Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4769/2018Usnesení NS ze dne 26.02.2019

HeslaDobré mravy
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4769.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 3 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4769/2018-174

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně B. T., bytem XY, zastoupené Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pramenná 1049/7, proti žalované Frobel Immobilien, s.r.o., se sídlem v Brně, Střížova 6 (identifikační číslo osoby 255 32 146), zastoupené JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, o zaplacení 1.147.721 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 236 C 87/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2018, č. j. 70 Co 66/2018-155, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.972 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Zdeňky Fialové, advokátky.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2018, č. j. 70 Co 66/2018-155, potvrdil rozsudek ze dne 25. 10. 2017, č. j. 236 C 87/2014-127, jímž Městský soud v Brně zamítl žalobu požadující, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 1.147.721 Kč s 10,5% úrokem od 29. 12. 1998 do zaplacení a se 7,5% úrokem z prodlení od 12. 10. 2012 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalovaná poté, kdy se vyjádřila k dovolací námitce žalobkyně, navrhla dovolání odmítnout.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobkyně sice zdůvodnila přípustnost svého dovolání formulací, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, z obsahu dovolání je však zřejmé, že odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení, zda je námitka promlčení, kterou žalovaná v řízení vznesla, právem uplatněným v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované například jeho rozsudkem ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky, jimiž žalobkyně v dovolání při popisu chování žalované prosazuje vlastní, od odvolacího soudu odlišnou verzi skutku, jsou tudíž bezcenné.

Pojem „dobré mravy“ v intencích § 3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud vyložil opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/1997, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005), v nichž dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.

Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, nebo ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010).

Nejvyšší soud ve své početné judikatuře zabývající se nyní nastolenou právní otázkou přijal a odůvodnil závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se tak příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 /uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004/, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99 /uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002/, nebo jeho rozhodnutí ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015 ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, a ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit či znevýhodnit žalobce není možno uvažovat z okolností týkajících se vzniku žalobou uplatněného práva. Stejně tak jsou pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co byla námitka promlčení ve sporu uplatněna, stejně jako případný příslib dlužníka splnění dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

Lze uzavřít, že shora uvedená hlediska odvolací soud v dané věci při posuzování případné „nemravnosti“ uplatněné námitky promlčení respektoval, dovodil-li, že z jednání žalované nelze dovodit úmysl poškodit či znevýhodnit žalobkyni a nastolit situaci, která by výjimečné odepření právní ochrany uplatněné prostřednictvím námitky promlčení odůvodňovala. Jeho závěr hodnotící námitku promlčení z hlediska dobrých mravů tudíž není zřejmě nepřiměřený a konvenuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, jímž žalobkyně podpořila svou dovolací argumentaci.

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 18. 4. 2019

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru