Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 5163/2017Usnesení NS ze dne 31.10.2019

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.5163.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 5163/2017-522

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Nascendia, s.r.o., se sídlem v Praze 4, V Štíhlách 1314/10, identifikační číslo 27612872, zastoupené JUDr. Lubošem Nevrklou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Kováků 554/24, proti žalovanému R. R., bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Krhanická 988/7, o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 38/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2017, č. j. 56 Co 22/2017-483, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 10 C 38/2013-427, zamítl žalobu o zaplacení částky 120.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že pohledávka původní žalobkyně M. H. vůči žalovanému coby nájemci (nájemné za období měsíců květen až prosinec 2010, tj. 8x15.000,- Kč) vznikla ze smlouvy o nájmu bytu ze dne 26. 11. 2008. Pohledávka, kterou žalovaný použil k započtení, představuje doplatek kupní ceny podle smlouvy o převodu vlastnictví k bytu ze dne 7. 5. 1997 ve výši 140.080,- Kč. Splatná pohledávka přešla v důsledku dědického řízení po zemřelém F. P. na dědice M. P., který ji smluvně postoupil dne 30. 3. 2010 žalovanému a ten ji dopisy ze dne 3. 5. 2010 až ze dne 1. 12. 2010 použil k zápočtu vůči pohledávce původní žalobkyně.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 56 Co 22/2017-483, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že přiznal žalovanému na této náhradě 94.020,- Kč; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Potvrzující výrok odvolací soud odůvodnil tím, že zápočet žalovaného se dostal do dispoziční sféry žalobkyně a započtení bylo platné a účinné. Akcentoval, že M. P. v prvé řadě uzavřel s žalovaným smlouvu o postoupení pohledávky za původní žalobkyní dne 30. 3. 2010 a podáním ze dne 30. 3. 2010 adresovaným původní žalobkyni jí oznámil, že zástavní věřitel AB-Credit a. s. a F. P. uzavřeli smlouvu o zániku zástavního práva, v důsledku které nastala splatnost doplatku kupní ceny ve výši 140.080,- Kč dne 18. 11. 2008. Pohledávka žalovaného za právní předchůdkyní žalobkyně byla splatná, nepromlčená, získána řádně uzavřenou smlouvou o postoupení pohledávky a nemůže jít o jednání příčící se dobrým mravům. Původní žalobkyně tak postoupila svému právnímu nástupci (nynější žalobkyni) smlouvou ze dne 8. 7. 2014 v rozsahu částky 120.000,- Kč neexistující pohledávku, jejíž zánik nastal před podáním žaloby v důsledku včasných zápočtů žalovaného v období měsíců květen až prosinec 2010.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné, neboť „napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky oznamovací povinnosti postupitele a povinnosti postupníka k prokázání postoupení pohledávky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení otázky nemožnosti započtení nejistých a neurčitých pohledávek, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.“

Dovolatelka je přesvědčena, že se rozhodnutí odvolacího soudu v otázce následků neprokázání postoupení pohledávky postupníkem odchyluje od závěrů přijatých v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovanému pod č. 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), podle nichž „účelem ustanovení § 526 odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek na základě oznámení věřitele o postoupení pohledávky osobě (postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, například proto, že smlouva o jejím postoupení nebyla platná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky je právní skutečnost, se kterou právo pojí vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi.“ Dovolatelka akcentuje, že „postupník je povinen dlužníkovi postoupení pohledávky prokázat a bez takového prokázání nemohlo dojít ke změně osoby oprávněné přijmout plnění postoupené pohledávky“.

Za v rozhodovací činnosti dovolacího soudu doposud nevyřešenou otázku hmotného práva považuje dovolatelka otázku započítávání nejisté a neurčité pohledávky v situaci, kdy tímto zápočtem dochází k natolik nepřiměřeným důsledkům, že je potřeba takový výkon práva považovat za šikanózní. Připouští přitom, že na pohledávky z právních vztahů vzniklých do 31. 12. 2013 není možné užít ustanovení § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3510/2014, považuje učiněné zápočty za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., jemuž by neměla být poskytnuta soudní ochrana, protože je tento institut „zneužíván k poškození dlužníka nebo vzhledem k jiným okolnostem či poměrům účastníků vede k nepřiměřeným důsledkům.“ Má za to, že postoupení pohledávky P. nebylo právní předchůdkyni žalobkyně nikdy oznámeno ani prokázáno. Realizací zápočtů na dlužné nájemné žalovaný docílil toho, že v pronajatém bytě v období května až prosince 2010 bydlel zadarmo a dosáhl tak zcela nepřiměřeného důsledku, který lze hodnotit jako šikanózní výkon práva, jenž se příčí dobrým mravům. Odvolací soud se otázkou mravnosti započtení pohledávky žalovaného vůbec nezabýval.

Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.

Dovolatelka má v prvé řadě za to, že její dovolání je přípustné pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se závěry vyslovenými v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (publikovanému pod R 61/2010 Sbírky), a v jeho usnesení ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015 (publikovanému pod R 21/2018 Sbírky). Tato rozhodnutí dovolacího soudu (mimo jiné) s ohledem na odlišnou skutkovou situaci do poměrů nyní souzené věci nedopadají. Z rozhodnutí R 21/2018 dovolatelka vybírá pouze dílčí pasáže, přičemž záměrně pomíjí jeho rozhodující pasáže, podle nichž „velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaném pod č. 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (…) dospěl k závěru, že oznámením o postoupení pohledávky, které je adresované dlužníku, postupitel vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (či dokonce neexistence, např. pokud by šlo o nicotný právní úkon) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníkovi) s účinky i pro postupitele. V uvedeném rozhodnutí uzavřel, že „oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá s výjimkou případů uvedených v § 525 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení vůči postupníku ve sporu o náhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.... otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit ve sporu mezi postupitelem a postupníkem.“ Je výrazem ustálené rozhodovací praxe závěr, podle něhož hlavním účinkem postoupení pohledávky je změna v osobě věřitele, k níž dochází okamžikem účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky; není k ní zapotřebí (k její účinnosti) vědomost dlužníka o postoupení pohledávky. Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, dovolací soud při výkladu § 524 obč. zák. dovodil, že „smlouva o postoupení pohledávky je upravena v části osmé nazvané Závazkové právo, v hlavě první – Obecná ustanovení, oddílu čtvrtém Změna v osobě věřitele nebo dlužníka v § 524 s nadpisem Postoupení pohledávky. V hlavě druhé a dalších hlavách jsou upraveny jednotlivé typy smluv (kupní, směnná, darovací, smlouva o dílo atd.). Z toho je zřejmé, že smlouva o postoupení pohledávky je zařazena do obecných ustanovení upravujících občanskoprávní závazkové vztahy a její podstatou je změna závazku na straně určitého subjektu, v daném případě věřitele.“ Smlouvou ze dne 30. 3. 2010 vstoupil žalovaný do postavení věřitele vůči právní předchůdkyni žalobkyně; to, že postoupení pohledávky původní žalobkyni neprokázal, znamenalo jen tolik, že se původní žalobkyně své smluvní povinnosti (povinnosti poskytnout plnění – doplatek kupní ceny) mohla zprostit zaplacením svého dluhu původnímu věřiteli.

Nosné důvody, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, tak nejsou v rozporu se závěry vyjádřenými v R 61/2010.

Dovolatelka se dále mýlí, má-li za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázky hmotného práva (možnost zápočtu nejisté a neurčité pohledávky) dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešené. Na takové otázce (na jejím řešení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž nespočívá. Odvolací soud nepřijal závěr, že započítávaná pohledávka žalovaného je (či není) neurčitá a současně nejistá. Tento závěr jako východisko svých právních úvah dovolatelka buduje na bázi vlastních skutkových závěrů, tzn. nepřijatelným způsobem; dovozuje, že pohledávka žalovaného je „pohledávkou nejistou, neboť její existence byla po několik let řešena v rámci projednávané věci a ani odvolací soud (…) otázku existence závazně nerozhodl (…), přičemž její přesná výše z kupní smlouvy nevyplývala.“

Ve vztahu k řešení otázky „účinků doručení právního úkonu započtení vůči nároku na zaplacení nájemného v rozporu se smluvním ujednáním“ dovolatelka nevymezila, o jaký případ přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. se jedná; tento nedostatek dovolání již nemůže být odstraněn.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 10. 2019

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru