Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 623/2018Usnesení NS ze dne 31.03.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.623.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 623/2018-173

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně ZEPTER INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem v Praze 1, Spálená 112/55, identifikační číslo 14500469, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 395/30a, proti žalované M. L., bytem XY, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, o zaplacení 24.680,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 211 C 60/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, č. j. 15 Co 106/2017-129, takto:

I. Řízení o dovolání žalobkyně proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se zastavuje; jinak se dovolání odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Borkovce, advokáta.

Odůvodnění:

Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, č. j. 221 C 60/2015-88, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 24.680,- Kč s blíže určeným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci dne 23. 2. 2012 uzavřeli v provozovně žalobkyně kupní smlouvu č. 34348507, jejímž obsahem byl závazek žalobkyně dodat žalované zboží, označené jako „zdraví 4, zdravotní set – komplet“ za částku 35.500,- Kč. Žalovaná na kupní cenu dosud nic neuhradila. Taktéž i odvolací soud uzavřenou smlouvu považoval za platnou, a to s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu představovanou jeho rozsudky ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1413/2000, a ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1306/2005. Přesto posuzoval všechny jednotlivé okolnosti předmětného závazku (obsah práv a povinností) z pohledu toho, zda výkon práva žalobkyně na zaplacení kupní ceny je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“) se zřetelem k ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 30 Cdon 51/96, jeho usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97). Ze způsobu stanovení ceny (původní kupní cena ve výši 67.430,- Kč až nepřirozeně snížena na částku 35.500,- Kč na základě tzv. „dotace los free“, budící pochybnosti o reálnosti původní ceny), okamžiku dodání zboží (až po úplném zaplacení kupní ceny, tj. až po dvou letech od uzavření smlouvy), který již dnes nepovažuje odvolací soud za běžný, nezjišťování schopnosti žalované splácet kupní cenu, z odkladu dodání zboží při prodlení s některou splátkou o dalších 150 dní, a z okolnosti, že soudní uplatnění práva na zaplacení kupní ceny nic neřeší ve vztahu účastnic kupní smlouvy, neboť i kdyby žalované byla uložena povinnost zaplatit kupní cenu a tuto povinnost by splnila, by žalobkyně žalované zboží nedodala, žalobu na zaplacení zbylé části kupní ceny by nepodala jen proto, že tyto splátky jsou podle ní promlčeny. Její jednání tak nesměřuje k tomu, aby byl závazek vzájemně splněn, ale k tomu, aby se žalobkyni dostalo alespoň částečného plnění, bez ohledu na to, zda bude dosaženo účelu smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně spoléhá na nižší zákaznickou vyzrálost některých osob a využívá jejich slabší pozici spojenou často i se sociální nestabilitou. Za této situace nabídka zcela bagatelního dárku (např. krému či tekutého mýdla) ve spojení s projeveným zájmem žalobce (telefonický kontakt a pozvání, příjemné vystupovaní) na tyto nezkušené osoby působí a odbourává tak zábrany pro ně ekonomického chování. Tento způsob jednání žalobkyně jako obchodní společnosti, který byl aplikován i v případě žalované, ve spojení s okolnostmi, za nichž byl její požadavek na zaplacení kupní ceny uplatněn u soudu, odvolací soud vyhodnotil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a odepřel mu podle § 3 odst. 1 obč. zák. právní ochranu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1356/96, ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1630/97, ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2987/2000, ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1113/99, ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1380/99, usnesení ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2356/99, odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr o neplatnosti sporné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Podle dovolatelky dohoda smluvních stran, že splní svou povinnost dodat zboží žalované až po úplném zaplacení kupní ceny, neodporuje žádnému kogentnímu ustanovení občanského zákoníku, stejně jako neodporuje dobrým mravům podle § 39 obč. zák. okolnost, že dodá zboží do 28 dnů od zaplacení poslední splátky kupní ceny žalovanou. Dovolatelka má za to, že „okolnosti, na nichž odvolací soud založil důvod absolutní neplatnosti posuzované kupní smlouvy, nemohou obstát i z dalších důvodů, například ujednání o termínu dodání zboží až po zaplacení celé kupní ceny je zcela v dispozici účastníků v souladu s ustanovením § 601 obč. zák. (…).“ K dílčímu závěru odvolacího soudu dovolatelka uvedla, že nebylo v jejích silách prověřit schopnost žalované splácet kupní cenu.

Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout. Má za to, že dovolatelka nepředkládá dovolacímu přezkumu žádnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by bylo potřebné v rámci dovolání vyřešit. Obsahem jejího dovolání je hodnocení dílčích ustanovení kupní smlouvy, která dovolatelka považuje za platná, avšak pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na rozpornosti jejího jednání a na závěru o výkonu jejího práva v rozporu s dobrými mravy. Praxe dovolacího soudu je přitom ustálená v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Úvaha odvolacího soudu o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy není žalobkyní v dovolání tvrzena, natož prokázána. Odvolací soud se ve svém rozsudku neodchýlil od soudní praxí aprobovaného výkladu § 3 odst. 1 obč. zák. a principu ochrany slabší smluvní strany (v nyní souzené věci rozuměj „spotřebitele“), jak byl akcentován např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17.

Podáním ze dne 8. 3. 2019 žalobkyně vzala své dovolání zpět v rozsahu, jímž brojila proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu. V důsledku toho dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srovnej čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), dovolací řízení v tomto rozsahu zastavil.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatelka povinna v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. musí dovolatelka vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Dovolání není přípustné.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.

Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dovolatelkou vymezené právní otázce, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Žalobkyně spojuje přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. s tím, že se odvolací soud při řešení právní otázky, na níž podle jejího přesvědčení záviselo napadené rozhodnutí (neplatnosti sporné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozhodnutími ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1356/96, ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1630/97, ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2987/2000, ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1113/99, ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1380/99, a ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2356/99.

Přehlíží ovšem, že rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) je založeno na závěru o platnosti kupní smlouvy, a že důvodem odepření soudní ochrany výkonu práva žalobkyně na zaplacení kupní ceny není aplikace § 39 obč. zák., nýbrž § 3 odst. 1 obč. zák.

Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

Sluší se poznamenat – mimo důvod, pro který bylo dovolání odmítnuto (obiter dictum), že podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Výklad otázky, kdy se výkon práva ocitá v rozporu s dobrými mravy, se v judikatuře soudů již ustálil. Východiskem úvah se stala okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 ve svazku č. 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Vzhledem k tomu není ani možné pro každou myslitelnou situaci (judikatorně) stanovit přesná pravidla rozhodování soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. Proto také, a to zejména v dovolacím řízení, lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru