Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 55/2009Usnesení NS ze dne 28.01.2011

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.55.2009.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 55/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce A. H., zastoupeného JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalovanému P. H., zastoupenému JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, o vydání automobilu nebo zaplacení částky 26.500,- Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 6C 1682/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 23. června 2008, č. j. 30 Co 118/2007-118, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.250,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Klofáče, advokáta se sídlem v České Lípě, Sokolská 270.

Odůvodnění:

Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým ve věci vydaným rozsudkem ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 6 C 1682/2001-92, uložil žalovanému povinnost vydat žalobci osobní automobil Škoda 125 bílé barvy, SPZ CLI 71-62, nebo zaplatit 26.500,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení (jeho předchozí rozsudek ze dne 2. července 2002, č. j. 6 C 1682/2001-17, byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. března 2005, č. j. 30 Co 154/2004-34, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení).

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. června 2008, č. j. 30 Co 118/2007-118, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o vydání osobního automobilu Škoda 125 bílé barvy SPZ CLI 71-62 nebo zaplacení částky 26.500,- Kč zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení a o odměně ustanoveného advokáta.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalobce odvolacímu soudu vytýká chybný závěr, že neprokázal uzavření smlouvy o výpůjčce, neboť je „v rozporu s provedeným dokazováním a zejména s logickým závěrem rozsudku prvoinstančního soudu. (…) K otázce, zda byla uzavřena smlouva o výpůjčce, nemohli svědčit žádní svědci, neboť toto jednání proběhlo pouze mezi žalobcem a žalovanýma, ale vycházelo z řady nepřímých důkazů. Předně okresní soud vycházel ze zjištění, že žalovaný skutečně padělal plnou moc k převodu zápisu vlastnictví v evidenci dopravních vozidel, a dále ze skutečnosti, že nebylo prokázáno zaplacení kupní ceny či její části. Skutkové tvrzení, které žalobce uváděl ve výzvě k vydání vozidla, a dále v žalobě o tom, že vozidlo žalovanému zapůjčil s tím, že pokud dojde k zaplacení kupní ceny, bude uzavřena kupní smlouva a vozidlo bude převedeno, pak odpovídala provedeným důkazům. Neboť pokud by byla uzavřena kupní smlouva při předání vozidla a byla by zaplacena kupní cena, nepochybně by došlo k převodu v evidenci dobrovolně a nikoliv podvodem“.

Dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), nelze ale projednat.

Ačkoli v dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) avizuje mimo dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, taktéž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) brojí pouze proti hodnocení důkazů odvolacím soudem; dovolací argumentace je výlučně založena na kritice samotného hodnocení důkazů.

Již v rozsudku ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.8/1994), Nejvyšší soud ČR přijal závěr, podle něhož vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) nemohou být samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Podobně v rozsudku ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1802/99, dospěl k závěru, že okolnost, že žalovaný hodnotí důkazy odlišně, nezakládá bez dalšího existenci dovolacího důvodu.

Hodnocení důkazů se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz § 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení – a to dovolatel nečiní – pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 5. února 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002, uzavřel, že marným uplynutím prekluzívní lhůty podle § 241b odst. 3 o. s. ř. se stávají původně odstranitelné vady dovolání neodstranitelnými. Případná výzva soudu, aby dovolání, které neobsahuje potřebné údaje o rozsahu napadení rozhodnutí odvolacího soudu či dovolacích důvodech, bylo opraveno nebo doplněno, je po uplynutí této lhůty bezpředmětná.

Tyto závěry se v plné míře vztahují i na dovolání žalobce. Protože rozhodnutí odvolacího soudu - jak uvedeno výše - lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.) a žalobce žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů neuplatnil, dovolací soud jeho dovolání podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2, první věty o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 2.950,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5., § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,v platném znění) a z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustné.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 28. ledna 2011

JUDr. Václav Duda,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru