Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 5438/2014Usnesení NS ze dne 30.06.2015

HeslaPoplatky soudní
KategorieD EU
EcliECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.5438.2014.1
Dotčené předpisy

§ 138 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 5438/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. R., zastoupeného JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou se sídlem v Havířově, Hlavní třída 442/65, proti žalovaným 1) R. S., a 2) R. K., o uložení povinnosti převést vlastnické právo, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 240/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2014, č. j. 57 Co 193/2014-83, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce podal žalobu, jíž se po žalovaných domáhá, aby na něj bezúplatně převedli své vlastnické právo k tam specifikovaným nemovitostem. Uvedl, že nemovitosti v roce 1998 daroval své tehdejší manželce B. J. B. a ústně se s ní dohodl, že je nezcizí a v budoucnu mu je na jeho výzvu vrátí. V roce 2004 B. J. B. nemovitosti s jeho souhlasem darovala své matce B. W., která o ústní dohodě mezi ním a B. J. B. věděla a za úplatu 5.000,- Kč ji slíbila respektovat. Přesto v roce 2010 prodala některé z nemovitostí K. B. za kupní cenu 2.000.000,- Kč (proti této žalované je pod sp. zn. 18 C 17/2013 vedena obdobná žaloba žalobce) a zbylé žalovaným za kupní cenu 940.000,- Kč.

Podáním ze dne 24. listopadu 2013 žalobce požádal o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení bezplatného právního zástupce s odůvodněním, že vykonává trest odnětí svobody ve věznici v Karviné a není schopen získat finanční prostředky na úhradu soudního poplatku a zaplacení služeb právníka.

Usnesením ze dne 14. února 2014, č. j. 18 C 240/2013-74, Okresní soud ve Frýdku-Místku zamítl návrh žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků i žádost o ustanovení zástupce.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. května 2014, č. j. 57 Co 193/2014-83, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím tohoto důvodu žalobce zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že nesplňuje předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků. V souvislosti s tím konstruuje podle jeho názoru dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda lze zamítnout návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. (a ustanovení bezplatného právního zástupce podle § 30 o. s. ř.) v případě, kdy soud sice zjistil, že majetková situace žadatele mu neumožňuje soudní poplatek uhradit, avšak k zamítnutí návrhu ho vedou „úvahy o motivech žadatele při dispozici s jeho majetkem v minulosti a jeho odsouzení pro zvlášť závažný zločin“.

Odvolací soud sice připustil, že žalobce je v současné době nemajetný a není schopen zajistit si vlastní příjmy, akcentoval však zjištění, že v minulosti ryze účelově „převedl veškerý svůj majetek“, tedy i předmětné nemovitosti, na svoji tehdejší manželku (měl dluhy a obával se exekucí), a následně souhlasil s tím, aby v té době již rovněž zadlužená obdarovaná převedla nemovitosti bezúplatně na svoji matku. Dovodil, že v takovém případě nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro osvobození od poplatku z podané žaloby.

Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08).

Nelze a priori souhlasit s názorem, že v případě zjištění, že žadatel je nemajetný a není schopen zajistit si vlastní příjmy, je soud vždy povinen mu osvobození od soudních poplatků přiznat. Přiznání osvobození od soudních poplatků totiž vyžaduje vždy nejen hodnocení konkrétních okolností každého případu, které nelze objektivizovat, ale současně je nutno zvažovat, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatnění práva. Je na soudu, aby s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu posoudil, zda v souhrnu všech zjištěných skutečností převáží hlediska svědčící pro osvobození od soudních poplatků nebo naopak pro jeho nepřiznání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3318/2014).

Otázkou naplnění předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků se Nejvyšší soud zabýval opakovaně. Ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) mimo jiné dovodil, že jak u právnických osob, tak i u fyzických osob je též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se vyhnuly (zde poplatkové) povinnosti. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda z jeho strany nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněných výhod. K tomu se Nejvyšší soud přihlásil rovněž ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3318/2014, v němž přijal a odůvodnil závěr, že žadatel nemůže právem po soudu požadovat přiznání osvobození od soudních poplatků, jestliže se předtím o své vůli zcela lehkomyslně zbavil majetku, který vlastnil, nebo s nímž mohl volně disponovat. Takové počínání totiž nese znaky obcházení zákona za účelem získání neoprávněných výhod a osoba, která si takto počíná, musí nést důsledky svého chování, neboť na stát je nelze přenášet. Tyto závěry se uplatní i v posuzovaném případě, kdy se žalobce zcela účelově zbavil veškerého svého majetku bezúplatným převodem na osobu blízkou.

Je pravda, že současné hospodářské poměry žalobce jsou v důsledku jeho odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání 17 let nepříznivé, odvolací soud však nepochybil, jestliže je konfrontoval s ostatními zjištěnými okolnostmi případu. Zjištění, že žalobce vlastnil majetek značné hodnoty, který ryze účelově převedl na svoji tehdejší manželku a následně, opět z vypočítavosti, souhlasil s jeho převodem na další osobu blízkou, je pro rozhodování o tom, zda jsou splněny předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku, významné. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že při rozhodování nesprávně přihlédl i k tomu, že byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin (vraždu bývalé manželky, kterou spáchal zvlášť surovým způsobem), nemá tato výtka oporu v napadeném rozhodnutí. Úvahou, že žalobce si nepříznivou hospodářskou situaci přivodil spácháním zvlášť závažného zločinu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 let, podpořil své rozhodnutí nepřiznat žalobci osvobození od soudních poplatků pouze soud prvního stupně. Odvolací soud k této skutečnosti při rozhodování nepřihlížel.

Existuje-li objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zásadně toliko v případě, že jde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12 a ze dne 2. října 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08).

Dovolací soud dospěl k závěru, že správnost úvah odvolacího soudu nepřiznat žalobci osvobození od zaplacení soudního poplatku z žaloby podporuje zejména skutečnost, že žalobou uplatněný nárok na bezúplatný převod vlastnického práva k nemovitostem vzcházející z tvrzení žalobce, že žalovaní nemovitosti, které v minulosti vlastnil a daroval, koupili od osoby, která mu ústně přislíbila, že je bez jeho souhlasu nezcizí, nemá oporu v hmotném právu. Nelze tudíž než dovozovat, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva.

Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhoduje, neboť dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo doposud skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru