Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 5016/2016Usnesení NS ze dne 22.11.2017

HeslaDobré mravy
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5016.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1, věta první o. s. ř.

§ 3 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 555/18 ze dne 20.11.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 5016/2016-389

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Cheb, Mánesova 265/13, proti žalovaným 1/ A. K., a 2/ A. K., zastoupeným JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem Cheb, Komenského 2276/4, o zaplacení 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 50/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2016, č. j. 13 Co 149/2016-312, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky se sídlem Cheb, Mánesova 265/13.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 8 C 50/2009-267, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 250.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení za období od 1. 11. 2008 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu s požadavkem na zaplacení úroků z prodlení převyšujících úroky z prodlení přiznané výrokem I. rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. 13 Co 149/2016-312, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., vyjma jeho části přiznávající žalobkyni úroky z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 250.000 Kč od 1. 11. 2008 do 3. 11. 2008 a vyjma lhůty k plnění (výrok I.), v části výroku I. jej změnil tak, že žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 250.000 Kč od 1. 11. 2008 do 3. 11. 2008 zamítl a platební povinnost žalovaným k úhradě přisouzené částky s příslušenstvím žalobkyni uložil ve lhůtě šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výroky III. a IV.). Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že zjištěné relevantní okolnosti případu neumožňují učinit závěr, že výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Rozhodl tak poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 8. 9. 2011, č. j. 13 Co 128/2011-101, jímž byl změněn žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2009, č. j. 8 Co 50/2009-43, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 33 Cdo 980/2013-127, zrušil a věc mu vrátil, a co jeho v pořadí druhý rozsudek ze dne 24. 4. 2014, č. j. 13 Co 128/2011-154, (až na výrok částečně zamítající žalobu), spolu s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2009, č. j. 8 C 50/2009-43, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 33 Cdo 4732/2014-173, zrušil, v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení a soudy zavázal, aby posoudily, zda uplatněný nárok žalobkyně na smluvní pokutu je či není vzhledem ke zjištěným okolnostem případu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání (vyjma výroku II.); jeho přípustnost spojují s řešením otázek hmotného práva, a to 1/ zda příslib či srozumění žalobkyně je či není právně závazným jednáním ve smyslu § 3 odst. 2 písm. d/ zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z“), která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena (odvolacímu soudu vytýkají - s odkazem na § 3030 o. z. - nesprávné právní posouzení, jestliže věc nepoměřoval právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014), a 2/ zda je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) uplatnění smluvní pokuty za situace, „kdy osoba uplatňující smluvní pokutu porušila předchozí slib daný straně, na níž je smluvní pokuta vyžadována, že dá nemovitosti do zástavy“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, sp. zn. 29 Cdo 969/99, sp. zn. 23 Cdo 2060/98, Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 15 Co 162/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2005, a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 a sp. zn. III. ÚS 649/05).

Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a dovolání navrhla pro nepřípustnost odmítnout.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Pro řešení první nastolené právní otázky nelze shledat dovolání přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř. Oproti očekávání žalovaných dovolací soud již vyřešil otázku výkladu přechodného ustanovení § 3030 o. z. a aplikovatelnosti základních zásad vyjádřených v ustanoveních části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (konkrétně v ustanoveních § 1 až § 14 o. z.) na právní vztahy (poměry) vzniklé do 31. 12. 2013. Konkrétně v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/12016 (na nějž Nejvyšší soud navázal v další rozhodovací praxi), formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jestliže právní vztahy vzniklé mezi účastníky řízení před 1. 1. 2014 nepoměřoval ustanoveními § 3 odst. 2 písm. d/, resp. § 6 o. z. Dovolací soud přitom nemá důvod řešit v posuzované věci k dovolacímu přezkumu otevřenou otázku jinak. Argumenty, které žalovaní vztahují k vybraným ustanovením zákona č. 89/2012 Sb. a jejich aplikovatelnosti se proto nemohou prosadit.

Ani ve spojení s řešením otázky, zda je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, není dovolání žalovaných přípustné.

Judikatura Nejvyššího soudu se z hlediska právní otázky „nemravného“ výkonu práva ustálila v závěru, že smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).

Pojem „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy proto náleží převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by mohl tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2014).

V posuzovaném případě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil věc po právní stránce v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007), neshledal-li výkon žalovaného práva za odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a neodepřel-li proto žalobkyni ochranu výkonu jejího práva. Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že soud si za účelem posouzení aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. opatřil dostatečný skutkový podklad, který je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, pečlivě uvážil všechny okolnosti případu v jejich komplexnosti a jeho úvahy se nejeví zjevně nepřiměřenými. Za stěžejní pokládal zjištění, že žalobkyně byla sice před uzavřením kupní smlouvy se zřízením zástavního práva srozuměna, ale protože ji žalovaní před uzavřením smlouvy neinformovali o zamýšleném způsobu úhrady kupní ceny a nevymínili si její souhlas se zřízením zástavního práva před ani při uzavření kupní smlouvy, nemohla předpokládat, že uzavření zástavní smlouvy k jejím nemovitostem je podmínkou poskytnutí úvěru žalovaným k zaplacení kupní ceny; součástí skutkového stavu věci se nestalo zjištění, že žalobkyně se ústně (jednoznačným a určitým způsobem) zavázala, že před uzavřením kupní smlouvy poskytne své nemovitosti ke zřízení zástavního práva za účelem zajištění závazku žalovaných z úvěrové smlouvy sjednané za účelem zaplacení kupní ceny za převáděnou nemovitost.

Zpochybňují-li žalovaní správnost právního závěru, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, činí tak (částečně) procesně neregulérním způsobem. Námitkami, že nebyly zohledněny veškeré rozhodné okolnosti, které vyšly v řízení najevo, a že soudy nesprávně (v rozporu s logikou) vyhodnotily provedené důkazy (např. výpověď svědkyně B.), jimiž podle jejich přesvědčení byla prokázána jejich verze skutku, že se žalobkyně před uzavřením smlouvy zavázala poskytnout nemovitosti do zástavy, neuplatnili ve skutečnosti jediný v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávným právním posouzením věci totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel odvolací soud. Argumentace žalovaných má v tomto ohledu základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají.

Odkazy žalovaných na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5014/2009 a Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 15 Co 162/2004 jsou nepřiléhavé, neboť v nich byly řešeny skutkově svébytné (jedinečné) případy a závěry v nich dovozené nelze na nyní posuzovaný případ bez dalšího použít. Žalovanými zmiňovaná judikatura Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 a sp. zn. III. ÚS 649/05 se zabývala otázkou neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., a nikoli otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V otázce definice pojmu dobrých mravů se pak odvolací soud neodchýlil od závěrů vyslovených v dalších odkazovaných rozhodnutích.

Zbylá výtka (nesprávné posouzení vyjádření účastníka řízení z hlediska § 125 o. s. ř.) k závěru o přípustnosti dovolání nevede; žalovaní jejím prostřednictvím namítají vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

Žalovaní v dovolání sice avizují, že jím napadají též nákladové výroky rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci neuplatňují.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalovaných odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Za této situace bylo již bezpředmětné rozhodovat o návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 22. listopadu 2017

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru