Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 471/2017Usnesení NS ze dne 29.06.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.471.2017.1
Dotčené předpisy

čl. 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3164/17 ze dne 10.04.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 471/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 7, proti žalovanému R. H. identifikační číslo 44658681, zastoupenému Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, o 160.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 5 C 54/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2016, č. j. 12 Co 307/2016-95, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 5 C 54/2015-71, ve znění opravného usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 C 54/2015-79, zamítl žalobu o zaplacení částky 160.000,- Kč. Ačkoliv dovodil, že žalobce neuplatnil právo z titulu odpovědnosti za vady ojetého automobilu BMW 330 D (vrácení kupní ceny) včas, tj. ve lhůtě 2 let od převzetí věci (a že došlo k prekluzi tohoto práva), zároveň dodal, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že k okamžiku převzetí vozidlo trpělo vytýkanou vadou.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 12 Co 307/2016-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s určujícím závěrem soudu prvního stupně, že právo z odpovědnosti za vady vozidla žalobce neuplatnil včas a došlo k jeho prekluzi.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a zároveň má zato, že se odvolací soud při posuzování otázky rozdělení důkazního břemene při prokazování existence vady věci v okamžiku jejího převzetí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2281/2008.

Ačkoliv dovolatel ohlašuje, že má dovolání za přípustné pro řešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nespecifikuje, jakou otázku hmotného práva má na mysli; vymezuje-li dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání tímto způsobem, musí být z dovolání patrno, která právní otázka (způsob jejího řešení) nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena; tento údaj se, posuzováno podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), z dovolání nepodává.

Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozsudkem ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2281/2008, pomíjí, že při posuzování přípustnosti dovolání musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že došlo k prekluzi práva vyplývajícího z odpovědnosti za vady, a nikoliv na otázce rozdělení důkazního břemene při prokazování existence vady věci. Tento tvrzený rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu není tedy způsobilý založit přípustnost dovolání.

K výhradám dovolatele vůči odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nutno uvést, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. prosince 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).

Pokud dovolatel v dovolání označuje další právní otázky, jejichž revize se domáhá, pak ve vztahu k nim (posuzováno opět podle obsahu) nevymezil předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř.; pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud v řízení postupoval a rozhodl.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Pro úplnost nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. června 2017

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru