Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 577/2015Usnesení NS ze dne 23.06.2015

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.577.2015.1
Dotčené předpisy

§ 39 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

§ 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 577/2015-579

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně PROFESSIONAL COMPANY s. r. o. se sídlem Zruč-Senec, Ke Křižovatce 466, identifikační číslo: 252 24 786, zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem Plzeň, Sady 5. května 296/36, proti žalované J. Š., o 492.752,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 319/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 35 Co 254/2014-354, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č. j. 35 Co 254/2014-354, potvrdil rozsudek ze dne 17. 12. 2013, č. j. 42 C 319/2005-327, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení 492.752,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 8. 1. 2009, č. j. 35 Co 468/2008-103, zrušil rozsudek ze dne 22. 5. 2008, č. j. 42 C 319/2005-103, jímž Obvodní soud pro Prahu 4, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 238.913,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení 193.693,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 8. 2010, č. j. 42 C 319/2005-212, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 6.872,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení 232.041,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a o 492.752,- Kč zamítl (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení 214.421,40 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 35 Co 168/2011-266, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 232.041,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, co do částky 492.752,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 6. 2014, č. j. 35 Co 254/2014-354, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při posouzení otázky, zda ujednání o smluvní pokutě je pro nepřiměřenost její výše neplatné ve smyslu § 39 obč. zák., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované jeho rozsudky ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3611/2011, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3123/2010. Zpochybňuje i správnost právního závěru, že výkon jejího práva na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy. Prosazuje, že v posuzovaném případě je aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. „výrazem přepjaté ochrany žalované jako spotřebitele“. V této souvislosti odkazuje na rozsudek dovolacího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, jakož i na jeho rozsudek ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 307/2012, z něhož cituje vybrané pasáže vztahující se k použití korektivu „dobré mravy“. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit jí 492.752,- Kč.

Žalovaná se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.

V posuzovaném případě soudy vyšly ze skutkového zjištění, že si účastnice v článku VIII. odst. 1 písm. b/ smlouvy o dílo ze dne 21. 10. 2002 sjednaly pro případ prodlení žalované (objednatelky) s úhradou zálohy a faktury ceny díla dle splatnosti určené v článku IV. odst. 1 smlouvy nebo na faktuře smluvní pokutu ve výši 450,- Kč za každý den prodlení. V článku VIII. odst. 1 písm. a/ si dohodly pro případ prodlení žalobkyně (zhotovitelky) s dokončením díla trvající déle než třicet dní smluvní pokutu ve výši 450,- Kč za každý den prodlení.

Odvolací soud napadené rozhodnutí založil jednak na závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., a jednak na závěru (pro případ platnosti ujednání o smluvní pokutě), že výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Žalobkyni je třeba přisvědčit, že odvolací soud posoudil otázku (ne)platnosti sjednané smluvní pokuty z hlediska souladu její výše s dobrými mravy (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013- dále opět jen „obč. zák“; viz § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.), v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty, ale ze vzájemného poměru zajištěných povinností a sazby smluvních pokut sjednané za stanovenou časovou jednotku, přičemž smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007). Odvolací soud nastolenou otázku v intencích tohoto výkladu neposoudil, dospěl-li k závěru, že ujednání o smluvní pokutě v denní sazbě 450,- Kč za prodlení se zaplacením doplatku ceny díla ve výši 238.913,- Kč je neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Navíc závěr o evidentním zřejmém nepoměru sjednaných smluvních pokut dovodil srovnáním výše smluvní pokuty sjednané k zajištění splnění peněžního závazku žalovanou (úhrady doplatku ceny díla ve výši 238.913,- Kč) s výší smluvní pokuty sjednané k zajištění splnění nepeněžního závazku žalobkyní (odevzdání díla včas v dohodnutém termínu). V případě závazku žalobkyně přitom nesprávně uvažoval cenu díla 3.338.825,- Kč, ačkoli jde o nepeněžní závazek.

S prosazovaným názorem žalobkyně, že výkon jejího práva na zaplacení smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy, se však ztotožnit nelze. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Použití § 3 odst. 1 obč. zák. přitom nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 a č. 16/1998). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14. Z řečeného tudíž plyne, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy náleží převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by mohl tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013).

V posuzovaném případě nelze mít za to, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) posoudil věc po právní stránce nesprávně, shledal-li výkon žalovaného práva za odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a odepřel-li proto žalobkyni ochranu výkonu jejího práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci by jeho realizace znamenala nepřiměřenou tvrdost. Odvolací soud ke kritizovanému právnímu závěru dospěl po pečlivém a komplexním zhodnocení konkrétních skutkových zjištění, jež jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná, a přesvědčivě jej odůvodnil. Za stěžejní přitom pokládal zjištění, že žalobkyně předala předmětné dílo žalované nejen s téměř ročním zpožděním oproti sjednané době plnění, ale navíc i s vadami, a dále ze zjištění, že žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení smluvní pokuty až poté, co žalovaná v rámci obrany v probíhajícím řízení o doplatek ceny díla vznesla nárok z odpovědnosti za vady díla. Vzal přitom v úvahu i okolnost, že žalovaná se svým nárokem nebyla úspěšná jen proto, že neprokázala včasné písemné vytknutí existujících vad.

Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, je nepřiléhavý, neboť řeší zcela jinou situaci, a to otázku platnosti rozhodčí doložky obsažené ve spotřebitelské smlouvě.

Protože právní závěr odvolacího soudu, že za dané situace je výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, neodporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, bylo její dovolání odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. června 2015

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru