem smlouvy o úvěru neověřila, zda je pravdivé ubezpečení jejího manžela, že pohledávka z úvěru bude spolehlivě zajištěna zástavou. Obecně se totiž předpokládá, že to jsou manželé, kdo jsou nejlépe informováni o svých poměrech včetně poměrů majetkových. Takový předpoklad ostatně vyplývá v případě odporovatelnosti právních úkonů i z § 42a odst. 2 obč. zák., v němž se presumuje vědomost osoby blízké (tedy i manžela) o existenci úmyslu druhého manžela v pozici dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky věřitele odporovaným právním úkonem. Lze proto předpokládat, že žalovaná mohla za trvání manželství získat detailní vědomost o majetkových poměrech svého manžela, na základě soužití s ním poznala jeho osobnostní založení a povahové rysy. Dle svého vyjádření byla vystavena jeho nátlaku a výhrůžkám, jimiž si vynucoval, aby v době, kdy už žili odděleně, uzavřela spolu s ním smlouvu o úvěru v nezanedbatelné výši. Tyto všechny okolnosti ji měly vést k tomu, aby si při uzavření smlouvy o úvěru počínala obezřetně. Považovala-li za rozhodnou pro uzavření smlouvy skutečnost, že pohledávka z úvěru je zajištěna zástavou, nic jí objektivně nebránilo, aby si pravdivost ubezpečení svého tehdejšího manžela ověřila. Jestliže tak neučinila, nemůže úspěšně namítat, že výkon práva žalobkyně ve vztahu k ní je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek dovolacího soudu ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 7. března 2012, č. j. I. ÚS 1826/11-222, (dále jen „nález Ústavního soudu“), rozsudek dovolacího soudu zrušil pro porušení základního práva stěžovatelky, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušil. Mimo jiné uvedl, že v předmětném řízení jde z ústavněprávního pohledu o střet vlastnického práva stěžovatelky a práva na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod banky jako zástavního věřitele, a to v řízení o žalobě vůči stěžovatelce jako spoludlužnici z úvěrové smlouvy na zaplacení neuhrazené části poskytnutého úvěru. Při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti. Ústavní soud vycházel ze zjištění, jež ve věci učinily obecné soudy, a závěry, ke kterým dospěl dovolací soud, neshledal správnými, neboť stěžovatelka v průběhu řízení tvrdila dostatek rozhodných skutečností, jež odůvodňovaly posouzení věci i z pohledu, zda výkon práva je souladný s dobrými mravy. Vyslovil názor, že hodnocení dovolacího soudu o tom (s odkazem na právní úpravu odporovatelnosti právních úkonů), že pouhý institut manželství sám o sobě umožňuje získání detailních informací o vzájemných majetkových poměrech manželů, už ve své podstatě neguje požadavek nezbytnosti posouzení věci v jejím individuálním rozměru, a zároveň a priori vylučuje možnost posouzení věci prizmatem požadavku na výkon práva souladného s dobrými mravy. Ústavní soud se neztotožnil se závěrem dovolacího soudu, že to byla stěžovatelka, která si měla správnost údajů uváděných jejím bývalým manželem ověřit, přičemž bance toto vytýkat nelze. Právě banka měla reálnou možnost, na rozdíl od stěžovatelky, si tuto skutečnost ověřit prostřednictvím dálkového přístupu do katastru nemovitostí a s ohledem na odborné zázemí, jímž banka disponovala. Za situace, kdy se stejného pochybení (neověření správnosti uváděných údajů) dopustí na jedné straně právně nevzdělaná stěžovatelka, jejíž účast na celé kontraktaci (která probíhala v době, kdy manželé spolu delší dobu nežili a byli v rozvodovém řízení a stěžovatelka měla přirozený zájem na klidném rozvodu neklidného manželství, v němž žily děti) byla ryze formální, a která z ní neměla mít a ani neměla žádný majetkový prospěch (což samo o sobě dokládá formálnost její účasti), a na druhé straně profesionální subjekt disponující značným odborným aparátem, jehož předmětem podnikání je právě poskytování úvěrů, je třeba s ohledem na povinnost podnikatelského subjektu počínat si s péčí řádného hospodáře, vážit toto pochybení k tíži věřitele - profesionála. Nelze přitom také odhlížet od skutečnosti, že předmětná pohledávka byla bance v celém rozsahu přisouzena vůči bývalému manželu stěžovatelky, z části v trestním řízení jako náhrada škody a ve zbytku rozsudkem pro uznání Okresního soudu v Semilech ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 8 C 12/2008, přičemž uložení totožné povinnosti stěžovatelce by pro ni mělo fatální následky pro celý její život i život její rodiny. Ústavní soud uzavřel, že z uvedených důvodů, reflektujících konkrétní okolnosti případu, „bylo na místě poskytnout ochranu základnímu vlastnickému právu stěžovatelky, a to skrze aplikaci ust. § 3 odst. 1 OZ, jímž prozařují základní práva do interpretace a aplikace podústavního práva tak, že výsledné rozhodnutí je možno vnímat jako spravedlivé“.

Dovolací soud poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno, dovolání žalované znovu projednal a rozhodl o něm, jsa vázán právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 1826/11, podle něhož bylo v dané věci namístě poskytnout ochranu základnímu vlastnickému právu žalované, a to pomocí aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí není s tímto závěrem Ústavního soudu v souladu, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. (a v závislém nákladovém výroku II.) zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst.1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. května 2012

JUDr. Blanka Moudrá,v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru