Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 571/2019Usnesení NS ze dne 26.11.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.571.2019.1
Dotčené předpisy

§ 642 odst. 1 obč. zák.

§ 107 odst. 1 obč. zák.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 571/2019-371

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Ekonomické stavby, s. r. o. se sídlem v Chotíkově 479, identifikační číslo 25224476, zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady 5. května 36, proti žalovaným 1. D. W., bytem XY, a 2. Š. P., bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 2, o zaplacení 489 030,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 305/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 30 Co 67/2018-335, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na nákladech řízení částku 12.777,60 Kč k rukám JUDr. Filipa Černého, Ph.D., advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2017, č. j. 4 C 305/2010-288, zamítl žalobu o zaplacení částky 489.030,30 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III. a IV.).

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 30 Co 67/2018-335, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (tzn. v jeho výrocích II. a III.); ve výroku o věci samé (výrok I.) a výroku o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Byť se ztotožnil s jeho závěrem, že žalovaní odstoupili od smlouvy o dílo z důvodu podle § 642 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), což vylučuje aplikaci obecných ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451, § 457 a § 458 obč. zák.), zdůraznil, že dotčené ustanovení představuje speciální způsob vypořádání plnění poskytnutého na základě právního důvodu, který odpadl (předčasném ukončení smlouvy o dílo). Právo na plnění podle § 642 odst. 1 obč. zák. je právem na vydání bezdůvodného obohacení, které se promlčuje ve lhůtě podle § 107 odst. 1 obč. zák. Podala-li žalobkyně žalobu dne 29. 10. 2010, přičemž dvouletá promlčecí lhůta začala běžet nejpozději dne 13. 3. 2008, stalo se tak po jejím marném uplynutí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné, neboť se podle jejího přesvědčení odvolací soud odchýlil při řešení otázky promlčení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2053/2000, v němž dovolací soud přijal závěr, že při odstoupení od smlouvy o dílo je ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák. ustanovením speciálním, které vylučuje aplikaci obecných ustanovení o vrácení bezdůvodného obohacení. Rovněž má za to, že jeho závěr o délce promlčecí lhůty koliduje s nosnými důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2053/2000. Je přesvědčena o tom, že otázka délky promlčecí lhůty práva podle § 642 odst. 1 obč. zák. je rozhodována senáty Nejvyššího soudu rozdílně, přičemž poukazuje na jeho rozsudky ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2053/2000, a ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2022/2015. Z opatrnosti dovozuje, že přípustnost dovolání zakládá i možnost posoudit dříve vyřešenou právní otázku dovolacím soudem „jinak“.

Žalovaní navrhli dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s řešením otázky délky promlčecí doby založené na tvrzeném rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2053/2000, pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu nemůže být s tímto rozhodnutím dovolacího soudu (tj. při posuzování délky promlčecí lhůty) v rozporu, neboť ten se k otázce délky promlčecí doby v režimu § 642 odst. 1 obč. zák. nevyjadřoval. Citované rozhodnutí je založeno na závěru, podle něhož „může objednatel až do zhotovení díla od smlouvy odstoupit. Speciálně (tedy na rozdíl od obecné úpravy bezdůvodného obohacení, kdy je nutné v případě zrušené smlouvy vrátit vše, co účastníci smlouvy podle ní dostali) je ve větě za středníkem citovaného ustanovení stanoveno, že objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak a nahradit mu účelně vynaložené náklady. Citované ustanovení tedy vylučuje aplikaci ustanovení § 457 a § 458 obč. zák. Dovolatelka od smlouvy odstoupila podle § 642 odst. 1 obč. zák. Došlo tedy ke zrušení smlouvy od počátku ve smyslu ustanovení § 48 obč. zák, ovšem obecná ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení nelze v takovémto případě aplikovat. Namístě bylo pouze použití speciální úpravy obsažené v ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák.“

Rovněž je – při zkoumání přípustnosti dovolání - lichý argument dovolatelky, podle něhož je otázka délky promlčecí lhůty podle § 642 odst. 1 obč. zák. rozhodována senáty Nejvyššího soudu rozdílně s odkazem na rozsudky ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2053/2000, a ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2022/2015. V rozsudku ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2053/2000, se dovolací soud expressis verbis nevyjadřoval k délce promlčecí lhůty práva podle § 642 odst. 1 obč. zák. a v rozsudku ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2022/2015, neřešil stejnou dovoláním zpochybněnou právní otázku, naopak v něm akcentoval, že právo na vypořádání plnění ze zrušené smlouvy o dílo podle § 642 odst. 1 obč. zák. podléhá promlčení podle § 107 odst. 1 obč. zák. Uvedenou otázku tak senáty Nejvyššího soudu nerozhodují rozdílně a není dán předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. založený na rozdílné rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Dále nutno zdůraznit, že z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě (při řešení individualizované právní otázky) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).

S uvedenými závěry je v rozporu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jak je provedla žalobkyně, která „z opatrnosti dovozuje přípustnost dovolání z důvodu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka, viz rozhodnutí NS ČR ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2022/2015, je důvodné posoudit jinak“.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 26. 11. 2020

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru