Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 795/2017Usnesení NS ze dne 23.01.2018

HeslaUznání dluhu
Promlčení
Účastníci řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.795.2017.1
Dotčené předpisy

§ 110 odst. 1 obč. zák.

§ 558 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 795/2017-166

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A. H., zastoupené JUDr. Milanou Hrušákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, proti žalované A. N., zastoupené Mgr. Eliškou Noveskou, advokátkou se sídlem v Brně, Běhounská 2/22, o 103.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 230 C 38/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2016, č.j. 18 Co 221/2015-123, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 31. 3. 2015, č. j. 230 C 38/2013-85, kterým Městský soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobkyni 103.000 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a na nákladech řízení 16.150 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s tím, jak věc právně posoudil soud prvního stupně, a uzavřel, že smlouvou o půjčce (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“) byl založen závazkový právní vztah, na jehož základě žalobkyně přenechala žalované celkem 600.000 Kč, žalovaná dluh co do důvodu a výše písemně uznala, zavázala se jej uhradit (§ 558 obč. zák.) a částečně dluh splatila (497.000 Kč). Žalovaná uznala právo svobodně (nikoliv pod pohrůžkou násilí), tedy uznání dluhu je platný právní úkon (§ 37 odst. 1 obč. zák); v řízení pak netvrdila, že nevěděla o tom, že v době uznání byl dluh promlčen.

V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná namítá, že s uznáním dluhu nelze spojovat účinky uvedené v § 110 odst. 1 obč. zák., neboť z jeho obsahu – v němž absentuje jakákoliv zmínka o tom, že o promlčení ví a přesto dluh uznává – vyplývá, že jde (jen) o jednostranný právní úkon podle § 558 obč. zák.; odvolací soud se pak měl zabývat tím, zda dluh v době, kdy jej uznala, nebyl promlčen. Dále zpochybnila věcnou legitimaci účastníků; má za to, že příjemcem peněžních prostředků byl J. H., a že ona v žádném právním vztahu s žalobkyní nebyla.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel – zejména – z toho, že v listině z 26. 7. 2006 žalovaná (dlužnice) uznala, že žalobkyni dluží 600.000 Kč, tj. částku, kterou jí poskytla prostřednictvím J. H. na přestavbu nemovitosti (domu na pozemku v katastrálním území B.), a že dluh věřitelce uhradí nejpozději do tří měsíců po prodeji svého domu. Dne 25. 10. 2012 žalovaná ze svého bankovního účtu poukázala na bankovní účet žalobkyně 497.000 Kč.

K institutům uznání práva a uznání dluhu (§ 110 odst. 1, věta druhá, § 558 obč. zák.).

S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1, větě druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti. Uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je zajišťovacím institutem, jehož podstatou je založení (vyvratitelné) právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplatit dluh a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011, a ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1702/2015).

Ze shora uvedeného vyplývá nesprávnost námitky, že uznání dluhu – bez ohledu na to, zda žalovaná o promlčení věděla či nikoliv – nezaložilo běh desetileté promlčecí doby podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. Vědomost o promlčení uznaného dluhu má vliv jen na vznik vyvratitelné právní domněnky, že dluh v době uznání trval (§ 558 obč. zák.); písemně lze totiž s účinky uvedenými v § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. (bez dalšího) uznat dluh, který je promlčen. I kdyby důkazní břemeno ohledně existence dluhu v době uznání nepřešlo na žalovanou (protože právo bylo promlčeno a dlužnice o tom nevěděla), bylo v řízení před soudy obou stupňů provedenými důkazy zjištěno, že žalobkyně půjčila žalované peněžní prostředky na rekonstrukci jejího domu; za této situace se odvolací soud nemusel zabývat okolnostmi týkajícími se promlčení práva v době, kdy žalovaná podepsala uznávací prohlášení.

K věcné legitimaci účastníka řízení.

Rozhodovací praxe soudů i komentářová odborná literatura jsou zajedno v tom, že věcná legitimace představuje stav plynoucí z hmotného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 361/2000, a Drápal, Bureš, Občanský soudní řád I, Komentář, C. H. Beck, 1. Vydání 2009, str. 584). Ve sporném civilním řízení je věcně legitimován ten účastník řízení, který je podle hmotného práva nositelem tvrzeného oprávnění (aktivní věcná legitimace) nebo jemu odpovídající tvrzené povinnosti (pasivní věcná legitimace). Věcná legitimace není předpokladem účastenství, ani podmínkou řízení (jak se mylně domnívá žalovaná), ale nachází svůj výraz v rozhodnutí soudu o věci samé (je předmětem dokazování). Jestliže posouzení, zda je dána věcná legitimace účastníka, se odvíjí od rozhodných skutkových okolností, k nimž soud dospívá hodnocením provedených důkazů, jsou námitky, že příjemcem peněžních prostředků byl J. H. a že žalovaná žádné peníze od žalobkyně nepřevzala, bezcenné. Platí, že pro dovolací soud je závazný skutkový stav, na kterém odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, a že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.s.ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.s.ř.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení; ve vztahu k nim však žádnou argumentaci nevznesla.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta druhá o.s.ř.).

Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání považuje dovolací soud rozhodnutí o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za nadbytečné.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. ledna 2018

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru