Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 772/2010Rozsudek NS ze dne 26.04.2012

HeslaPrávní úkony
Smluvní pokuta
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.772.2010.1
Dotčené předpisy

čl. 35 odst. 2 obč. zák.

čl. 37 odst. 1 obč. zák.

čl. 544 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 772/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce F. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Kollárova 1660, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o zaplacení částky 1,767.330,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 333/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 27. listopadu 2009, č. j. 15 Co 699/2009-99, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. srpna 2009, č. j. 7 C 333/2007-81, zamítl žalobu o zaplacení částky 1,797.996,- Kč. Vzal za prokázané, že účastníci dne 21. 8. 2000 uzavřeli smlouvu, kterou žalobce prodal žalovanému 97 modrokrkých pštrosů afrických, 8 chovných modrokrkých pštrosů afrických, 2 líhně BIOS MIDI, řezačku na píci, 4 koryta a elektrickou kvočnu BIOS za částku 800.000,- Kč, z čehož částka 100.000,- Kč měla být zaplacena při podpisu kupní smlouvy (dále jen „kupní smlouva“). Podle dodatku ze dne 21. 8. 2000 zbytek kupní ceny měl být v rozsahu částky 300.000,- Kč zaplacen do 31. 12. 2000 a v rozsahu částky 400.000,- Kč do 30. 6. 2001. Pro případ prodlení žalovaného s placením kupní ceny byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5% z dlužné částky za každý započatý den prodlení, jejíž splatnost byla vázána na lhůtu 15 dnů od zaslání jejího vyúčtování. Dotčené ujednání o smluvní pokutě soud prvního stupně považoval - proti očekávání žalovaného - za určité a se zřetelem k již ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při sankci 0,5 % z dlužné částky denně i za platné. Přihlédl však k uplatněné námitce promlčení. Uzavřel, že právo na zaplacení smluvní pokuty mohl žalobce uplatnit již 1. 7. 2001 a za analogické aplikace závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, dovodil, že požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty je jako celek promlčený, podal-li žalobu o její zaplacení u soudu až 24. 10. 2007.

Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. listopadu 2009, č. j. 15 Co 699/2009-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé v rozsahu částky 30.666,- Kč (výrok I.), změnil jej ve zbývající zamítavé části tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1,767.330,- Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Ztotožnil se se závěrem, že ujednání o smluvní pokutě je určité a neodporuje dobrým mravům. Se zřetelem k tomu, že se ve smlouvě nehovoří o žádném úroku z prodlení, považoval za nepochybné, že dlužnou částkou se podle čl. VI. kupní smlouvy rozumí nezaplacená část kupní ceny, která se při částečném plnění může měnit. Vznik povinnosti platit smluvní pokutu je zřetelně vázán na okamžik prodlení žalovaného se zaplacením kupní ceny a doba trvání této povinnosti je omezena trváním prodlení povinného. Zdůraznil, že celková výše smluvní pokuty je důsledkem nikoli její nepřiměřené výše, nýbrž neúměrné délky trvání prodlení žalovaného se splněním smluvního závazku. Pokud by splnil svou platební povinnost s minimálním prodlením, výše smluvní pokuty by nenarostla do výše žalobou uplatněné částky. Oproti soudu prvního stupně má odvolací soud zato, že smluvní pokuta byla vyúčtována v žalobě, z níž je zřejmé, v jaké výši, z jaké částky a za jaké období je uplatňována.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud jej nepoučil o svém - od soudu prvního stupně odlišném - právním názoru, a neumožnil mu se k němu vyjádřit. Tento postup soudu tak vyústil v překvapivé rozhodnutí. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, spatřuje v závěru, že v případě smluvní pokuty sjednané denní procentní sazbou, běží promlčecí doba samostatně za každý takový den prodlení se splněním závazku. Není srozuměn s tím, že žalobce uplatňuje právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % z dlužné částky podle kupní smlouvy ze dne 21. 8. 2000, avšak požaduje ji jen z částky 322.800,- Kč, jak o ní bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 11. srpna 2004, č. j. 8 C 19/2003-83, který nabyl právní moci dne 5. 10. 2004. Tím dochází ke směšování dvou „zcela rozdílných právních důvodů žaloby o zaplacení smluvní sankce“. Vyjadřuje přesvědčení, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité, neboť není zřejmé, co se rozumí „dlužnou částkou“. Neurčitost smluvního ujednání plyne rovněž z toho, že sankce v podobě smluvní pokuty není výslovně ohraničena okamžikem zaplacení kupní ceny (splněním dluhu). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o jen částečném promlčení práva na zaplacení smluvní pokuty. Žalobce již 1. 1. 2001 věděl, že část kupní ceny ve výši 300.000,- Kč nebyla zaplacena, a dne 1. 7. 2001 rovněž nebyla uhrazena zbývající část ve výši 400.000,- Kč. Přesto k vymáhání požadavku na zaplacení smluvní pokuty přistoupil až 23. 10. 2007. Prosazuje názor, že podle čl. VI. věty druhé kupní smlouvy nenastala splatnost smluvní pokuty, která byla vázána na lhůtu 15 dnů od zaslání vyúčtování. Žalobce mu dosud žádné vyúčtování nezaslal. Není srozuměn s tím, že vyúčtování je obsaženo v žalobě ze dne 23. 10. 2007. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za takové zjištění považuje závěr o základu (o částce 322.800,- Kč), z něhož (z níž) se vypočítává denní výše smluvní pokuty. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není však důvodné.

Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Takové vady řízení spatřuje žalobce v postupu odvolacího soudu, který mu neposkytl poučení podle § 118a odst. 1 či 2 o. s. ř. a vydal pro něj překvapivé rozhodnutí, neboť v důsledku odlišného právního názoru změnil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli pro takový postup nebyly v důsledku neposkytnutí poučení splněny zákonné podmínky.

Podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.

Podle § 118a odst. 1) o. s. ř. jestliže se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Dle odstavce 2) téhož ustanovení, má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.

K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle ustanovení § 118a o. s. ř.

Poučovací povinnost soudu podle § 5 o. s. ř. sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudů dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a unesení břemene tvrzení a důkazního břemene patří k základním kamenům občanského soudního řízení při zjišťování skutkového stavu. Účastník, který tyto povinnosti nesplní, nemůže mít ve věci úspěch. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné, aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. se uplatní v případech, kdy se v průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnění vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2), a zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení (odst. 3). Smyslem ustanovení § 118a o. s. ř. je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Tato poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v porušení § 118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta, doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud nemůže sám postupovat podle § 118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2, při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, který však soud účastníku nesděluje.

Odvolací soud se vytýkané vady (nesplnění poučovací) nedopustil. Nebylo totiž důvodu takové poučení žalovanému poskytnout. Odvolací soud totiž na základě stejných skutkových tvrzení, téhož závěru o skutkovém stavu věci, ovšem na základě odlišného právního závěru o promlčení práva na zaplacení smluvní pokuty, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil a žalobě v rozsahu částky 1,767.330,- Kč vyhověl; shodně se soudem prvního stupně přitom shledal ujednání o smluvní pokutě určitým. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo tedy založeno na závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno, ale na odlišném výkladu § 101 obč. zák. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 27. června 2003, č. j. 21 Cdo 121/2003-107, že „poučení podle ustanovení § 118a odst. l až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jak tomu bylo v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Jinak řečeno, postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“ Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá. Protože poučovací povinnost soudu ve smyslu § 5 o. s. ř. se netýká poučení o hmotněprávních nárocích, nelze oprávněně odvolacímu soudu vytýkat, že žalovaného neseznámil se svým právním hodnocením věci vedoucím k částečnému procesnímu neúspěchu žalovaného v odvolacím řízení.

Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení postiženo, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení (potažmo žalobce) nikdy nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně. Jestliže odvolací soud přijal odlišný právní (a nikoli skutkový závěr), není jeho rozhodnutí rozhodnutím překvapivým.

Shora uvedenými výhradami dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak není dán.

Prostřednictvím výhrad vůči závěrům odvolacího soudu o určitosti ujednání o smluvní pokutě, které nezohledňují, že není zřejmé, co se rozumí „dlužnou částkou“, že povinnost platit smluvní pokutu není formulačně omezena tak, že trvá jen „do zaplacení“, že v případě smluvní pokuty sjednané denní procentní sazbou běží promlčecí doba samostatně za každý den prodlení se splněním závazku, že je se zřetelem ke své celkové výši smluvní pokuta nemravná a že nenastala její splatnost, uplatňuje dovolatel dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001).

Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.

Podle čl. VI. smlouvy ze dne 21. 8. 2000 včetně jejího dodatku ze dne 21. 8. 2000, „v případě prodlení kupujícího s placením kupní ceny se tento zavazuje k úhradě sjednané smluvní pokuty ve výši 0,5% z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Smluvní pokuta bude splatná do 15 dnů od zaslání vyúčtování pokuty“.

Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že dotčené ustanovení kupní smlouvy neumožňuje jiný výklad, než ten, že dlužnou částkou (tj. dluhem) nutno rozumět „částku představující nezaplacenou část kupní ceny“. Jestliže se podle § 488 obč. zák. závazkovým právním vztahem rozumí právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek, pak povinnost dlužníka něco plnit se označuje za dluh nebo též za závazek. Pro výklad čl. VI. kupní smlouvy ze dne 21. 8. 2000 to znamená, že nesplnil-li žalovaný v dohodnutých lhůtách svůj závazek zaplatit žalobci kupní cenu (viz dodatek ze dne 21. 8. 2000), je povinen z dlužných částek (tj. z částek, které nebyly včas zaplaceny) platit až do okamžiku splnění své povinnosti (tj. až do jejich zaplacení) smluvní pokutu ve výši 0,5%. Je nepochybné, že základem pro výpočet smluvní pokuty je pouze dosud nezaplacená částka kupní ceny. Není pochyb o tom, že povinnost zaplatit sjednanou kupní cenu zaniká jejím splněním (§ 559 odst. 1 obč. zák.) a že zajištění této povinnosti (§ 544 odst. 1 obč. zák.) zaniká současně s okamžikem splnění. Uvedené platí i v situaci, kdy povinnost platit smluvní pokutu není ve smlouvě výslovně ohraničena okamžikem splnění smluvní pokutou zajištěného závazku (takové ujednání expressis verbis schází); oprávněný má právo požadovat smluvní pokutu jen do okamžiku jeho splnění. Pokud podle dohody účastníků smlouvy měla být částka 300.000,- Kč uhrazena do 31. 12. 2000 a částka 400.000,- Kč do 30. 6. 2001, obě zajištěné smluvní pokutou podle čl. VI. kupní smlouvy, pak na povinnost zaplatit mimo tento nedoplatek rovněž odpovídající denní částku smluvní pokuty nemá vliv nová dohoda o splatnosti doplatku kupní ceny ani okolnost, že výše doplatku byla předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 8 C 19/2003 před Okresním soudem v Táboře. Ostatně žalobce poté, co uvedené řízení bylo pravomocně skončeno přísudkem ve výši 322.800,- Kč, nevybočil z mezí jistiny kupní ceny a výši smluvní pokuty odvozoval právě z pravomocně přiznané dosud nezaplacené části kupní ceny. Nelze mu úspěšně vytýkat, že nepožadoval zaplacení smluvní pokuty z nedoplatku kupní ceny ve výši 700.000,- Kč, jestliže o sporném nároku bylo v mezidobí soudem rozhodnuto tak, že žalobce má právo na zaplacení zbytku kupní ceny jen v rozsahu částky 322.800,- Kč a uplatněním práva na zaplacení smluvní pokuty z částky vyšší by se vystavoval procesnímu neúspěchu (a tedy i např. povinnosti platit náklady řízení protistrany) v částce přesahující shora uvedený přísudek.

Neobstojí výhrada dovolatele, že nárok na zaplacení smluvní pokuty se obdobně jako požadavek na zaplacení úroků z prodlení promlčí jako celek. Oproti úrokům z prodlení, u nichž povinnost k placení nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007), u práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení počíná promlčecí doba běžet vždy dnem, za který věřiteli vzniklo právo na smluvní pokutu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, a rozsudek ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008). Je tak tomu proto, že smluvní pokuta není na rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, ale samostatným majetkovým nárokem.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.

Mezi účastníky sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a slouží k dostatečnému zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout. V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou žalovaný nedostál povinnosti, kterou sám smluvně převzal. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužník svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty tak nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání o ní proto není neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Ostatně dovolací soud již v řadě svých rozhodnutích dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou, a proto i v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. srpna 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné v Souboru pod č. C 2801, ze dne 27. července 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000). Žalovaný se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohl zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost vrátit půjčenou částku splnil v co nejkratší době.

Není důvodná výhrada žalovaného, že nenastala splatnost povinnosti zaplatit smluvní pokutu podle čl. VI. věty druhé kupní smlouvy. Dovolací soud sdílí stejný závěr jako odvolací soud, podle něhož nebyla-li žalovanému před podáním žaloby zaslána výzva k zaplacení smluvní pokuty, lze za kvalifikovanou výzvu k plnění považovat žalovanému doručenou žalobu. Její text obsahuje označení porušení povinnosti, na které byla povinnost k placení vázána, výši smluvní pokuty a částku, ze které se denní sankce počítá, včetně vymezení časového úseku, za který právo žalobci na zaplacení této majetkové sankce vzniklo.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn.

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1, pod č. C 8).

Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).

Pro vyřešení otázky oprávněnosti nároku žalobce bylo stěžejní zjištění, zda žalovaný porušil povinnost zaplatit mu kupní cenu, v jakém rozsahu tuto povinnost včas nesplnil, popř. kdy jeho závazek splnit cenu koupě zanikl. Z obsahu smlouvy ze dne 21. 8. 2000 včetně jejího dodatku z téhož dne plyne, že část kupní ceny ve výši 300.000,- Kč měl žalovaný zaplatit do 31. 12. 2000 a zbytek ve výši 400.000,- Kč do 30. 6. 2001. Jelikož se tak nestalo, bylo před Okresním soudem v Táboře vedeno pod sp. zn. 8 C 19/2003 řízení o zaplacení částky 400.000,- Kč z titulu doplatku kupní ceny, které skončilo rozsudkem ze dne 11. srpna 2004, č. j. 8 C 19/2003-83, kterým byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci „jen“ částku 322.800,- Kč z titulu doplatku kupní ceny. Uvedený rozsudek zohledňoval skutečnost, že nebyl dodán celý sjednaný předmět smluvního plnění.

Smluvní pokutou byl nepochybně zajištěn celý závazek doplatit kupní cenu ve výši 700.000,- Kč. Jestliže pozdějším rozsudkem byla žalovanému uložena povinnost k plnění pouze v rozsahu 322.800,- Kč, je tím najisto postaven i základ pro výpočet smluvní pokuty; skutkové zjištění soudu, že smluvní pokutu je potřeba co do základu počítat z právě této částky, má oporu v provedeném dokazování.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl žalovaným uplatněn důvodně.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. dubna 2012

JUDr. Václav Duda, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru