Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 5989/2016Usnesení NS ze dne 17.01.2018

HeslaPřípustnost dovolání
Smlouva
Smlouva o smlouvě budoucí
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5989.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

§ 51 obč. zák.

§ 560 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1288/18
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 5989/2016-258

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně T. K. K., zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, proti žalované KOS WIRE EUROPE s.r.o., se sídlem v Lovosicích, Siřejovická 1212 (identifikační číslo osoby 273 11 562) jako právní nástupkyně TIFANNYS spol. s r. o., se sídlem v Berouně, Na Veselou 909 (identifikační číslo: 167 36 010), o zaplacení 183.054 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 80/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. července 2016, č. j. 21 Co 167/2016-223, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 21 Co 167/2016-223, potvrdil rozsudek ze dne 9. 9. 2015, č. j. 13 C 80/2014-176, jímž Okresní soud v Berouně zamítl žalobu požadující, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni 183.054 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 17. 3. 2014 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud se při výkladu ujednání rezervační smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované například rozhodnutími ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4114/2010, ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4101/2010, nebo ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 33 Odo 374/2004, i od rozhodnutí Ústavního soudu. Dále má za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka „zda změna při podpisu smlouvy deklarované vůle jedné ze smluvních stran modifikovat dále smluvní závazek určitým způsobem může pro druhou stranu znamenat změnu okolností, ze kterých strany při vzniku závazku vycházely, do té míry, že nelze spravedlivě požadovat, aby další smlouva byla uzavřena“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Soudy obou stupňů v posuzovaném případě vycházely ze zjištění, že dne 27. 11. 2013 uzavřela žalobkyně a P. K. (zájemci) s právní předchůdkyní žalované TIFANNYS, spol. s r.o., rezervační smlouvu, v níž se právní předchůdkyně žalované mimo jiné zavázala rezervovat pro zájemce do 31. 12. 2013, resp. do 31. 1. 2014 „příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí“, jejímž předmětem měla být koupě bytu; v této lhůtě neměla právní předchůdkyně žalované vést žádná jednání o prodeji předmětu rezervace (s dalšími případnými zájemci). Zájemci se oproti tomu zavázali za tuto příležitost zaplatit rezervační poplatek ve výši 183.054 Kč. V článku 6.2 rezervační smlouvy bylo sjednáno, že nedojde-li k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí z důvodů ležících na straně právní předchůdkyně žalované, má zájemce právo požadovat vrácení rezervačního poplatku v plné výši; pro případ, že bude uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, bude rezervační poplatek dle článku 5.2 započten proti poslední splátce základní budoucí ceny předmětu rezervace. Nedílnou součástí rezervační smlouvy byl i koncept smlouvy o budoucí kupní smlouvě, v němž byl specifikován předmět budoucího převodu, a v němž bylo uvedeno, že sjednaná kupní cena bude poukázána na bankovní účet žalované. Rezervační poplatek uhradila žalobkyně právní předchůdkyni žalované dne 29. 11. 2013 a až do konce roku 2013 probíhala mezi smluvními stranami jednání týkající se jak případných úprav nemovitostí, které byly předmětem smluvního vztahu, tak i způsobu úhrady budoucí kupní ceny. Na počátku roku 2014 vznášel K. řadu připomínek, které se týkaly zejména způsobu hrazení kupní ceny i jejího stanovení. K uzavření smlouvy o smlouvě budoucí do 31. 1. 2014 nedošlo. Následně K. vyzval právní předchůdkyni žalované k vrácení rezervačního poplatku. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá právo na vrácení rezervačního poplatku. Stejně jako on dovodil, že práva a povinnosti smluvních stran byly v rezervační smlouvě uvedeny určitě a srozumitelně (soud prvního stupně vyložil obsah tohoto právního úkonu vyjádřeného slovy, který strany učinily ve vzájemné dohodě, v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání). Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 512/2000 a sp. zn. 25 Cdo 1569/99.

Podle ustanovení § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“ (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Podle ustanovení § 491 odst. 1 obč. zák. vznikají závazky zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv.

Podle ustanovení § 560 obč. zák. mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. I ten, kdo je povinen plnit předem, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné, je-li plnění druhého účastníka ohroženo skutečnostmi, které nastaly u druhého účastníka a které mu nebyly známy, když smlouvu uzavřel.

Předně nelze přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neaplikoval při výkladu rezervační smlouvy princip ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (v této otázce žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, č. j. 33 Cdo 4114/2010, a na judikaturu Ústavního soudu). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí právně kvalifikoval posuzovanou smlouvu jako smlouvu spotřebitelskou a náležitě odůvodnil svůj závěr, že žalobkyně nebyla na svých právech spotřebitele nijak zkrácena. Interpretační pravidlo, podle něhož v pochybnostech o obsahu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější, nelze využívat k tomu, aby smluvní ujednání byla vyložena účelově v rozporu se zjevně projevenou vůlí stran, resp. aby výkladem došlo zcela k jejich přetransformování ve prospěch spotřebitele. Takový postup by byl v rozporu se zákonem. Smlouva je jednou ze základních právních skutečností vedoucí ke vzniku občanskoprávních vztahů. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích (§ 2 odst. 3 obč. zák.) - zvláště princip smluvní autonomie - znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, forma a též jaký typ smlouvy pro případ občanskoprávního styku zvolí. Posuzovaná smlouva důvod k pochybnostem o jejím obsahu nezavdává, ujednání v ní obsažená jsou formulována (jazykově vyjádřena) jasně, určitě a srozumitelně pro všechny účastníky (kontrahenty), takže není dán důvod pro aplikaci interpretačního pravidla k ochraně žalobkyně jako spotřebitele. Jak vyplynulo z provedeného dokazování (správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nelze v dovolacím řízení přezkoumávat; jsou pro dovolací soud závazná), skutečná vůle smluvních stran nebyla v okamžiku uzavírání smlouvy v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření tohoto právního úkonu. Jak správně konstatoval již odvolací soud, interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1569/99).

Vyčerpávající odpověď na žalobkyní položenou otázku „do jaké míry jsou pro závazkový právní vztah založený inominátní smlouvou rozhodná ujednání stran ve smlouvě“, lze nalézt již v jí zmiňované judikatuře Nejvyššího soudu. V rozhodnutí ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4101/2010, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „pro právní vztahy z tzv. inominátních smluv je rozhodující obsah smlouvy (vlastního smluvního ujednání), tedy to, jak jsou vymezena vzájemná práva a povinnosti smluvních stran; takto stanovené povinnosti jsou pro ně závazné. Pouze za situace, kdy není mezi účastníky v určité otázce smluveno ničeho, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta ustanovení občanského zákoníku, která upravují závazkový vztah obsahem a účelem mu nejbližší. Vztah mezi účastníky nepojmenované smlouvy se řídí především tím, co bylo ve smlouvě ujednáno.“ Odvolací soud rozhodl zcela v intencích těchto závěrů. V rezervační smlouvě jsou jasně a srozumitelně specifikovány povinnosti žalované, a jak již bylo výše uvedeno, nelze je extenzivním výkladem smlouvy rozšiřovat, jak se v dovolání pokouší žalobkyně. Smlouva žalované jinou povinnost, než rezervovat pro žalobkyni příležitost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, nestanovila, přičemž tuto povinnost žalovaná splnila. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 33 Odo 374/2004, je nepřiléhavý pro skutkovou odlišnost.

Dovolatelka pomíjí, že spojuje-li přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí z hlediska právního posouzení skutečně založen. Otázka „zda změna při podpisu smlouvy deklarované vůle jedné ze smluvních stran modifikovat dále smluvní závazek určitým způsobem může pro druhou stranu znamenat podstatnou změnu okolností“, kterou nastolila k dovolacímu přezkumu, takovou otázkou není. Prosazuje-li žalobkyně, že došlo k zániku závazku uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí podle článku 6.3 rezervační smlouvy, v němž bylo smluveno, že pokud okolnosti, ze kterých strany při vzniku závazku vycházely, se změnily do té míry, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena, je žalovaná povinna vrátit žalobkyni rezervační poplatek v plné výši, činí tak neregulérně na základě vlastní skutkové verze, že jí žalovaná při podpisu rezervační smlouvy přislíbila, že ujednání o platebních podmínkách obsažené ve smlouvě o smlouvě budoucí bude možné změnit. Soudy obou stupňů však toto tvrzení žalobkyně vyhodnotily jako účelové, resp. dovodily, že žalobkyně v řízení neprokázala, že jí žalovaná slíbila možnost sjednané platební podmínky změnit. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem, skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů; § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Výtka dovolatelky, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, jestliže neprovedl jí navržený důkaz audionahrávkou, je proto bezcenná. Nadto nelze přehlédnout, že odvolací soud zmiňovaný důkaz neprovedl pro jeho nadbytečnost, neboť měl skutkový stav za dostatečně prokázaný jinými důkazy.

Rovněž dovolací námitka, že rezervační poplatek neměl povahu odměny za „rezervování příležitosti uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí“, ve skutečnosti směřuje ke zpochybnění skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci odvolacího soudu založeno, neboť žalobkyně oproti odvolacímu soudu prosazuje, že nebyly splněny podmínky podle článku 6.1 rezervační smlouvy (a žalovaná tudíž není oprávněna si zaplacený rezervační poplatek ponechat).

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 17. ledna 2018

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru