Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 60/2020Usnesení NS ze dne 29.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Zneužívání výkonu práv a povinností
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.60.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 8 o. z.

§ 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 60/2020-120

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně PARADISE ISLANDS HOLDING LTD., jiné reg. č. 008477, se sídlem Suite 13, First Floor, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, 690SYCSC, Victoria, Mahe, Seychelská republika, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalovanému R. B., bytem XY, zastoupenému JUDr. Jindřiškou Hillovou, advokátkou se sídlem ve Studénce, Náměstí republiky 653, o zaplacení 52.813,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 194/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 7. 2019, č. j. 22 Co 147/2019-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.259,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Karla Goláně, Ph.D., advokáta.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení 52.813,86 Kč s příslušenstvím z titulu nevrácení úvěru ze smlouvy o úvěru.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 8 C 194/2017-77, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 52.813,86 Kč, kapitalizované úroky v částce 25.684,41 Kč, úroky ve výši 14,90 % ročně z částky 52.813,86 Kč od 26. 5. 2011 do zaplacení a úroky z prodlení z částky 52.813,86 Kč ve výši 10,75 % od 16. 8. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, ve výši 7,75 % od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011, ve výši 7,75 % od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, ve výši 7,75 % od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013, ve výši 7,05 % od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013, ve výši 7,05 % od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2014, ve výši 7,05 % od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014, ve výši 7,05 % od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015, ve výši 7,05 % od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2015, ve výši 7,05 % od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016, ve výši 7, 05 % od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016, ve výši 7,05 % od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, ve výši 7,05 % od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5 % od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8 % od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75 % od 1. 1. 2019 do zaplacení, nejpozději do 30. 6. 2019 a počínaje 1. 7. 2019 s úroky z prodlení, které odpovídají výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů; současně rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 7. 2019, č. j. 22 Co 147/2019-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že původní věřitel (Komerční banka, a.s.) uzavřel se žalovaným dne 18. 7. 2006 smlouvu o úvěru č. 512276201187 (dále jen „smlouva o úvěru“), v níž se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 65.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách vždy k 20. dni příslušného měsíce a splatit vyčerpanou jistinu nejpozději do 20. 6. 2012. Úvěr byl čerpán 18. 7. 2006. Dopisem z 15. 8. 2008 byl úvěr zesplatněn a žalovaný byl vyzván k okamžitému zaplacení celé úvěrové pohledávky plynoucí ze smlouvy o úvěru, a to ve výši 57.721,02 Kč, což neučinil. Dne 26. 3. 2009 bylo zahájeno rozhodčí řízení, v němž Komerční banka, a.s. uplatnila svou pohledávku za žalovaným z úvěrové smlouvy. K návrhu Komerční banky, a.s. usnesením ze dne 24. 9. 2009, č. j. 0 Nc 10323/2009-6, Okresní soud v Ústí nad Orlicí nařídil exekuci na majetek žalovaného podle vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. K/2009/01711, vydaného rozhodcem JUDr. Zdeňkem Vincencem k uspokojení pohledávky ve výši 20.077,35 Kč s příslušenstvím a nákladů předcházejícího řízení ve výši 13.475,56 Kč a podle vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. K/2009/01556 vydaného v řízení zahájeném dne 26. 3. 2009 rozhodcem JUDr. Janem Bártou, CSc., k uspokojení pohledávky 65.919,65 Kč s příslušenstvím a nákladů předcházejícího řízení 23.395,40 Kč. V průběhu exekučního řízení Komerční banka, a.s. postoupila dne 9. 6. 2014 pohledávku za žalovaným společnosti Bohemia Faktoring, s.r.o., která ji téhož dne postoupila žalobkyni; o tomto postoupení pohledávky informovala žalovaného dopisem z 23. 1. 2015. Usnesením ze dne 19. 6. 2018, č. j. 0 Nc 1323/2009-333, které nabylo právní moci dne 12. 7. 2018, Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl, že exekuce na majetek žalovaného nařízená usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 9. 2009, č. j. 0 Nc 10323/2009-6, se zastavuje; rozhodčí nálezy, které byly exekučními tituly ve věci, shledal (absolutně) neplatnými s tím, že rozhodci neměli ve sporech účastníků pravomoc k vydání rozhodčího nálezu. Smlouvu o úvěru uzavřenou mezi Komerční bankou, a.s. (původním věřitelem) a žalovaným odvolací soud poměřoval ustanovením § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), za použití § 52, § 55 a § 56 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 dovodil, že v důsledku zahájeného rozhodčího řízení, byť na základě neplatné rozhodčí doložky, došlo ke stavení promlčecí doby až do okamžiku zastavení exekučního řízení dne 12. 7. 2018. Poté, co žalovaný úvěr čerpal a nehradil sjednané splátky řádně a včas, zahájila Komerční banka, a.s. dne 26. 3. 2009 rozhodčí řízení, ve kterém byla uplatněna pohledávka z úvěrové smlouvy a dne 13. 7. 2009 byl vydán rozhodčí nález, na základě kterého bylo vedeno exekuční řízení do dne 12. 7. 2018. Byla-li žaloba u soudu podána dne 21. 7. 2017, není nárok z úvěrové smlouvy promlčen. Žalobkyně je ve věci s ohledem na smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2014 aktivně legitimována a žalovaný je povinen vrátit jí coby právní nástupkyni původního věřitele úvěr včetně požadovaného příslušenství.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně

1) zda dochází ke stavení běhu promlčecí doby podle § 403 odst. 1 obch. zák. v případě, kdy i poté, co Nejvyšší soud vydal usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, věřitel zachovával (při znalosti judikatury dovolacího soudu vyjadřující se k neplatnosti rozhodčích doložek) protiprávní stav v podobě exekuce vedené na základě nezpůsobilého exekučního titulu, a to i po vydání usnesení soudního exekutora, kterým byla exekuce na návrh věřitele nepravomocně zastavena, podával nové procesní návrhy při prokazatelné vědomosti následků v exekučním řízení, v jejichž důsledku byla exekuce pravomocně zastavena po více jak sedmi letech od vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a po čtyřech letech poté, co bylo vydáno usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce, a

2) zda v řízení zahájeném žalobou věřitele u soudu poté, co byla zastavena exekuce vedená na základě neplatného rozhodčího nálezu, má soud přihlížet k individuálním okolnostem posuzované věci, které nastaly v době od uzavření spotřebitelské smlouvy do zahájení předmětného řízení a tyto posuzovat z hlediska jejich kolize s principy na ochranu spotřebitele jako slabší strany smluvního vztahu, resp. s dobrými mravy či zneužitím práva.

Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právo žalobkyně není promlčeno, a vytýká odvolacímu soudu, že pro tento závěr učinil jediné kritérium, a to zahájení rozhodčího řízení a exekučního řízení před 11. 5. 2011. Při vědomí judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, v níž bylo dovozeno, že zneužití práva lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěru, kteří rozhodčí žaloby s neplatnou rozhodčí doložkou podali vědomě po 11. 5. 2011, prosazuje, že odvolací soud pochybil, jestliže nezohlednil specifické okolnosti dané věci, zejména chování účastníků v době exekučního řízení. V této souvislosti připomíná, že žalobkyně i její právní předchůdci (Komerční banka, a.s. i Bohemia Faktoring, s.r.o.) po 11. 5. 2011, při vědomosti, že došlo ke změně judikatury, setrvávali v exekučním řízení. Má za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s usneseními Nejvyššího ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3561/2016, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3537/2016, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3911/2018, jestliže na procesní návrh na vstup žalobkyně do řízení na místo oprávněné Bohemia Faktoring, s.r.o. nenahlížel jako na zneužití práva (i Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1431/16, uzavřel, že samotná fáze řízení, v níž byl návrh podán, vypovídá spíše o tom, že šlo o návrh obstrukční). Odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, rozsudku ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2944/2011 a rozsudku ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4267/2010) i Ústavního soudu (např. nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11), pak shledává i v tom, že neposuzoval, zda podání žaloby není v kolizi se zásadou ochrany slabší strany smluvního vztahu, v rozporu s dobrými mravy či zneužitím práva. Otázku promlčení požaduje dovolatel posoudit jinak, než Nejvyšší soud učinil v rozsudku ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017, či rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2017.

Žalobkyně považuje závěry odvolacího soudu za správné a ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a uložil žalovanému nahradit jí náklady dovolacího řízení.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se ustálil právní názor vyslovený v usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, podle něhož rozhodčí smlouva, potažmo rozhodčí doložka, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. V následném usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, Nejvyšší soud shledal jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky okolnost, že rozhodčí nález, na základě ní vydaný, není způsobilým exekučním titulem. Pro jednotlivé věřitele znamenal závěr plynoucí z tohoto usnesení Nejvyššího soudu hrozbu, že budou v případě žaloby čelit překážce věci rozhodnuté, tedy formálně stále platnému rozhodčímu nálezu, a to bez toho, aby měli k dispozici právní prostředek k jeho odklizení. Nejvyšší soud nicméně dovodil, že v takovýchto situacích o překážku věci rozhodnuté nejde (usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 23 Cdo 4460/2014). Další hrozbou pro věřitele bylo nebezpečí promlčení jejich práva na plnění. Argumentaci lze ve zkratce přiblížit následovně: neplatně sjednaná rozhodčí doložka činí rozhodčí nález nicotný a s ohledem na to začíná promlčecí doba běžet dnem, kdy mohla být pohledávka uplatněna u soudu (typicky okamžik „zesplatnění“ dluhu). Pokud věřitel "ztratil" čas rozhodčím řízením a následným výkonem rozhodnutí na něm založeným, mohlo dojít k tomu, že se pohledávka mezitím promlčela. I toto Nejvyšší soud odmítl a určil, že v případě rozhodčího řízení započatého na základě neplatné rozhodčí doložky se promlčecí doba po dobu rozhodčího řízení staví (rozsudek ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015). Obdobně pak ke stavení dochází i v následném exekučním řízení založeném na rozhodčím nálezu, který nemá žádné právní účinky (rozsudek ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014). Ústavní soud nálezem ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, shrnul, že zahájení rozhodčího řízení vede ke stavení promlčecí doby podle § 403 odst. 1 obch. zák. a § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, tedy přede dnem vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce, činili tak v období neustálené změny rozhodovací praxe obecných soudů k rozhodčím doložkám a použije se na ně ustanovení o stavení promlčecí doby. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu (nález sp. zn. II. ÚS 996/18, bod 53).

Dovolateli nelze přisvědčit, že právo žalobkyně na vrácení úvěru je promlčeno a že soudy obou stupňů pochybily, jestliže nevyhodnotily chování žalobkyně v exekučním řízení jako rozporné s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolací soud nemá žádný důvod odchýlit se od své konstantní judikatury, podle které se promlčecí doba po dobu rozhodčího řízení započatého na základě neplatné rozhodčí doložky staví (viz např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 23 ICdo 19/2015), obdobně k jejímu stavení dochází i v následném exekučním řízení založeném na rozhodčím nálezu, který nemá žádné právní účinky (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014); obě citovaná rozhodnutí byla uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jsou dlouhodobě přijímána soudní praxí a Nejvyšší soud nemá důvodu se od nich odchylovat ani v posuzované věci. Žalovaným tvrzené “obstrukční“ návrhy v průběhu exekučního řízení spočívající např. v návrhu na vstup nového oprávněného, v námitce podjatosti exekutora a návrhu na změnu soudního exekutora, jsou pro posouzení promlčení práva na vrácení úvěru irelevantní; jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, pokud věřitel uplatnil rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, tedy před vydáním sjednocujícího usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, v němž Nejvyšší soud dovodil neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce, činil tak v období neustálené změny rozhodovací praxe obecných soudů k rozhodčím doložkám a použije se na něj ustanovení o stavení promlčecí doby. Uplatnila-li žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) v nyní posuzované věci rozhodčí doložku dne 26. 3. 2009 (tj. před 11. 5. 2011), je nutno na případ vztáhnout výše uvedenou judikaturu o stavení promlčecí doby, která neběžela od 26. 3. 2009 do 12. 7. 2018, tj. do data, kdy bylo pravomocně zastaveno exekuční řízení vedené na základě rozhodčího nálezu. Podala-li dne 21. 7. 2017 k soudu prvního stupně návrh na zahájení řízení, nemohlo dojít k promlčení jí uplatňovaného práva. Lze uzavřít, že závěr o včasném uplatnění žalobního nároku je správný a důvody, které ovlivnily délku exekučního řízení, na tom nemohou nic změnit.

Namítá-li žalovaný, že procesní návrh na vstup žalobkyně do řízení na místo oprávněné Bohemia Faktoring s.r.o. opírající se o smlouvu o postoupení pohledávky z 9. 6. 2014 je s ohledem na ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) i § 2 o. s. ř. zneužitím práva a dovolává-li se v této souvislosti závěrů, které Nejvyšší soud učinil v rozhodnutích ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3561/2016, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3537/2016 a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3911/2018, přehlíží, že šlo o jiné skutkové okolnosti v jiné fázi soudního řízení (jednalo se o řízení exekuční); uváděná rozhodnutí reagovala na situaci, kdy bylo prokázáno, že postoupení pohledávky ze dne 9. 6. 2014 ze společnosti Bohemia Faktoring s.r.o. na žalobkyni spolu s procesním návrhem na vstup žalobkyně do exekučního řízení na místo oprávněné Bohemia Faktoring s.r.o. bylo účelové s cílem učinit případnou pohledávku na náhradu nákladů exekučního řízení nedobytnou. V nyní posuzovaném případě se o případ zneužití práva nejedná, žalobkyně v nalézacím řízení uplatňuje svoji pohledávku, kterou nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není způsobilá založit ani výtka, že odvolací soud neposoudil, zda podání žaloby ve věci není v kolizi se zásadou ochrany slabší smluvní strany, s dobrými mravy či zneužitím práva, čímž se podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2944/2011 a ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4267/2010 a nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. Citované judikáty řešily skutkově i právně zcela odlišné situace, ve kterých soudy dovodily exces při výkonu práva; jejich závěry se v dané věci neuplatní. Bylo-li v posuzovaném případě zjištěno, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) poskytla žalovanému úvěr, který žalovaný nesplácel, a žalobkyně v souladu se zákonem aprobovanými právními prostředky učinila kroky k jeho vrácení, nelze závěru odvolacího soudu o tom, že jí svědčí právo na vrácení úvěru na základě řádně podané žaloby, nic vytknout a v podání žaloby nelze spatřovat zneužití práva, porušení dobrých mravů či kolizi se zásadou ochrany slabší smluvní strany.

Ve vztahu ke zbývající části argumentace uplatněné při zpochybnění závěru odvolacího soudu, že došlo k řádnému postoupení pohledávky na základě smlouvy z 9. 6. 2014, jíž postupitel Bohemia Faktoring s.r.o. postoupila své pohledávky žalobkyni, žalovaný řádným způsobem nevymezil přípustnost dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť z dovolání se nepodává, které ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné. Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru