Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 748/2000Rozsudek NS ze dne 30.01.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.748.2000.1

přidejte vlastní popisek

33 Cdo 748/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Marty Škárové ve věci žalobce K.K., zastoupeného advokátem , proti žalovanému Z.M., zastoupenému advokátem, o zaplacení 62 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 39/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 1999 č. j. 24 Co 15/98-99, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 2. září 1997 č. j. 10 C 39/95-45 zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 62 000 Kč se 17% úrokem od 20. 12. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli mezi sebou smlouvu, podle níž se žalovaný zavázal bezúplatně pro žalobce obstarat ze SRN nepojízdný automobil tovární značky F.F. Stupeň poškození účastníci konkrétně nestanovili, žalobce ponechal na úvaze žalovaného, jaké vozidlo vybere. Sjednáno bylo pouze to, že hodnota vozidla nepřesáhne 50 000 Kč. Žalobce za účelem obstarání vozidla předal žalovanému částku 1000 DEM a 37 000 Kč (výpověď žalovaného o tom, že převzal pouze částku 1000 DEM byla jednoznačně vyvrácena svědeckými výpověďmi svědků P. a F.). Žalovaný dovezl ze SRN nepojízdný vrak smluvené značky, jehož hodnota sjednanou částku nepřesáhla. Žalobce nejprve odmítl vrak převzít, posléze přistoupil na nabídku žalovaného, který navrhl, že vrak zprovozní tak, aby se z něho stalo pojízdné vozidlo. Žalobce potom zaplatil clo ve výši 6 988 Kč. Účastníci nedohodli, v jakém termínu žalovaný vrak opraví, ani nestanovili, že v případě nečinnosti žalovaného má žalobce právo odstoupit od smlouvy. Žalobce se poté, co opakovaně a neúspěšně od žalovaného vymáhal předání opraveného vozidla, rozhodl odstoupit od smlouvy, ale tento projev vůle žalovanému nesdělil, nýbrž se obrátil přímo na soud. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli ve smyslu § 491 občanského zákoníku smíšenou smlouvu, z níž vznikl žalovanému závazek obstarat žalobci automobil konkrétní tovární značky v hodnotě nepřesahující 50 000 Kč bez sjednaného stupně poškození. Ke skutečnosti, že žalovaný obstaral ohořelý nepojízdný vrak, nelze přihlížet, neboť konkrétní stupeň poškození nebyl sjednán. Žalobce obstaraný vrak převzal a je nadále vlastníkem předmětného poškozeného vozidla. Toto přijal, avšak svěřil ho žalovanému k opravě a dosud ho nemá ve svém držení. K platnému odstoupení od smlouvy podle § 48 občanského zákoníku nedošlo, a žalobce proto za situace, kdy se po žalovaném nedomáhá vydání vozidla, popř. finanční částky rovnající se jeho hodnotě, nemůže mít ve věci úspěch, neboť neexistuje právní důvod, pro který by mohl po žalovaném částku 62 000 Kč požadovat.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. června 1999 č. j. 24 Co 15/98-99 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 61 809 Kč se 17% úrokem od 20. 12. 1994 do zaplacení. Ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, a tato doplnil o zjištění, která učinil sám z doplněného dokazování. Shledal, že účastníci sice nedohodli, které konkrétní části objednaného vozidla mohou být poškozené, ale stupeň poškození byl dán úmluvou, že automobil bude mít hodnotu do 50 000 Kč a bude opravitelný tak, aby se mohl stát provozuschopným. Odvolací soud hodnotil výpověď žalobce jako věrohodnou, neboť o základních skutkových tvrzeních vypovídal opakovaně shodně a stejně se vyjadřoval i v přípise žalovanému ze dne 12. 12. 1994. Jeho výpověď je navíc potvrzována svědkem P. , který rovněž vypovídal stejně jako v řízení před soudem prvního stupně. Shodné výpovědi žalobce i svědka P. jsou podle odvolacího soudu v souladu též se skutečnostmi, které vyplynuly z výpovědí svědka F. a svědka J. K. Podle všech uvedených výpovědí předal žalobce žalovanému na obstarání auta částky 1000 DEM a 37 000 Kč. Pokud by bylo pravdivé tvrzení žalovaného, že měl pro žalobce obstarat co nejlacinější havarované auto do 1000 DEM, nemělo by předání další částky svoje opodstatnění. Tvrzením žalovaného odvolací soud neuvěřil, neboť nebyla podpořena žádným z provedených důkazů a navíc nepůsobil žalovaný věrohodně, když v průběhu řízení několikrát svou výpověď změnil. Odvolací soud neuvěřil ani jeho tvrzení, že za vrak zaplatil 1000 DEM, byť svoje tvrzení dodatečně dokládal potvrzením R.L. ze dne 28. 5. 1999 a kvitancí ze dne 8. 6. 1993. Tyto doklady se neshodovaly s originálem kupní smlouvy ze dne 17. 7. 1993 a kvitancí z téhož dne, které byly předloženy v celním řízení a mají náležitou průkazní hodnotu. Z uvedených důvodů odvolací soud pokládal za nadbytečné doplnit dokazování výslechem navrženého svědka R.L. Odvolací soud dále zjistil, že žalobce nepřevzal žalovaným dovezený vrak a že se oba dohodli, že žalovaný žalobci auto předá a žalobce je od něho převezme, až je žalovaný opraví. Okolnost, že žalobce zaplatil clo, nelze vykládat jako okolnost nasvědčující tomu, že žalobce vrak převzal, nýbrž pouze jako splnění povinnosti vyplývající z příslušných předpisů. Odvolacím soudem bylo rovněž zjištěno, že žalobce žalovanému oznámil, že na obstarání auta již nemá zájem a požaduje vrátit zpět částku 1000 DEM a 37 000 Kč. Konečně sám žalovaný uvedl, že jej žalobce vyhledal a chtěl po něm zpět uvedené částky. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že účastníci uzavřeli mezi sebou smlouvu smíšenou, která měla charakter kombinace smlouvy o obstarání věci a smlouvy nepojmenované. Z této smlouvy vznikl žalovanému závazek obstarat žalobci automobil sjednané tovární značky ve smluvené hodnotě, který bude opravitelný, a žalobci závazek vyplatit žalovanému konkrétně stanovenou částku určenou k obstarání automobilu. Cena automobilu a doba obstarání ujednány nebyly. Žalobce svou povinnost splnil, neboť žalovanému sjednanou částku předal, žalovaný nedbal pokynů žalobce a svůj závazek nedodržel, když dovezl ze SRN neopravitelný vrak, který byl pořízen za 200 DEM. Pokud jde o opravu vraku, zastává odvolací soud názor, že ujednání účastníků bylo v této věci neurčité a nesrozumitelné, a proto je absolutně neplatné (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Protože žalobce od smlouvy o obstarání automobilu v době před obstaráním věci účinně odstoupil (pro tento jednostranný úkon není stanovena písemná forma) a obstarání věci se neuskutečnilo, představuje částka svěřená žalobcem žalovanému na koupi věci bezdůvodné obohacení, které žalovaný získal z plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a které je povinen podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku vydat žalobci. S přihlédnutím ke zjištěnému kursu německé marky k české koruně shledal odvolací soud žalobu z titulu bezdůvodného obohacení oprávněnou do výše 54 821 Kč. Odvolací soud nezjistil, že by dohoda účastníků obsahovala i ujednání o náhradě škody pro případ porušení závazků z dohody vyplývajících. Podle ustanovení § 735 občanského zákoníku, které je svým obsahem a účelem nejbližší právnímu vztahu, který mezi účastníky vznikl, musí objednatel v případě odstoupení od smlouvy o obstarání věci nahradit obstarateli účelně vynaložené náklady a jinou mu vzniklou újmu, pokud jí obstaratel nemohl zabránit, čímž není dotčen nárok na uplatnění práv vyplývajících z prodlení nebo vadného plnění obstaratele. Objednatel tak může vůči obstarateli uplatnit nároky z porušení závazku včetně náhrady škody. V posuzovaném případě dovezl žalovaný v rozporu s pokyny žalobce neopravitelný vrak. Žalobci vznikla jako osobě, pro kterou bylo vozidlo převezeno, povinnost zaplatit clo. V této souvislosti vynaložil částku 6 988 Kč, o niž se zmenšila jeho majetková sféra. Je zřejmé, že žalovaný porušil svou právní povinnost vyplývající ze smlouvy. Pokud by dbal pokynů žalobce, nemohla by žalobci vzniknout povinnost platit za dovezený vrak clo a nebyla by mu způsobena majetková újma. Podle odvolacího soudu se proto žalobce důvodně po žalovaném domáhá též zaplacení částky 6 988 Kč z titulu odpovědnosti za škodu, když jsou splněny všechny zákonné předpoklady této odpovědnosti. Odvolací soud tak shledal na rozdíl od soudu prvního stupně žalobu oprávněnou co do základu a celkové výše 61 809 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež odůvodnil tím, že řízení je stiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. /. Žalovaný uvedl, že od počátku řízení tvrdil, že od žalobce obdržel pouze částku 1000 DEM a že automobil do republiky nedovezl ani nezajišťoval vyřízení celních formalit. Automobil po jeho údajném dovozu nikdy neviděl, a nemohl se proto domlouvat na jeho opravách. V průběhu řízení zjistil, že ani svědek P. předmětný automobil do republiky nedovezl a od prodejce v SRN převzal pouze doklady a vyříznuté číslo karoserie. O poškozené vozidlo se prý svědek vůbec nezajímal a ani je neviděl. Tato tvrzení měl prokázat výslech svědka R.L. , odvolací soud však tento důkaz odmítl provést. Dovolatel se proto domnívá, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení a rozhodnutí odvolacího soudu netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani žalobce netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo. Nejvyšší soud poté posoudil i námitku žalobce, že řízení trpí jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Za takovou vadu je nutno považovat zejména okolnost, kdy rozhodnutí vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, a to nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Uvedená vada je dána zejména tehdy, nebylo-li při provádění důkazů postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (např. osoba, která měla být vyslechnuta jako svědek, byla slyšena jako účastník řízení, svědek nebyl o svých povinnostech řádně poučen, důkaz listinou byl proveden v rozporu s § 129 odst. 1 o. s. ř. apod.); nebylo-li postupováno v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. (např. nebyl proveden navržený důkaz, soud považoval tvrzení účastníků za shodná, ačkoliv tomu tak nebylo nebo nešlo o skutková tvrzení apod.); v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy), nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno apod. To vše samozřejmě za předpokladu, že tyto skutečnosti mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V daném případě dovolatel namítl, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědka R. L. Podle dovolatele měl tento svědek potvrdit, že svědek D. P. , který měl dovézt předmětné vozidlo ze SRN, toto vozidlo od zahraničního prodejce, pana L. , vůbec nepřevzal, údajně se o ně nezajímal a ani je neviděl. Měl převzít pouze doklady od vozidla a vyříznuté číslo karosérie.

Ze spisu se však podává, že žalovaný důkaz výslechem svědka L. nenavrhoval proto, aby se prokázalo, kdo v Německu předmětný automobil převzal, nýbrž ke zjištění skutečnosti, za jakou částku byl automobil v N. zakoupen (č. l. 93). S ohledem na to, že skutečnost, zda předmětný automobil byl ve SRN zakoupen za částku 200 DEM, či za částku 1 000 DEM, nebyla pro řešení daného sporu podstatná, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že výslech svědka R.L. je v dané situaci nadbytečný, bylo důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu proto nebylo vydáno v řízení, které bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. ledna 2001

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru