Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 5444/2014Usnesení NS ze dne 03.03.2015

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.5444.2014.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1454/15 ze dne 25.06.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 5444/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně D. J., zastoupené JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátě, Karola Śliwky 125/20, proti žalované BYTTEK BOHUMÍN a. s. se sídlem v Bohumíně, Bezručova 300, identifikační číslo 268 77 091, zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, o zaplacení 951.976,30 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 78/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2014, č. j. 15 Co 48/2014-141, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.053,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 6. září 2013, č. j. 25 C 78/2011-89, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.016.147,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. června 2014, č. j. 15 Co 48/2014-141, změnil rozsudek soudu prvního stupně v přísudečném výroku tak, že co do částky 951.976,30 Kč žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť žalobkyně v něm nevylíčila žádný z předpokladů přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., popř. aby dovolání jako nedůvodné zamítl. Se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se ztotožnila.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není vůbec specifikováno, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. má žalobkyně za splněné. Konstatování, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva“, resp. že „odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva v oblasti výkladu vůle účastníků a výkladu platnosti uvedených dodatků, a v návaznosti na to se nezabýval z moci úřední základními ustanoveními občanského zákoníku, zejména § 3 a 39, jakož i ustanoveními týkajícími se spotřebních smluv dle § 52 a násl. občanského zákoníku“ není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. Žalobkyně netvrdí, že by se odvolací soud v jí zmiňovaných otázkách (posouzení platnosti právních úkonů, aplikace § 3 či § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že by některá z těchto otázek nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Zpochybnila pouze právní posouzení věci odvolacím soudem bez jakékoliv návaznosti na rozhodovací činnost dovolacího soudu. Požadavek žalobkyně, aby dovolací soud posoudil relevantní právní otázky „jinak než krajský soud“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že žalobkyně se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Absence správného údaje o tom, v čem podle žalobkyně spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 3. března 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru