Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 713/2015Usnesení NS ze dne 29.04.2015

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.713.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 713/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) Ing. M. B., a b) Ing. J. B., zastoupených JUDr. Patricií Švarcovou, advokátkou se sídlem v Děčíně IV - Podmoklech, Thomayerova 25/3, proti žalované OPTREAL, spol. s r. o., se sídlem v Praze 6, Drnovská 1042/28, identifikační číslo 250 98 420, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Jižní Předměstí, Žižkova 1737/52, o zaplacení 79.575,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 1/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2014, č. j. 15 Co 378/2013-148, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.688,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Patricie Švarcové, advokátky.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. března 2013, č. j. 12 C 1/2011-109, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 79.575,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2014, č. j. 15 Co 378/2013-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a že jeho postupem nebyl žádný z účastníků zkrácen na svých procesních právech. Ačkoliv žalovaná byla soudem v průběhu řízení podrobně poučena o tom, jaké skutečnosti má tvrdit a prokázat důkazy, neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení existence skutečností, které by ji „vyvinily“ z povinnosti uhradit smluvní pokutu. Odvolací soud správně zjistil obsah smlouvy o vybudování technické infrastruktury (dále jen „smlouva“) a s jeho výkladem zde užitého pojmu „vybudovat“ se žalovaní ztotožňují.

Nejvyšší soud předesílá, že se totožnou věcí (v níž na straně žalobců figurovali majitelé pozemků v lokalitě M. p. B., kteří s žalovanou uzavřeli shodné smlouvy o vybudování technické infrastruktury v uvedené lokalitě) zabýval již ve svých rozhodnutích ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1097/2013, a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5218/2014, a že ani v uvedeném případě nemá důvod odchýlit se od svých předchozích závěrů.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaná sice ohlásila dovolací důvod podle § 214a odst. l o. s. ř. a namítá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, její námitky však nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Námitku, že odvolací soud posoudil platnost ujednání o smluvní pokutě a jí zajištěného závazku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s jeho rozsudky ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008, a ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011), žalovaná zakládá na vlastní skutkové verzi. Výkladem článku IV smlouvy (tzn. na základě svého zjištění obsahu tohoto smluvního ujednání) konstruuje hypotézu, že sankce za pozdní vybudování inženýrských sítí se týkala pouze těch prvků infrastruktury, které bylo možné vybudovat k hranici pozemku žalobců, nikoli dešťové kanalizace či veřejného osvětlení. Je přesvědčena, že závazek vybudovat dešťovou kanalizaci nebyl smluvními stranami časově limitován (zatímco prvky infrastruktury budované k hranici pozemku žalobců měly být dokončeny nejpozději do 31. 12. 2007), a proto - logicky - nemohlo být ani pozdní dokončení dešťové kanalizace sankcionováno smluvní pokutou. Žalovaná přitom pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalované), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaná se nemohla dostat do prodlení s vybudováním dešťové kanalizace, popř. že prodlení s vybudováním dešťové kanalizace nebylo podle smlouvy sankcionováno. Skutkového charakteru je rovněž výtka, že odvolací soud nesprávně zjistil sjednaný termín splnění závazku. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že dnem „vybudování“ díla (splnění závazku) byl míněn okamžik faktického dokončení jednotlivých prvků technické infrastruktury, neboť to vyplývá jak z textu smlouvy (není v ní uvedeno, že termín „vybudování“ /zhotovení/ technické infrastruktury je vázán na kolaudační souhlas), tak ze stavebního zákona. Lze uzavřít, že uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Je tudíž zřejmé, že žalovaná v tomto směru v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Nad rámec přezkumné činnosti považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že odkazy žalované na judikáty Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudky ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 128/2006, a ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 873/2002) nejsou přiléhavé, neboť se týkají skutkově zcela odlišných věcí. V rozsudku ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 128/2006, dovolací soud posuzoval právní vztah, z něhož jedné smluvní straně vzniklo více povinností, přičemž ze smlouvy nebylo zjistitelné, která z nich je zajištěna smluvní pokutou. V rozsudku ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 873/2002, se dovolací soud zabýval okamžikem vzniku povinnosti uhradit cenu díla, který byl podle smlouvy vázán na předání díla dokončeného v souladu se sjednanou smlouvou o dílo. Žalovaná právní úvahy obsažené v uvedených rozhodnutích vytrhuje ze širšího kontextu a využívá je pro zpochybnění skutkového závěru, na němž odvolací soud založil právní posouzení dané věci. Řečeno jinak, jde o snahu žalované prosadit názor, že dokončení předmětu díla bylo vázáno na okamžik, kdy žalobci mohli dešťovou kanalizaci užívat. Neobstojí ani názor žalované, že směšování okamžiku „vybudování“ a kolaudace nemá oporu v právní úpravě; z ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že stavba, jejíž vlastnosti nemohou budoucí uživatelé ovlivnit (tj. rovněž stavba občanské infrastruktury), může být užívána pouze na základě kolaudačního souhlasu.

Namítá-li žalovaná v jednotlivých částech dovolání, že odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí dostatečně nevypořádal se všemi jejími námitkami a že své rozhodnutí („řádně a přesvědčivě“) neodůvodnil v souladu s požadavky podle § 157 odst. 2 o. s. ř., přehlíží, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolání žalované shora uvedený postulát nesplňuje v části, v níž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní hodnocení smlouvy, neboť přípustnost je zde zdůvodněna pouhou citací části zákonného ustanovení („odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“), aniž je přitom specifikováno, jaké konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu má dovolatelka na mysli. Absence tohoto údaje zatěžuje podání v této části kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnila.

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 29. dubna 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru