Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 4697/2017Usnesení NS ze dne 28.11.2019

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4697.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 4697/2017-319

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně V. J., bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovanému P. S., bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 9, Boušova 792, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 214/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, č. j. 23 Co 135/2017-271, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč k rukám JUDr. Petra Maška, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 21. 9. 2015 se P. a V. J. (dále jen „původní žalobci“) domáhali vůči žalovanému určení, že blíže specifikované nemovitosti v k. ú. XY, které byly v jejich vlastnictví, nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 7.800.000,- Kč, které bylo zřízeno zástavní smlouvou ze dne 15. 3. 2010 a bylo vloženo do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY ze dne 24. 3. 2010, č. j. V 1363/2010-211, (…), dále zástavním právem k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 2.080.000,- Kč, které bylo zřízeno zástavní smlouvou ze dne 8. 12. 2010 a bylo vloženo do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY ze dne 20. 12. 2010, č. j. V 7946/2010-211, (…), jakož i zástavním právem k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 4.670.000,- Kč, které bylo zřízeno zástavní smlouvou ze dne 30. 3. 2011, a bylo vloženo do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY ze dne 13. 4. 2011, č. j. V 2063/2011-211.

Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 10. 2016, č. j. 12 C 214/2015-174, bylo rozhodnuto o tom, že namísto dosavadního žalobce P. J. zemřelého dne 8. 9. 2016 bude v řízení pokračováno s jeho potomky V. J., K. J. a L. J. (dále jen „procesní nástupci původního žalobce“).

Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 12 C 214/2015-216, zamítl žalobu o určení, že blíže specifikované pozemky v k. ú. XY nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 7.800.000,- Kč, jakož i zástavním právem k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 3.000.000,- Kč (výrok I.), zároveň určil, že další specifikované pozemky v k. ú. XY nejsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 2.080.000,- Kč (…) a zástavním právem k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 1.670.000,- Kč, které bylo zřízeno zástavní smlouvou ze dne 30. 3. 2011 (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně jako předběžnou řešil otázku, zda notářskými zápisy ze dne 16. 3. 2010 a ze dne 4. 4. 2011 obsahujícími uznání dluhu došlo k prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 110 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle soudu prvního stupně není uznání dluhu neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. jen proto, že v době sepisu notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti neexistovala pohledávka žalovaného z titulu půjčky původním žalobcům, jelikož k předání předmětu půjčky došlo až po jejich sepisu. Podle závěrů usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, publikovaného pod č. 55/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 55/2015“), je přípustná dohoda osoby oprávněné a osoby povinné obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, která se může týkat nejen již existující pohledávky, ale taktéž pohledávky ze závazkového vztahu, který má vzniknout teprve v budoucnu a jehož vznik je vázán na splnění odkládací podmínky podle § 36 odst. 2 obč. zák. (postupné předání půjčených peněz v souladu s podmínkami písemně zachycené smlouvy o půjčce). Z pohledu dříve přijatých judikaturních závěrů došlo k platnému uznání dluhu, a tím k prodloužení promlčecí doby na 10 let. Jelikož nedošlo k promlčení pohledávky žalovaného vůči původním žalobcům ve výši 7.800.000,- Kč podle smlouvy ze dne 15. 3. 2010 ani pohledávky ve výši 3.000.000,- Kč podle smlouvy o půjčce ze dne 30. 3. 2011, nedošlo ani k promlčení zástavního práva.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 23 Co 135/2017-271, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poté, co zopakoval skutková zjištění soudu prvního stupně, uzavřel, že obě sporné smlouvy o půjčce byly sepsány předtím, než byly finanční prostředky původním žalobcům předány; v písemně zachycených smlouvách bylo postupné předávání předmětu půjčky vázáno na sjednané (odkládací) podmínky. Tyto smlouvy jsou smlouvami o smlouvách budoucích o půjčce peněz. Dohoda o uznání závazku v obou notářských zápisech je formulována tak, že „věřitel se zavázal poskytnout dlužníkům bezúročně uvedenou částku z titulu smlouvy o půjčce peněz…“ Uvedená uznání dluhu tak odkazují jednoznačně na uzavřené smlouvy o půjčce. Se zřetelem k tomu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nemůže jít o neplatné právní úkony, a to i s přihlédnutím k závěrům vysloveným v R 55/2015. Z těchto důvodů uznáním dluhu došlo k prodloužení promlčecí doby na 10 let a tak k promlčení zástavního práva pro pohledávky ve výši 7.800.000,- Kč a 3.000.000- Kč nedošlo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali procesní nástupci původního žalobce a taktéž žalobkyně V. J. dne 9. 8. 2017 dovolání. Považují je za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť mají za to, že se odvolací soud při řešení otázky, „zda uznání dluhu z půjčky podle § 558 obč. zák., které bylo učiněno předtím, než věřitel poskytl dlužníkovi finanční prostředky odpovídající půjčce, o níž byla sepsána písemná smlouva o půjčce, způsobuje, pokud jde o právo věřitele na vrácení půjčky, právní následky spočívající v přetržení promlčecí doby a v běhu nové desetileté promlčecí doby podle § 110 odst. 1 obč. zák.“ S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4052/2013, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3840/2012, ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, a rozsudek ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, prosazují názor, že je výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu závěr, že „uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl.“ Uznali-li původní žalobci dluh z titulu smlouvy o půjčce ve výši 7.000.000,- Kč dne 16. 3. 2010, ačkoli jim tato půjčka měla být poskytnuta postupně ve dnech 17., 18. a 19. 3. 2010, uznali dluh, který v den uznání ještě nevznikl (neexistoval). Totéž platí o půjčce ve výši 4.670.000,- Kč (pokud jde o její část ve výši 3.000.000,- Kč), neboť k uznání došlo dne 4. 4. 2011, ačkoliv část této půjčky ve výši 3.000.000,- Kč měla být původním žalobcům (dlužníkům) předána až 25. 4. 2011. U obou těchto uznání dluhu byla sice založena vyvratitelná domněnka trvání dluhu z půjčky v době uznání podle § 558 obč. zák., avšak tato uznání nemohla mít za následek přetržení promlčecí doby ve smyslu § 110 odst. 2 obč. zák. Právo na vrácení půjčky ve výši 7.000.000,- Kč se tak promlčelo dne 17. 6. 2014 a na vrácení půjčky ve výši 3.000.000,- Kč dne 25. 7. 2014. Jelikož žalovaný neuplatnil včas právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (předmětných nemovitostí), toto jeho právo se promlčelo. Podle dovolatelů do poměrů nyní souzené věci nedopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, neboť v tomto rozhodnutí byly řešeny pouze otázky práva procesního a nikoliv hmotného. Mimo shora uvedeného zpochybňují skutkový závěr odvolacího soudu, že částky sporných půjček byly žalovaným původním žalobcům předány; v té souvislosti namítají, že – dospěje-li dovolací soud k závěru, že provedenými důkazy nebylo toto tvrzení dosud prokázáno - řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S tímto odůvodněním dovolatelé navrhli zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.

Usnesením ze dne 9. 10. 2019, č. j. 33 Cdo 4697/2017-317, Nejvyšší soud změnil usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 10. 2016, č. j. 12 C 214/2015-174, tak, že namísto žalobců 1) V. J., 2) K. J., a 3) L. J., bude v řízení pokračováno na straně žalující pouze s V. J. (dále též „dovolatelka“ nebo „žalobkyně“).

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

V prvé řadě je nezbytné zdůraznit, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Proto prosazuje-li dovolatelka, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by původním žalobcům byly předány finanční prostředky představující sporné dvě půjčky, pak nejde o uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Pro namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou jeho rozhodnutími ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4052/2013, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3840/2012, ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4286/2015, Nejvyšší soud neshledává dovolání přípustným.

Je pravda, že v důvodech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4052/2013, sp. zn. 33 Cdo 3840/2012, a sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, je v souvislosti s popisem právního instrumentu uznání dluhu podle § 558 obč. zák. uvedena věta, podle níž „uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl.“ Všechna tato rozhodnutí dovolacího soudu byla ovšem vydána předtím, než velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 2. 2015 v usnesení sp. zn. 31 Cdo 2184/2013 (R 55/2015), k výše uvedenému závěru doplnil, že „obsahuje-li dohoda osoby oprávněné a osoby povinné obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti (§ 71a až § 71c not. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2009) ujednání, podle kterého se dlužník zavazuje splnit pohledávku a jiné nároky věřitele, vyplývající ze závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o budoucí smlouvě o půjčce (na jejímž základě věřitel plnil po sepisu notářského zápisu a jež je podle dohody účastníků skutečností, na níž se budoucí pohledávka zakládá), jde o podmínku ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1, věty první, a odst. 2, věty první, obč. zák. (§ 71b odst. 2 not. ř.), jejíž splnění je třeba prokázat způsobem uvedeným v ustanovení § 43 odst. 2 ex. ř.“ Tento závěr byl přijat na základě konstantního judikaturního výkladu, podle něhož „dohodou oprávněné a povinné osoby, obsaženou v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, závazkové právní vztahy nevznikají, nemění se a ani nezanikají. Dohoda podle ustanovení § 71a not. ř. proto nemá (sama o sobě) hmotněprávní povahu; jde o jednu z náležitostí, kterou musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) ex. ř. z materiálního hlediska vykonatelný. Dohoda oprávněné a povinné osoby tedy sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního vztahu. V notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti se neuvádí (protože nepatří k jeho obsahovým náležitostem) hmotněprávní úkon, ať jednostranný, dvoustranný nebo vícestranný, bez ohledu na to, zda se týká vzniku právního vztahu nebo jeho změny, popřípadě uznání dluhu, o jehož splnění jde. Uvedené samozřejmě neznamená, že by notářský zápis o takovém hmotněprávním úkonu (v nyní souzené věci jde o uznání dluhu) nemohl být obsažen ve stejné listině s notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti; oba tyto zápisy je ovšem třeba důsledně rozlišovat a navzájem nezaměňovat (srov. odůvodnění R 4/2000). Dohoda ve smyslu ustanovení § 71a not. ř. je právním úkonem oprávněné a povinné osoby, který má opodstatnění toliko v poměrech exekučních; sepsána notářským zápisem vyjadřuje „smír“ mezi věřitelem a dlužníkem o jejich vzájemných právech a povinnostech, jehož účelem a cílem je umožnit věřiteli domoci se splnění dluhu výkonem rozhodnutí (exekucí) bez předcházejícího nalézacího soudního řízení (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 207/2004).“ Mýlí se tak dovolatelka, že v usnesení velkého senátu byly řešeny pouze otázky práva procesního a nikoli též práva hmotného. Jako předběžné byly totiž řešeny hmotněprávní souvislosti, zejména otázka podmínky podle § 36 odst. 1 obč. zák., a otázka dohody o uznání dluhu (§ 558 obč. zák.), jenž vznikne teprve v budoucnu, jako součást notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, který se stane exekučním titulem, dojde-li k naplnění odkládací podmínky (tj. k poskytnutí peněz). Závěry rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se tak prosadí mutatis mutandis i v nyní souzené věci a rozhodnutí odvolacího soudu tak nemůže být v rozporu se shora uvedenými rozhodnutími dovolacího soudu.

Rozsudek odvolacího soudu nemůže být v rozporu ani s nosnými důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, jímž bylo odmítnuto dovolání dovolatele, neboť dovoláním byla pouze zpochybňována skutková zjištění a dovolací soud se tak nevyjadřoval k právnímu posouzení věci.

Má-li dovolatelka za to, že rozsudek odvolacího soudu odporuje též závěrům vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4286/2015, pak nutno zdůraznit, že v něm nebyla dovolacím soudem řešena v dovolání zpochybněná právní otázka, nýbrž obecné požadavky na uznání dluhu podle § 558 obč. zák.

K další dovolací argumentaci je nezbytné poukázat na to, že již v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, Nejvyšší soud vysvětlil, že „institut uznání dluhu podle § 558 obč. zák., který byl s účinností od 1. 1. 1992 vtělen do občanského zákoníku jeho novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání (…) K platnému uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše. Z uvedeného logicky vyplývá, že splněním předpokladů uvedených v § 558 obč. zák. dochází jednak k založení vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a jednak jsou s ním spojeny i právní účinky přetržení promlčecí doby ve smyslu § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle § 110 odst. 2 věty druhé obč. zák. a vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. nevznikne. Jinými slovy řečeno, ke kvalifikovanému uznání práva podle § 110 odst. 2 obč. zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby není vyžadováno na rozdíl od uznání dluhu podle § 558 obč. zák. vyjádření příslibu zaplatit dluh dlužníkem (…) Pro závěr, že uznání práva podle § 110 odst. 1 věty druhé obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle § 558 obč. zák., nasvědčují i odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného práva. Zatímco uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s § 110 odst. 1 obč. zák. není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/1968), úprava obsažená v § 558 obč. zák. pro vznik domněnky trvání dluhu vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 28. 11. 2019

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru